Violoncellista Johannes Moser, rezidenční umělec Janáčkovy filharmonie Ostrava, představí 3. února v komorním cyklu tohoto orchestru program nazvaný Hvězdné trio. Spolu s kolegy, houslistou Vadimem Gluzmanem a klavíristou Andrejem Korobejnikovem, přednese ostravskému publiku v kině Vesmír klavírní tria Franze Schuberta a Petra Iljiče Čajkovského. Pro portál KlasikaPlus.cz jsme s Johannesem Moserem hovořili jak o nadcházející komorní spolupráci, tak o dalších uměleckých projektech, na kterých participuje.

Než se dostaneme k tématu nadcházejícího koncertu, rád bych se vás optal na pár věcí, které mě na vaší hudební cestě zaujaly. Dá se například dohledat, že jste violoncello studoval u legendárního Davida Geringase. Mohl byste čtenářům popsat, jak vás ovlivnil?

U Davida Geringase jsem studoval docela dlouho – osm let. Nejprve v Lübecku a posléze na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Začal jsem jeho hodiny navštěvovat, když mi bylo osmnáct a bylo to tehdy období, kdy se formovaly mé hudební názory. Musím říct, že mě to obrovsky ovlivnilo, nejen díky tomu, že Geringas byl skvělý pedagog, ale i proto, že celá jeho třída měla opravdu vysoký standard. V té době jsem byl takřka posedlý získáváním nových informací a inspirací. Hodně jsem také navštěvoval hodiny mých spolužáků a tam jsem se pozorováním naučil možná víc než na mých vlastních hodinách. Víte, když máte sám hodinu, tak jste často nervózní, s určitou nadsázkou by se dalo říci, že to chcete nějak přežít, ale když můžete pozorovat, tak máte možnost v klidu vnímat souvislosti o tom, co se vlastně děje a co musí být pro zlepšení vykonáno. Někdy jsem takto strávil na Geringasových lekcích třeba deset hodin a nasával jsem vše jako houba. To mi tenkrát velmi pomohlo jako cellistovi, ale dnes se mi to také obrovsky vrací, když sám vyučuju – v pochopení, co musí být řečeno, nebo učiněno, aby bylo dosaženo výsledku. Samozřejmě, ne vždycky to funguje, ale byla to skvělá škola!

V té souvislosti… Zmínil jste, že jste také pedagogem. Kde působíte?

Vyučuju v Kolíně nad Rýnem na Hochschule für Musik und Theater. Přede mnou na této škole vedl cellovou třídu Frans Helmerson a když roku 2012 odcházel do důchodu, tak jsem jeho třídu převzal.

Pojďme se nyní zaměřit na současnou uměleckou rezidenci v Ostravě. Předpokládám, že vaše spolupráce s Janáčkovou filharmonií má svou historii…

Ano, s Janáčkovou filharmonií Ostrava jsem v minulosti už několikrát vystoupil. A pokaždé jsem cítil, že nezávisle na repertoáru, který jsme spolu studovali, byla v orchestru velká odpovědnost, vášeň a zaujetí. Některé orchestry mají někdy blíž k určitému hudebnímu stylu nebo autorům a k dalším se třeba staví rezervovaně. U JFO je obdivuhodné, že jsou otevření různorodým stylům, včetně současné tvorby, a tento přístup je při spolupráci vždy osvěžující. Navíc doplním, že aktuálně nemají vlastní sál a vystupují vlastně v kině… a přestože pracují v takto těžkých podmínkách, dávají do nastudování vždy „150%“. Proto mě moc těší, že můžu být ve formě rezidence spojen s touto inspirativní organizací! 

Na podzim jste měli společně s JFO provést Lutoslawského violoncellový koncert, ale ze zdravotních důvodů jste musel koncert zrušit. Osobně jsem se na vaše provedení tohoto v našich končinách nepříliš uváděného koncertu velmi těšil…

Byla to velká škoda, protože interpretaci Lutoslawského skladeb pro violoncello se věnuju v průběhu celé své kariéry. Když jsem Lutoslawského koncert hrál naposledy s Chicago Symphony Orchestra, tak jsem se jej dokonce naučil zpaměti. Jak asi víte, není to u této modernistické kompozice vůbec snadné, ale mě to pomohlo dostat se ještě hlouběji do obsahu. O to víc mě mrzí, že nebylo možno tento koncert v Ostravě provést.

Když se vrátím k ostravskému triovému projektu, co byste čtenářům řekl k programu?

Popravdě se jedná o velmi náročný program, ale cítím že obě velká tria Schuberta a Čajkovského jdou výborně k sobě. Pozitivní úvod Schubertova tria může v celkovém obrazu dramaturgie koncertu evokovat radostný pohled na život, naopak závěr Čajkovského skladby může působit až devastujícím dojmem. Přednést obě tyto kontrastní výrazové polohy je pro nás jako ansámbl důležité, protože představují kaleidoskop života z různých úhlů pohledu. Když jsme Schubertovo trio studovali, tak jsme měli záměr nezahrát jej jen tak, ale aktivně vytvářet vnitřní hudební sdělení. Přišli jsme ovšem na to, že je to velmi citlivá záležitost – když to necháte jen tak plynout, přijdete o obsah, když ale naopak příliš tlačíte na pilu, přijdete o lehkost a hudbu jako takovou. U Schuberta je vždy potřeba najít určitý balanc mezi těmito přístupy.

U Čajkovského je to jinak. Zejména u druhé věty Tema con varazioni musíte pečlivě vypointovat rozdíly mezi jednotlivými variacemi, tam to prostě nemůžete nechat jen tak plynout. Musíte být při hře naprosto přítomní a velmi kreativní.

Jak dlouho se vlastně s triovými kolegy znáte?

Je to docela dlouho. Andreje jsem potkal před jedenácti lety v roce 2015 a byl jsem okamžitě nadšen a okouzlen jeho zvídavostí a znalostmi. On je také velmi otevřený tomu, co se v daný moment děje, což mi přišlo skvělé! Vadima jsem potkal o něco později, asi před devíti lety. Jednou přišel na můj koncert, já pak navštívil koncert jeho a po nějaké době vznikl nápad na zformování tria. Nejprve jsme hráli s jiným pianistou, ale po nějaké době jsme přizvali Andreje, s nímž se sestava stabilizovala. Od té doby se jednou za rok na delší čas setkáváme k intenzivní práci, jejíž součástí jsou samozřejmě i koncerty. Musím říci, že pro mě je tato spolupráce jedním z uměleckých vrcholů posledních let. Není to jen o tom, že si člověk zahraje s přáteli, ale také je to vlastně takový vzájemný „masterclass“. Sdílíme si názory, ale také když někdo není s něčím spokojen, tak ví, že to může ostatním sdělit, aniž by tím někoho urazil. Mít možnost zpětné vazby s takovými skvělými muzikanty je nesmírně obohacující. Víte, čím déle hraju a jak moje kariéra pokračuje, tak je stále méně a méně lidí, kteří mi jsou schopni dát upřímný feedback. O to víc si naší triové spolupráce vážím!

Nahráváte spolu také?

Ano, nahráli jsme live v amsterodamském Conzertgebouw obě Šostakovičova tria a také trio nazvané Fugitive visions of Mozart současného ukrajinského skladatele Valentyna Silvestrova. Mám vizi natočit i Schuberta a Čajkovského, tedy ostravský program, tak uvidíme, zda se to v budoucnu podaří… ono je to totiž v současnosti s nahrávkami trochu komplikované. Jednak díky on-line a streamovacím platformám ty prodeje nejsou bůhvíjaké a také dnes není moc realistické strávit pět dní ve studiu ani z časových, ani z finančních důvodů. Buď máte možnost mít nějakého mecenáše, který nahrávání zasponzoruje, nebo můžete jít právě cestou live nahrávek. Přístup k nahrávání je prostě jiný. Ale jiný je i přístup k poslouchání hudby. Většinový posluchač si jednoduše klikne na Youtube nebo Spotify a má okamžitě, po čem jeho srdce touží. Stále existují hi-fi nadšenci, kteří za zvukové soupravy utrácejí desetitisíce euro a pak si na nich užijí poslech starého otřískaného LP, ale ti prodeje fyzických alb nezachrání.

Přesto, co jste řekl o těžké situaci s hudebními nosiči, se aktuálně podílíte na mnoha nahrávacích projektech. Prozradíte, co má vyjít v nejbližší době?

Právě s klavíristou Andrejem Korobejnikovem chystáme vydání alba francouzských autorů pro violoncello a klavír. Bude obsahovat díla Francise Poulenca, Clauda Debussyho, Oliviera Messiaena, Césara Francka a také Lili Boulanger. Možná vás napadne, jak může dávat smysl „francouzské“ album německému cellistovi a ruskému klavíristovi, ale víte, Andrej žije napůl ve Francii a pro mě jako pro Němce jsou Francouzi zase velmi důležití sousedé. Oba tak máme k Francii svým způsobem blízko a určitá panevropská kultura je něco, co oba cítíme velmi silně.

Také jsem dohledal, že máte kanadské kořeny. Nepramení fascinace francouzskou kulturou také odtud?

Tady bych francouzskou inspiraci nehledal. Maminka totiž pochází z Vancouveru, tedy z Britské Kolumbie, což je anglicky mluvící provincie. Svých kanadských kořenů si vážím, země má svou svébytnou kulturu, nicméně se cítím plně jako Evropan.

A jaké další umělecké projekty roku 2026 byste vyzdvihl?

Pro mě jsou obecně prioritou všechny umělecké zakázky. Z těch považuju za zvlášť důležité projekty, které přináší premiérové provedení nových skladeb. Za všechny bych zmínil dlouhodobou spolupráci, v jejímž rámci jsem již vloni provedl nový Violoncellový koncert islandské skladatelky Anny Thorvaldsdottir. Bylo to jednak se San Francisco Symphony a pak také na BBC proms. Letos skladbu provedu v Helsinkách a pak na dalších místech v USA. Je to pro mě speciální pocit, když uvádím novou skladbu v život. Jako interpret máte vůči autorovi a dílu velkou zodpovědnost. Vemte si, že dnes známe Šostakovičovy koncerty, Prokofjevovu Symfonii-Koncert nebo právě zmiňovaného Lutoslawského, protože je Rostropovič „milionkrát“ veřejně zahrál. I v rámci spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava máme v tomto smyslu několik nápadů.

Také bych rád dodal, že spolupráce se skladateli si pečlivě vybírám – jde mi o to, aby hudba, kterou budu přednášet, byla zajímavá jak pro profesionály a aby byla srozumitelná i lidem, kteří třeba klasice a současné tvorbě třeba úplně neholdují. Prostě cítím, že nezávisle na stylu je třeba vytvářet a propagovat nová klasická díla, která jsou publiku otevřená.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Johannese Mosera, Simon Heydorn, Sarah Wijzenbeek, Manfred Haenssler,

Facebook X E-mail WhatsApp