„To je na barokní hudbě to nejzábavnější – je to dialog.“

„Osobnosti se silnou uměleckou vizí ve mě dokážou otevřít nové, překvapivé pohledy na roli, o které jsem si myslela, že ji znám důvěrně.“

„Vždycky se nejdřív dívám do partitury a snažím se něco ukrást z partu houslí nebo jiného nástroje a nechat se tím inspirovat.“

Jeden z ostře sledovaných koncertů Moravského podzimu je na programu tuto neděli 19. října v Janáčkově divadle. Do Brna zavítá Orchestra & Choir of the Age of Enlightenment s dirigentem Johnem Buttem a čtveřicí skvělých sólistů, aby předvedli oratorium Šalomoun Georga Friedrich Händela. Jednou ze sólistek bude britská mezzosopranistka Helen Charlston. KlasikaPlus.cz přináší rozhovor. 

Na vašich webových stránkách na návštěvníka hned jako první čeká videoklip. Není to záznam koncertu, ale stylizovaný hudební klip na hudbu Henryho Purcella z opery Dido a Aeneas. Neobvyklé je, že příběh se odvíjí pozpátku a zároveň je v něm zřetelná pocta skupině Coldplay. Jak rozumět tomuto propojení popu a staré hudby?

Byl to výsledek velmi zábavného projektu s Orchestra of the Age of Enlightenment, takže ideální téma pro tento rozhovor! Šlo o sérii videí s nápadem: „Pokud máte rádi Coldplay, budete mít rádi Purcella. A pokud máte rádi Purcella, budete mít rádi Coldplay. Hudba je jen jedna.“ Cílem bylo ukázat, že jsme obklopeni vizuálními obrazy hudby, tak proč bychom je nepropojili i s hudbou, kterou milujeme? Klip jsme natáčeli během pandemie covidu, takže pro mě má i zvláštní osobní rozměr. Na konci je vidět úplně prázdný Londýn, tak, jak tehdy opravdu vypadal. A to všechno se krásně pojí s příběhem Dido. Její osamělost a ticho měly v té době zvláštní ozvěnu.

Hudba Coldplay je především o melodii. Cítíte v tom určitou spojitost s barokní hudbou?

Určitě, písně jsou prostě písně. Jen mají vždy jiný kabát podle doby, v níž vznikají. Když zpívám starou hudbu, je to vlastně forma cestování časem, a přitom k nám promlouvá stále stejně. Na hudbě je fascinující, že i po stovkách let má co říct. A kdo ví, možná i Coldplay bude někdo poslouchat za tři sta let!

A posloucháte Coldplay ve volném čase? 

Poslouchám různou hudbu, velmi záleží, co právě dělám…

… protože já je mám docela rád. 

No vidíte, prostě hranice mezi hudebními styly a epochami nemusejí být úplně jasné. 

Letos jste v Česku vystoupila na festivalu Smetanova Litomyšl s Honeggerovým Králem Davidem, dříve jste spolupracovala s Českou filharmonií na Händelově Mesiáši. Nyní se vracíte s Šalomounem do Brna a později vystoupíte v Praze, opět s Českou filharmonií v Mozartově Requiem. To je pozoruhodně duchovní repertoár. Je to náhoda?

Do jisté míry ano. Není to úplně reprezentativní výběr mé práce, ale zajímavá shoda. Tyto skladby mají společné silné příběhy. Král David pro mě byl úplně nový zážitek a velmi jsem si ho užila. Oratorium mimo barokní období je pro mě osvěžující, protože většinu času zpívám Händela. Šalomoun je soubor krásných drobných scén a Mesiáš pak nesmírně dramatický příběh. Stejně jako jeho opery, v kterých jsem měla možnost účinkovat. Händel umí příběhy vyprávět s obrovskou silou, a to mě na nich baví.

Může k těmto duchovním skladbám najít opravdový vztah i posluchač, který sám není věřící?

To rozhodně! Tyto příběhy jsou především o lidech, příběhy o radosti, strachu, odpovědnosti, síle a slabosti. Jsou univerzální. Náboženský rámec je jen jednou z vrstev, kterou lze vnímat. Například Šalomoun řeší velmi aktuální otázku moci a její zodpovědnosti. I dnes máme politiky, kteří nevědí, jak s odpovědností naložit.

Ve vašem repertoáru dominuje raná hudba, ale zároveň se věnujete i současné tvorbě. Premiérovala jste například skladby Héloïse Werner: Knight’s Dream nebo The Orange Vendor. U ní jste dokonce uvedena jako objednavatelka. Jak se to stane, že pěvkyně sama iniciuje vznik nového díla?

Je to jedna z těch věcí, které mám na hudbě ráda. Miluju objevování nových možností svého hlasu. A spolupráce se současnými skladateli mi v tom pomáhá. Je fascinující vidět, co chtějí prostřednictvím mého hlasu prozkoumat. Héloïse Werner je mou kamarádkou i kolegyní, velmi si jí vážím. Spolu s loutnistou Tobym Carrem se také zabýváme tím, jak psát nové skladby pro staré nástroje. Je to vlastně způsob, jak udržet kontinuitu mezi minulostí a současností – proč nás hudba stará stovky let stále přitahuje? A co nám může říct dnes?

V letech 2021–2023 jste byla součástí programu BBC Radio 3 New Generation Artists. A byl to docela silný ročník. Vašimi, řekněme, spolužáky byli třeba klavírista Tom Borrow nebo houslistka María Dueñas. Oba už v Praze hráli, on s Českou filharmonií, ona se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Co vám zkušenost s tímto programem přinesla?

Bylo to nesmírně obohacující. Tento program je výjimečný tím, že sdružuje různé typy hudebníků – pěvce, instrumentalisty i komorní soubory. Tím vytváří velmi inspirativní prostředí. Pro mě osobně to byla hlavně škola nahrávání. Během těch dvou let jsem strávila hodiny v BBC Maida Vale Studios, nahrávala pro Radio 3 i velké projekty se Symfonickým orchestrem BBC. Získala jsem si důvěru lidí kolem nahrávání a díky tomu jsem mohla pracovat na dílech, po kterých jsem toužila, třeba na Písních potulného tovaryše od Gustava Mahlera nebo Obrazech moře od Edwarda Elgara. Díky tomu jsem se naučila, jak při nahrávání pracovat s hlasem a prostorem, což ovlivnilo i moje pozdější nahrávky.

Kromě koncertů se věnujete i účinkování v divadle. Účinkovala jste v inscenacích tvůrců, jakými jsou Calixto Bieito, pro kterého jste ztvárnila Sesta v inscenaci Händelovy opery Giulio Cesare v barcelonském Gran Teatre del Liceu. Nebo také s prominentní choreografkou Blancou Li v inscenaci opery Dido a Aeneas od Henryho Purcella. Jak vám tito tvůrci pomáhají nalézt ty nejlepší přístupy k postavám, které ztvárňujete?

Osobnosti ve silnou uměleckou vizí ve mně dokážou otevřít nové, překvapivé pohledy na roli, o které jsem si myslela, že ji znám důvěrně. Každá inscenace je setkáním konkrétních lidí, okamžiku a prostředí. Třeba postavu Sesta jsem s Bieitem nastudovala vůbec poprvé, zatímco Dido jsem před setkáním s Blancou Li dělala už mnohokrát, ale pokaždé jinak. Tyto zkušenosti se pak v člověku ukládají a ovlivňují další ztvárnění role.

A jak se stavíte k radikálním inscenačním pojetím, která dnes často vidíme?

Myslím, že na jevišti je místo pro všechny přístupy, od tradičních po velmi experimentální. Pro mě je však zásadní, aby byla vždy respektována hudba. To od režiséra opravdu potřebuju, to je pro mě středobod každé inscenace. Pokud režie ctí hudbu, může být jakkoli odvážná.

Jste rovněž uměleckou poradkyní York Early Music Festival. Jakou roli podle vás hrají festivaly dnes, kdy jsme svědky poměrně silných a dramaturgicky propracovaných standardních orchestrálních sezon? 

Festival v Yorku je výjimečný právě svými lokalitami, je to město plné malých kostelů a netradičních prostor, kde se vejde sotva sto lidí. To vytváří úžasnou atmosféru, kterou zohledňujeme i v dramaturgii. Ředitelka Delma Tomlin navíc velmi podporuje mladé ansámbly, takže na festivalu se setkávají různé generace interpretů. Publikum má často možnost slyšet začínající soubor vůbec poprvé a pak sledovat jeho růst v dalších desetiletích. 

Obraťme pozornost k Händelovu Šalomounovi, v kterém budete účinkovat na Moravském podzimu v Brně. Ta role je napsaná pro alt. Cítíte tam nějaké interpretační výzvy? 

Z hlediska rozsahu mi naprosto vyhovuje. Je to typický střední händelovský hlas, ne příliš hluboký, jako třeba některé části Mesiáše. Händel v Šalomounovi napsal nádherná dueta a tria, třeba ve druhém dějství se sejdou dva soprány a Šalomoun. To je nejenom působivé, ale i umělecky jedinečné. 

Šalomoun je komplexní postava, vyznačuje se vznešeností, je duchovním vůdcem, ale možná i zranitelným člověkem. Jak lze tyto roviny v interpretaci zohlednit? 

Každé z dějství je pro mě vlastně jiným Šalomounem. Je skvělé, jak se proměňuje. Můžeme mít pocit, že děj v zásadě nikam nesměřuje, ale my dostáváme tři různé obrazy. Vím, kým mám být v prvním dějství, a pak se to ve druhém a třetím proměňuje. Každá árie nebo duet pak charakter konkrétního dějství ještě víc upevňuje. Na konci je cítit, že Šalomoun dospěje do své noblesní královské podoby, vše se jakoby leskne bohatstvím, přijíždí královna ze Sáby a celý svět mu vzdává úctu. Je to obraz moci, radosti a dokonalosti. Ale úplně na začátku je před ním dlouhá cesta, na které musí hledat vážnost a zodpovědnost. Stojí před ním uvědomění, že nejvyšší moc patří Bohu. A z toho vychází jeho pokora. Händel tuhle vnitřní proměnu dokázal hudbou zachytit naprosto nádherně.

Barokní hudba často dává zpěvákům prostor pro vokální ozdoby a stylovou improvizaci. Jak vás těchto ohledech může inspirovat orchestr? 

To je na barokní hudbě to nejzábavnější – je to dialog. Víte, i když jde třeba o obligátní árii, kde zpívá sólový hlas se sólovým nástrojem, je to vlastně dokonalý duet. Klidně mohu říct, že je to takové vzájemné přetahování nebo inspirování se navzájem. Ale i ve větším obsazení, v plně orchestrálních pasážích, se vždycky najdou drobné instrumentální momenty, které mě během zpívání inspirují. Když mám možnost dělat ozdoby nebo zpívat „da capo“ části, vždycky se nejdřív dívám do partitury a snažím se něco ukrást z partu houslí nebo jiného nástroje a nechat se tím inspirovat. A pak to můžu použít k vlastnímu ozdobení, odpovědi nebo malému hudebnímu dialogu.

Zpíváte jak s orchestry dobových nástrojů, tak s moderními orchestry. Vnímáte v tom pro sebe nějaký rozdíl?

Asi je to jako se vším – čím víc se s nějakým stylem nebo skladatelem seznámíte, tím víc s ním splynete. Jsou orchestry, které určitého skladatele znají tak důvěrně, že hrát s nimi jeho hudbu je naprosto jedinečný zážitek. A tak je to pro mě i s Händelem a s Orchestra of the Age of Enlightenment. Cítím v jejich hře obrovskou hloubku znalosti a lásky k tomuto repertoáru. A totéž platí i pro dirigenta Johna Butta. On Händelovou hudbou doslova žije, on s ní dýchá. To dodává celému provedení zvláštní napětí a energii, kterou je při hře opravdu cítit. Zároveň si ale myslím, že stará hudba patří každému orchestru, který ji chce hrát. A pokaždé může znít trochu jinak a je to v pořádku. Často zpívám Mesiáše se symfonickými orchestry i s ansámbly na dobové nástroje, a všechny tyto interpretace mohou být skvělé. Hudba si vždycky nakonec sama najde cestu. 

Do Prahy se vracíte v lednu 2026, kdy s Českou filharmonií provedete již zmiňované Mozartovo Requiem s dirigentem Giovannim Antoninim. Lze i Mozarta zahrnout do vašeho základního repertoáru?

Mozartovo Requiem zpívám poměrně často a mám ho moc ráda. Je to jeden z těch zásadních kusů, ke kterým má každý nějaký osobní vztah, třeba i vzpomínku na to, kdy ho slyšel poprvé. Publikum se nechává vést po cestě, kterou opravdu chce absolvovat. A i já se na Requiem pokaždé těším, protože s každým provedením se člověk naučí něco nového. Mozartova hudba je tak bohatá! Spousta muzikantů se jí věnuje, tolik lidí ji zkoumá, je v ní obrovská hloubka, je to studnice znalostí a zkušeností… Pražské provedení Requiem bude zase něčím jiné – těším se na to.

Facebook X E-mail WhatsApp