Ve Velké Británii narozená violoncellistka Laura van der Heijden vystoupí 16. dubna na úvod Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami. Za doprovodu Plzeňské filharmonie řízené jejím šéfdirigentem Chuhei Iwasakim provede slavný Violoncellový koncert e moll, op. 85 Edgara Elgara. Pro portál KlasikaPlus.cz Heijden pohovořila jak o nadcházejícím vystoupení, tak o zajímavých projektech, na kterých v současnosti participuje.

Lauro, náš rozhovor je primárně směřován k vašemu koncertu v rámci festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami. Zajímalo by mě v té souvislosti, zda je to vaše první vystoupení v České republice.

Ne, už jsem tu párkrát byla a zahrála na několika pěkných akcích. Spolupracovala jsem s Filharmonií Brno a také jsme v Praze zkoušeli s Českou filharmonií, přičemž samotné koncerty pak následně proběhly ve Spojeném království. S Plzeňskou filharmonií ale vystoupím poprvé.

Když jsem si četl váš životopis, tak mě zaujalo, že jste mimo jiné studovala na slavné univerzitě v Cambridge. Bylo to přímo violoncello, nebo něco jiného?

V Cambridge to byla obecná hudební studia. Nešla jsem přímo na konzervatoř, protože jsem předtím nechodila do žádné hudební školy, a proto jsem zvolila univerzitu, abych získala potřebný základ. Violoncellu jsem se pak hlouběji věnovala na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně.

A jak to bylo v Berlíně?

Přemýšlela, co bude v mém vzdělání dalším krokem. Slyšela jsem tehdy houslistu Tobiase Feldmanna, se kterým jsme hráli nějaké komořiny. Studoval právě v Berlíně ve třídě Antje Weithaas a nadšeně o ní hovořil. Pak jsem se setkala i s dalšími jejími studenty, kteří všichni byli osobití umělci a měli úžasný, originální zvuk. Tak jsem se za Antje vydala a také jsem poslouchala její lekce, což pro mě bylo velmi inspirativní. Vlastně mi tenkrát řekla věci, které jsem asi potřebovala slyšet. Možná působí trochu nezvykle, že cellista navštěvuje lekce u houslistky, ale víte, v cellových třídách všichni hrají stejný repertoár, připravují se na stejné věci a samozřejmě je tam i určitá nepříjemná konkurence, takže je velmi těžké najít svůj vlastní umělecký charakter. Hledala jsem prostě někoho, kdo ten standardní cellový repertoár zase tolik nezná a nabídne mi čerstvý pohled na věc. Když si na to vzpomenu, tak ze začátku jsem jí hrála skladby standardním cellistickým způsobem, načež se mě Antje často ptala: „Proč to hraješ právě takhle?“ Následně mě pak vedla k tomu, abych se vrátila k hudbě samotné a co tím ten který autor chtěl říct. Ale nebyla to jen obsahová a charakterová škola, získala jsem od ní i řadu podnětů po stránce technické a zvukové.  

V rámci své hudební kariéry se intenzivně věnujete komorní hudbě. Dlouhodobě spolupracujete třeba s Kaleidoscope Collective…

Komorní hudba je důležitou součástí mého života. Když hrajete sólový koncert, tak to můžete také pojmout jako komořinu, ale velký rozdíl při sólovém hraní je, že se spoluhráči se nemáte čas poznat blíž, a není tak příležitost vybudovat interpretaci společně. Takže miluju, když mám možnost dlouhodobé spolupráce, kde je čas na společné naslouchání. Příští rok už spolupráce s Kaleidoscope bude trvat deset let. Jádro sice tvoří jen pár členů, ale jde o flexibilní skupinu lidí, takže jsme schopní zahrát jak ve třech, tak třeba ve třinácti lidech. Přidávají se k nám dechaři, zpěváci a další specialisté, a my tak máme obrovskou repertoárovou šíři, přičemž často uvádíme nepříliš hraná díla, která jsou objevná jak pro nás, tak pro publikum. Opravdu velmi ráda vystupuji se zakladateli souboru, klavíristou Tomem Posterem a houslistkou Elenou Urioste. Jsou to muzikanti ze staré školy, kteří nejen skvěle hrají klasiku, ale jsou také výborní improvizátoři, a navíc jsou schopní si zaranžovat všemožné žánry. Co je pro mě důležité, tak velký důraz je v souboru kladen na uvádění neznámých autorů a na dramaturgickou otevřenost. 

A co aktuální projekt Papillons, na kterém participujete s muzikanty z Manchesteru?

No, ono je to tak… Zaštiťující ansámbl se sice jmenuje Manchester Collective, ale reálně jsou v projektu Papillons z Manchestru pouze taneční duo Thick & Tight spolu se skladatelem s uměleckým jménem Chaines. Celkově jde o multimediální projekt, v jehož rámci zní skladba Kaiji Sariaho Sept Papillons, Chainesova Oisters sing of silkworms a The fall of the Leaf Imogen Holst, což je doplněno taneční choreografií, projekcemi a elektronickými zvuky. Je to celé velmi objevné a na uvedení se těším!

Když hovoříte o progresivním projektu Papillons, rád bych se zeptal i na další spolupráce se současnými tvůrci a skladateli. Nedávno jste třeba premiérovala skladbu Cheryl Frances-Hoad…

Ano, šlo o koncertantní skladbu nazvanou Earth, Sea, Air, kterou jsem roku 2023 premiérově uvedla s BBC Scottish Symphony Orchestra. Hudba Cheryl Frances-Hoad se mi vždycky hodně líbila, protože dokáže tvořit nádherný balanc mezi tonálním světem, barevnými plochami a zajímavými texturami. Ještě než skladba vznikla, hovořili jsme o tom, o čem by skladba měla být, a já Cheryl vyprávěla, že bydlím ve vesnici blízko lesa a jak je pro mě důležitá příroda a souznění s ní. To byla asi prvotní inspirace. Jak název napovídá, první část je určitou enviromentální oslavou země, toho, kdo jsme a kde žijeme. Blízká je mi pak druhá část Sea – když ji poslouchám, tak prostě nemůžu dělat nic jiného, než si představovat moře. Zní tak majestátně, nádherně a někdy i bouřlivě a hrozivě. Pro část závěrečnou se zase Cheryl inspirovala nejrůznějšími ptáky a zejména rorýsy; tím, jak ptáci létají, jak se shlukují a reagují – to vytvořilo zajímavé vrstvy…

Premiéra proběhla v Glasgow, skladbu jsme následně natočili a zahrála jsem ji pak také na BBC Proms. Celé to byla úžasná tvůrčí zkušenost.

Pojďme se nyní vrátit k vašemu aktuálnímu vystoupení v Příbrami. Elgarův Violoncellový koncert má svou specifickou romantickou atmosféru a vy jste vysoce emotivní muzikantka. Jak byste popsala své pocity ohledně tohoto díla?

Elgarův koncert ve mně hluboce rezonuje, ale uchopení není snadné. Emoce, které v sobě nese, jsou svým způsobem drženy uvnitř; nevylévají se ven. Jako kdyby se schovávaly pod fasádou viktoriánské Anglie. Hudba je to intenzivní, ale svým způsobem také introvertní. Způsobů, jak Elgara uchopit, jsou stovky, nicméně já v něm vnímám především ušlechtilost, melancholii a smutek, přičemž z mého pohledu ušlechtilost nad emocemi převažuje. Na druhou stranu třeba vyznění druhé věty je jiné – vyzařuje z ní živý temperament a určitá lehkost. K celkovému obrazu koncertu tak přináší potřebný kontrast.

Co vaše nahrávací činnost v poslední době?

Miluju hudbu Leoše Janáčka a s klavíristou Jâmsem Colemanem jsem nedávno vydala album nazvané Pohádka s českou a maďarskou hudbou. Obsahuje nejen Janáčkovu Pohádku, ale také třeba transkripci jeho Houslové sonáty, Píseň Vítězslavy Kaprálové nebo Kodályho Sonatinu. Aktuálně jsme také nahráli album francouzské hudby, jehož pilířem je Sonáta Césara Francka. Mělo by vyjít letos v listopadu.

A nejbližší koncertní aktivity?

Z mnoha vystoupení bych určitě vyzdvihla mé první provedení Cello Symphony Benjamina Brittena, které se uskuteční letos v červnu na Aldeburgh Festival. A nerada bych opomněla říjnové uvedení Waltonova Cellového koncertu na Cello Biennale v Amsterdamu.

Zmiňovala jste, že jste se narodila ve Velké Británii, ale jméno máte nizozemského původu…

Je to tak, že jsem se v Británii narodila, žila a studovala, ale můj tatínek je Holanďan a maminka zase pochází ze Švýcarska. Ještě dodám, že v současnosti žiju v Berlíně.

Foto: Venetia Jollands, Matthew Johnson, Jane Barlow, Facebook Laury van der Heijden, Monika S Jakubowska

Facebook X E-mail WhatsApp