V sobotu 23. května Smetanovu síň pražského Obecního domu rozezněli v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro umělci ze Skandinávie. Norský orchestr Oslo Philharmonic řídil jeho mladý finský šéfdirigent Klaus Mäkelä a sólistou večera byl norský violoncellista Truls Mørk, který v první půli večera provedl známý Koncert h moll pro violoncello a orchestr Antonína Dvořáka. V půli druhé si pražskojarní publikum mohlo vychutnat příběh mýtického hrdiny Lemminkäinena, jenž hudebně ztvárnil ve stejnojmenném cyklu čtyř symfonických básní finský skladatel Jean Sibelius.

Když mám v posledních letech poslouchat Dvořákův Violoncellový koncert, zmocňuje se mě vždy značný vnitřní neklid, jehož jádro tkví v určité nejistotě ohledně toho, s jakým pojetím této skladby poprvé uvedené již roku 1896 ten který violoncellista přijde tentokrát. Až chronická popularita tohoto bezesporu geniálního díla, která jej řadí mezi nejhranější mistrovy skladby (Rusalku, Symfonii č. 9 či Smyčcový kvartet č. 12), je totiž (stejně jako u výše zmíněných děl) zároveň jeho prokletím. Truls Mørk se naštěstí ukázal jako moudrý muž a pojal Dvořákovu hudbu jako prostředek k vypravování individualizovaného poetického eposu, v němž byla příběhovost sdělení nadřazena technické a výrazové exhibici. Mé úvodní obavy tak byly záhy zažehnány a já si mohl užít mnoho až pohádkově působících hudebních momentů, a především originální vyznění, sic možná ne úplně odpovídající zažitým představám o slovanské zpěvnosti tohoto díla. Ale popořadě…

Do dramatického úvodu první věty vstoupil Mørk s až vikingskou zarputilostí, se kterou publikum v sále úspěšně vtáhl do děje. Naopak ve vedlejším zpěvném tématu předvedl zajímavě působící kontrast, kdy na mě dýchla melancholie evokující možná až mrazivou polární noc. Provedení první věty pak naopak působilo jako jarní, svěží komorní rozhovor s orchestrem, který byl příjemně vybalancován a který nikterak nenarušila technická exponovanost sólového partu. Pokud se dá napsat, že cellista rozbalil naplno svou kantabilní kapacitu, stalo se tak při znovuuvedení vedlejšího tématu v repríze. Nedá se však říci, že by na sebe sólista příliš strhával pozornost svým výrazem, stále byl jasně patrný respekt k partituře a až symfonické vyznění závěru první věty tak nebylo narušeno.  Osobně se vždy velmi těším na větu druhou a ani v sobotu večer jsem nebyl zklamán. Mørk dokázal vytvořit kompaktní obraz celku, který obohatil nádhernými detaily v nízkých dynamikách a působivě vymodelovanými konci frází. Právě v pianissimech bylo možno naplno ocenit barevný potenciál jak Mørka, tak jeho Stradivariho. Pozoruhodná zde byla také zvuková flexibilita orchestru, který se sólistovi barevně přizpůsobil a podpořil tak sílu sdělení.

Pokud bych měl jedním slovem popsat dojem ze věty třetí, asi bych musel napsat, že působila pragmaticky nebo možná svým způsobem stroze. Nemyslím to ale v negativním smyslu, protože určitá přímočarost a nekomplikovanost byla po dvou obsahově nabitých a sólistou vypointovaných větách vlastně osvěžující. Kompozičně geniální Coda pak přináší silnou emoční katarzi jak třetí větě, tak koncertu jako celku. Právě zde, po více než čtyřiceti minutách vypětí se „láme chleba“ a rozhoduje se o tom, zda se dramaturgický oblouk celého cyklu podaří zdárně dokreslit. A Truls Mørk předvedl, že je velký muzikant. Vnitřně jsem cítil, jako by forma koncertu pomyslně secvakla a dala posluchačům pocítit výsledný tvar. Bravo! Podobně jako já to zřejmě cítili i další festivaloví návštěvníci ve Smetanově síni, neboť sólistu odměnili dlouhotrvajícím, intenzivním potleskem.

Mørk následně provedl dva přídavky, nejprve slavnou Sarabandu ze Suity c moll Johanna Sebastiana Bacha a posléze také Píseň ptáků Pabla Casalse. Oba přídavky violoncellista zahrál v intimně melancholickém duchu, čímž, ačkoliv šlo o skladby z úplně jiných období, nechal citlivě prostor doznít a dorezonovat zážitek z Dvořákovy hudby a svého příjemného přednesu. 

Druhá půle koncertu nabídla posluchačům unikátní možnost vychutnat si v našich krajích nepříliš často uváděný Sibeliův cyklus symfonických básní Lemminkäinen, op. 22. Jak jsem se dozvěděl z programu, Jean Sibelius původně zamýšlel zpracovat příběh tohoto finského mytického hrdiny scénicky jako operu, nakonec však pro dílo dokončené roku 1896 zvolil abstraktní, symfonické zpracování. Hned od úvodu jsem měl pocit, že Oslo Philharmonic jsou u Sibelia tak nějak více jako doma a také Klaus Mäkelä svým energickým projevem působil, že se s dobrodružstvím finského národního hrdiny zdravě identifikuje. První ze symfonických básní se nazývá Lemminkäinen a dívky na ostrově. Když se člověk zaposlouchal, mohl si opravdu představit hrdinovo laškování, škádlení a námluvy s děvčaty. Hudba samotná místy obsahuje určitá dramatičtěji působící místa, nikoliv však v destruktivně romantickém smyslu Utrpení mladého Werthera jako spíš ve vyznění mladické bouřlivosti. Část druhá Labuť z Tuonely popisuje temnější část ságy, kdy se hrdina vydává spolu s labutí na plavbu k ostrovu smrti. Pro tuto symfonickou báseň je klíčové sólo anglického rohu, jehož tklivý tón se prolíná hudebním dějem. Nevím jaký byl přesně záměr skladatele, ale z mého subjektivního pohledu smutná melodie evokovala tu přibližování, tu zase vzdalování se k říši mrtvých a jejich světu. Zde se sluší vyzdvihnout skvělý muzikantský výkon Min Hua Chiu, který hrál své sólo vestoje a přinesl posluchačům jeden z nejsilnějších hudebních zážitků sobotního večera. Podobně intenzivní přednes předvedla rovněž první violoncellistka orchestru Louisa Tuck, a to v básni třetí, pojmenované Lemminkäinen v Tuonele. Na rovině příběhu se hrdina v této části dostává až do země mrtvých, z níž ho zachraňuje jeho matka. A právě až mateřsky vřelý rozměr dodala vynikající Tuck svému sólu, čímž hudební dění trefně vypointovala. Báseň čtvrtá Lemminkäinenův návrat přináší určité shrnutí všech předchozích hrdinových peripetií a logicky celý cyklus uzavírá. Vnímal jsem podobnou energičnost jako v části první, ale z jiného úhlu pohledu, z jiné zkušenosti. Jako by Lemminkäinen díky svým dramatickým zážitkům dozrál a vracel se mezi smrtelníky coby zkušený muž… možná to tak Jean Sibelius zamýšlel, možná nikoliv, buď jak buď, jako celek je cyklus symfonických básní Lemminkäinen fantastický kus hudby a já osobně se k němu doma za dlouhých letních večerů určitě vrátím!

Závěrem bych kromě zmíněných sól zmínil výkon celého orchestru. Norští hudebníci na první pohled nepůsobili jako hvězdný „all-star team“, jak jsme zvyklí u některých západoevropských či severoamerických orchestrů. Spíše vyzařovali civilním a zdravě profesionálním dojmem, což bylo pro vyznění hudby samotné velice žádoucí. Navíc bylo vidět a slyšet, že jim to s jejich mladým šéfdirigentem nadmíru „štymuje“ a společně tak přinesli pražskému publiku nadmíru vydařený umělecký zážitek.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp