Prague Philharmonia zařadila do svého dubnového kalendáře dva mimořádné koncerty v Obecním domě. Ten v pondělí 27. dubna bude patřit pražskému debutu ruského klavíristy Arsenije Moona, který vystoupí s Klavírním koncertem č. 1 Alexeje Šora a s Rapsodií na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova. Právě dílo slavného ruského emigranta Moonovi přineslo vítězství v prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Ferruccia Busoniho v italském Bolzanu a na ně navazující šňůru koncertů po celé Evropě.

Nedávno jste měl narozeniny. Tak dodatečně všechno nejlepší. Dohledal jsem správně, že vám je sedmadvacet let?

Děkuju za přání, ano, už mi je dvacet sedm.

Pražští diváci budou mít to štěstí, že od vás uslyší právě Rapsodii na Paganiniho téma. Bude v Praze jiná než v Bolzanu?

Především je pro mě tato skladba velmi výjimečná, protože na Busoniho soutěži jsem šel do docela velkého rizika. Vybral jsem si dílo, které jsem nikdy předtím nehrál s orchestrem. Naučil jsem se ho jen o pár měsíců dříve, když jsem byl v Gruzii u rodičů. Dokonce jsem ho nacvičil na digitálním klavíru! (smích) Ve finále mi dali na výběr ze dvou koncertů, které jsem měl připravené: Klavírní koncert č. 1 Petra Iljiče Čajkovského nebo Rachmaninova. Přitom Čajkovského jsem předtím hrál mnohokrát a cítil jsem se v něm docela jistě. Ale moje vášeň směřovala k Rachmaninovovi. Rozhodl jsem se tedy jít za vášní, nikoli za bezpečnou volbou. A nakonec se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Myslím, že mi pomohla právě ta svěží energie, kterou člověk cítí, když skladbu, kterou miluje, hraje poprvé.

Proměnil se váš pohled na tuto skladbu?

Je vždycky nutné se k dílům vracet a přehodnocovat je, jinak člověk stagnuje. Když jsem něco hrál před pěti lety, před třemi lety nebo to hraju dnes, pokaždé je to jiné. Odráží to, jaký jsem člověk v daném okamžiku, moje aktuální pocity a myšlenky, ne tolik moji minulost. Ale tohoto Rachmaninova jsem zase tolikrát nehrál. Možná je to i dobře, nijak jsem se zatím nepřesytil.

Rapsodie je sled kontrastních variací, osciluje mezi virtuozitou a introspekcí. Jak ji dramaturgicky pojímáte, abyste se vyhnul pouhé přehlídce efektů?

Ano, ta otázka je, jak strukturovat celek, aby nepůsobil jako série cvičení, ale jako příběh s vývojem. Měl jsem dost času o tom přemýšlet a také jsem se radil se svým učitelem Sergejem Babajanem, který mi pomohl najít určité vnitřní příběhy. Část z nich je velmi osobní a nechávám si je jen pro sebe. Ale obecně mohu říct, že se při práci snažím vyprávět osobní příběh ruku v ruce s myšlenkami formulovanými samotným skladatelem. Zejména v romantické hudbě je důležité najít rovnováhu mezi tím, co napsal autor, a vlastním pohledem. Notový zápis vnímám jako instrukci – interpret na jejím základě vypráví svůj vlastní příběh.

Cítíte osobní paralelu k životu a osudu Rachmaninova?

V jistém smyslu ano. Také emigroval z Ruska a žil v USA podobně jako já, když jsem tam studoval. Pohyboval jsem se na stejných místech, chodil po stejných ulicích, takže v tom cítím určitou paralelu. Navíc jsem už od dětství cítil silné spojení s jeho hudbou, i když jsem o něm tehdy nic nevěděl. Moji rodiče nejsou hudebníci, ale milovali klasickou hudbu a měli doma hodně CD, která jsem dokola poslouchal.

Když zmiňujete svého pedagoga Sergeje Babajana, co vám poradil k této skladbě?

Bylo tam mnoho technických a strukturálních detailů, ale nejdůležitější bylo, jak tvořit zvuk. To je podle mě klíčové pro každého interpreta. Pokud dokážete najít svůj vlastní zvuk, můžete vyprávět svůj příběh. Proto dokážeme poznat velké pianisty jen podle zvuku – třeba Vladimir Horowitz, Grigorij Sokolov, Michail Pletňov, András Schiff nebo Glenn Gould. I bez obrazu je okamžitě poznáte. Babajan mě inspiroval k hledání vlastního zvuku, což je samozřejmě proces na celý umělecký život.

V Praze od vás uslyšíme i hudbu Alexeje Šora. Není u nás známý… Jak byste jeho tvorbu popsal?

Bylo to pro mě zajímavé, protože obvykle nehraju mnoho současné hudby. Hrál jsem ji spíše v menších formách. Na Šorově hudbě mě zaujala rovnováha mezi současným stylem a romantismem. Dnes existuje mnoho atonální hudby, kterou oceňuju spíš jako posluchač; jako interpret s ní zatím nemám tolik zkušeností. Klidně o sobě mohu říct, že jsem spíše „old-school“ typ a miluju Rachmaninova, Skrjabina a Prokofjeva. Když jsem si Šorovu hudbu poslechl, překvapilo mě, že nepůsobí jako typická současná hudba. A po přečtení partitury jsem cítil, že nabízí velkou svobodu. Je to hudba, která umožňuje vyjádřit vlastní osobnost. Podobně jako třeba u Alexandra Skrjabina, kdy můžete mít pocit, že s ním improvizujete.

Jaký druh současné hudby by vás oslovil jako interpreta?

Nemám jednoznačnou odpověď. Víme, že mnoho dnes uznávaných děl nebylo ve své době přijato dobře. Například Sergej Prokofjev a jeho Druhý klavírní koncert. Dnes ho považujeme za geniální, ale tehdy nebyl pochopen. Nevíme, co z dnešní hudby přežije. Možná některé dnes slavné skladatele zapomeneme a jiní, dnes opomíjení, budou objeveni. Jako hudebník se vyvíjím. Nevím, kde budu za dvacet let. Možná se budu věnovat současné hudbě nebo naopak baroku. Je to otevřená otázka, ale vlastně jsem rád, že na ni ani nemám odpověď.

Zkoušel jste sám komponovat?

Napsal jsem si kadence k Mozartovým koncertům, ale to není totéž jako složit vlastní skladbu. Každopádně to byla skvělá zkušenost. Historicky kadence často nebyly zapisovány a byly prostorem pro improvizaci. To mě bavilo. Nevím, jestli budu psát vlastní skladby v pravém slova smyslu. Spíše koncert nebo trio – tomu jsem otevřený. Zatím se soustředím na interpretaci, protože existuje tolik skvělé hudby, kterou ještě chci poznat.

Chcete ještě zkoušet soutěže, nebo už pro vás jsou minulostí?

Pro mě je dnes největším cílem udržet si vášeň a pokračovat v hledání vlastního zvuku. Po Busoniho soutěži mám docela dost koncertů, takže už soutěžit nemusím. Jsem sice soutěživý typ a soutěže mě bavily, ale nakonec nejsou tak úplně o hudbě. Tu nemůžete hodnotit body jako sport. Dva nebo tři interpreti mohou být zcela odlišní, a přesto stejně hodnotní. Jak dobře víme, soutěže mohou pomoci, ale také zničit talent. Jsou tak trochu „nutné zlo“. Dnes díky sociálním sítím existují i jiné cesty, jak oslovit publikum.

Jelikož pocházíte z Ruska a máte i ruského učitele, zeptal bych se vás hodně spekulativní otázku. Existuje podle vás ruská klavírní škola?

Myslím, že jde spíš o osobnosti než o národní školy. Nemůžu říct, že bych obliboval zobecnění typu „ruská“ nebo „německá škola“. Z pohledu interpreta je důležité cestovat, poznávat různé kultury, nechat se inspirovat a vytvořit si vlastní perspektivu. Ano, vyrůstal jsem v Petrohradu, v městě s bohatou kulturou, což mě ovlivnilo. Ale zásadní pro mě byly i festivaly, cestování a setkání s hudebníky z různých koutů světa.

Nedá mi se nezeptat, jak se cítíte jako ruský umělec žijící v zahraničí po začátku války na Ukrajině.

Měl jsem to štěstí, že jsem už byl mimo Rusko a studoval v zahraničí. Vždycky jsem chtěl žít v Evropě. Jsme v tragické situaci. Hudba by měla spojovat lidi, ale politika to chce jinak. Bohužel pro politiky hudba nikdy nebude hlavním cílem.

Když mluvíte o hledání vlastního zvuku, kam vás zavedou nejbližší roky? Na jaký repertoár se chcete zaměřit?

V příští sezoně se budu soustředit na Fryderyka Chopina a Alexandra Skrjabina. Chci také nastudovat další Rachmaninovovy koncerty. Zároveň chci objevovat. Například Johannes Brahms je pro mě zatím neprobádaný. Podobně Franz Schubert nebo Johann Sebastian Bach – i na ně jednou přijde čas. Nedávno jsem se hodně věnoval francouzské hudbě, hrál jsem Maurice Ravela, Clauda Debussyho a Camilla Saint-Saënse. Zatím jsem spíš cestovatel a objevitel napříč epochami.

Foto: Ronnen Eshel, archiv umělce

Facebook X E-mail WhatsApp