Generálním ředitelem Slovenské filharmonie je poslední čtyři sezóny nyní už bývalý flétnista Marián Turner, který převzal žezlo po klavíristovi Marianu Lapšanském. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Turner hovořil o své muzikantské historii, cestě k managementu i aktuálních projektech, které první slovenská hudební instituce chystá.

Velice mě zaujalo, že jste byl, nebo stále jste, aktivní interpret. Jak to dnes je? Hrajete i přes své manažerské povinnosti stále na flétnu?

Začal bych tím, že jsem hudbu a konkrétně hru na flétnu vystudoval na bratislavské konzervatoři a posléze jsem absolvoval také Vysokou školu múzických umění. Mé profesní sny byly tehdy spojené právě s aktivním hraním, ať už v komorních souborech, nebo i v orchestru. A to se mi splnilo. Už za studií jsem hrál v několika ansámblech, zmínil bych hlavně Lúčnicu, což byl v 80. letech soubor, který často cestoval do zahraničí. Po studiích jsem se pak dostal také do Slovenské filharmonie, kde jsem dokonce hrál první flétnu, stejně jako v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu. Rád jsem se intenzivně věnoval i komořinám. Více než dvacet let jsem působil v dechovém kvintetu Istropolis Quintet a také v duu flétna–harfa s mojí manželkou Katarínou jsme zahráli řadu hezkých koncertů. Mám na kontě i spoustu nahrávek, které se dodnes vysílají. Pro mě to byl nádherný profesní začátek a musím přiznat, že v těch prvních letech jsem vůbec netušil, že se jednou přesunu na manažerské pozice.

Dnes už se praktickým hraním neživím a musím popravdě říct, že by to ani nešlo, protože profesionálně dobře můžou a taky mají hrát ti, kteří se tomu naplno věnují a seriózně cvičí. Studovat s nástrojem musíte stále dál, je to vlastně jako vrcholový sport. Já už si dnes neumím představit, že bych nastoupil na pódium a byl nedostatečně připravený. A není to o tom, že by člověk nevěděl, jaký má zahrát tón nebo stisknout klapku, ale je to otázka času, kondice a přípravy. A to musí mít každý hudebník prvotřídní, aby toto povolání mohl dělat kvalitně. Takže na vaši otázku odpovím – flétnou se už neživím, ale rád si sem tam zahraju, ovšem už ne v profesionální rovině, spíše pro radost.

Jen na doplnění toho, co jste říkal, se optám na vaší paní. Ta se harfě stále věnuje, že?

Moje manželka má hezkou hudební kariéru jak orchestrální, tak sólovou i pedagogickou. V posledních letech má i zajímavou harfovou třídu včetně zahraničních studentů na VŠMU. Jinak Katarína je absolventkou prof. Karla Patrase a doc. Renaty Kodadové z pražské HAMU a doktorandské studium absolvovala pod vedením prof. Jany Bouškové. Začínala v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu, kde jsme se také potkali jako kolegové a já se určitou dobu tak nějak díval víc na ni než na dirigenta a tím začal náš vztah. (úsměv) 

Ale abych se vrátil k její profesní dráze, tak ona je již třicet let sóloharfistkou Slovenské filharmonie, jako sólistka premiérovala téměř všechny velké harfové koncerty pro slovenské publikum a stále si drží řadu zahraničních kontaktů. Na rozdíl ode mě je ve vynikající interpretační kondici. Nedávno jsme si ale zase spolu zahráli, bylo to na privátní akci spojené s otevřením galerie našich přátel.

Vzpomněl byste si, kdy ve vašich aktivitách začala převažovat manažerská činnost?

Ano, to si pamatuju přesně. Bylo to v době, kdy jsem působil jako flétnista v jednom mezinárodním symfonickém tělese ve Vídni, což bylo v letech 1994–98. Ten orchestr se jmenoval United Philharmonic Vienna a byl založený na myšlence, že bude zastřešen Organizací spojených národů. Cílem bylo dát dohromady soubor z muzikantů nejrůznějších národností, kteří tehdy v rakouské metropoli buď studovali, nebo působili profesionálně. Celkem jsme měli členy z šestadvaceti zemí a finanční zázemí nám zabezpečovala jedna velká evropská banka. Orchestr umělecky vedl rakouský dirigent Richard Edlinger. Ten bohužel zemřel předčasně velmi mladý, ale ty čtyři roky, které jsem zmiňoval, byly velmi intenzivní. Měli jsme domácí sérii koncertů ve vídeňském Konzerthausu a vystupovali jsme nejen v Rakousku, ale i v zahraničí. Absolvovali jsme třeba turné v Mexiku, Řecku a pravidelně jsme spolupracovali s vynikajícími umělci, jako Plácido Domingo, Angela Gheorghiu, Angelika Kirchschlager a mnohými dalšími.

Protože jsem kromě hudby studoval i cizí jazyky, pan Edlinger mě tenkrát oslovil, zda bych mu trochu nepomohl s managementem. Neměl jsem však vůbec žádné zkušenosti, byl jsem na tom poli úplný benjamínek. No ale pustil jsem se do toho s tím, že to bude spolupráce s dirigentem, se kterým si velmi dobře rozumím lidsky. Zpočátku to bylo z mé strany vlastně amatérské, nikdy jsem ten obor nestudoval, ale možná že díky hudbě a schopnosti se domluvit s většinou členů orchestru a postupně i s nabranými zkušenostmi, začal management u mě převažovat. Potom, když jsem se roku 1998 vrátil do Bratislavy, tak mě oslovil můj bývalý pedagog prof. Miloš Jurkovič, který byl tehdy ředitelem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, zda bych se u tohoto orchestru neujal manažerské pozice. Po absolvování oficiálního pohovoru jsem pak na toto místo nastoupil a dá se říci, že od tohoto momentu se managementu věnuji profesionálně. Někdy v létě roku 2012 jsem pak definitivně přestal aktivně vystupovat jako flétnista, už se to bohužel nedalo spojit. To sezení na pomyslných dvou židlích už pro mě nebylo dál možné. Vzpomínám si, že jsme tehdy měli koncert s dechovým kvintetem v jednom lázeňském slovenském městě a já se po něm s kolegy rozloučil a řekl jim: „Já vám děkuji, ale už prostě nestíhám.“ Bylo to vlastně docela spontánní rozhodnutí.

Dá se dohledat, že folklorní soubor Lúčnica, ve kterém jste v mladých letech působil jako interpret, jste také řadu let vedl manažersky. Bylo tam jistě spoustu krásných zážitků. Mě by zajímalo, jak vnímáte ohledně souboru rozdíly, když se srovná doba předrevoluční, začátek devadesátých let a dnešek?

Když jsem vzpomínal, že jsem jako student konzervatoře v tomto souboru hrál, tak v té předrevoluční době se tam dělal velmi přísný výběr. Konkurz absolvovali nejen muzikanti, ale i tanečníci a sboristé. Byl o to obrovský zájem, na konkurz přicházeli doslova stovky adeptů zejména tanečníků, protože Lúčnica byla a pořád je něco, co si s velkou hrdostí pěstujeme a o co pečujeme již od roku 1948. To je bohatá kulturní historie.

V případě programů Lúčnice jde o vysoce stylizovanou formu jevištního projevu folkloru, která má přísná pravidla, jak co se týká choreografie, tak hudby, zapsané autory do náročných partitur. Dramaturgie není náhodná ani spontánní, jde o profesionální umění, ač členové souboru nejsou zaměstnanci, nýbrž amatéři z řad studentů bratislavských univerzit. Profesionální je jen umělecké vedení a administrativa. Bylo nedocenitelnou zásluhou a prací prof. Štefana Nosáľa, který byl více než šedesát let uměleckým vedoucím a hlavním choreografem, že dokázal vytvořit pečeť toho souboru tak silnou a jedinečnou, že se stal slovenským fenoménem v žánru tradiční kultury. Přitom nesmíme opomenout ani práci vynikajících hudebních skladatelů, zakladatelů slovenské národní hudby, kteří z této tradice dokázali také invenčně těžit pro svou tvorbu v Lúčnici i jinde. Byli jimi Alexander Moyzes, Ján Cikker, Milan Novák, Tibor Andrašovan, Svetozár Stračina a mnoho dalších. Byl to pro mě opravdu silný zážitek, když jsem v souboru působil za studentských časů jako interpret a bylo to velmi silné, i když jsem jej od roku 2007 patnáct let vedl jako ředitel. Ti mladí lidé vnášejí do vystoupení a koncertů ducha takové spontánnosti, nadšení a srdce, jaké v profesionálním světě jen těžko zažijete. Přitom studují třeba medicínu, práva, techniku, ale taky samozřejmě i umění. Členkami pěveckého sboru byly v minulosti, ještě jako studentky konzervatoře, kupříkladu i Edita Gruberová či Lucie Poppová. Tím chci říci, že Lúčnica má po všechny ty roky obrovskou sílu nejen po umělecké, ale taky lidské, sociální a intelektuální stránce. Tam se scházela budoucí elita našeho národa a navazovala se přátelství, která přetrvávají po celý život. Dnes už to možná bude znít úsměvně, ale za minulého režimu, když se řeklo, že se letí na zájezd třeba do Egypta, Maroka, Jordánska, Kanady či tehdy Západního Německa, tak to v totalitní době bylo jako zjevení z jiného světa… Samozřejmě to pro nás mladé bylo obrovsky motivační. Dnes je situace přece jen jiná, může se cestovat svobodně, studenti mají možnosti studovat na nejlepších světových školách přes Erasmus, zařídit si různé výměnné pobyty a už je nemotivuje jen to, že se dá vůbec vycestovat. Co je však pro členství v Lúčnici motivuje i dnes jako dřív, je kromě úspěchu u publika i síla uměleckého projevu, kolektivní folklorní zázemí a bohatství našich lidových tradic.  

Další otázka bude směřovat na Slovenskou filharmonii. Orchestr jste převzal po Marianu Lapšanském. Kdy to přesně bylo?

Nastoupil jsem v lednu 2022, po úspěšném, několikaměsíčním konkurzním procesu, který nebyl snadný. Navíc, jeho čtvrté, finální kolo bylo veřejně prezentováno v přímém přenosu i v médiích. Slovenská filharmonie je erbovní profesionální hudební instituce, největší u nás. Nemáme jenom orchestr, ale také pěvecký sbor, komorní orchestr, mezinárodní festival Bratislavské hudební slavnosti, Mezinárodní klavírní soutěž Johanna Nepomuka Hummela a taky Dům umění v lázeňském městě Piešťany. Když jsem přicházel do funkce, tak to bylo v covidovém období, kdy ještě vůbec nebyly otevřené sály pro veřejnost. Smutný čas. Nicméně Slovenská filharmonie měla již několik let předtím instalovaný systém, který dovoloval nahrávat všechny koncerty na audio i video záznam v HD kvalitě. Díky tomu, a ačkoliv muselo být celé těleso vždy testováno, se i během covidu umělci scházeli jednou za týden či čtrnáct dnů, kdy se zkoušelo, hrálo, přenášely se koncerty, případně se i nahrávalo. Samozřejmě bez publika. Rozhodnutí, že orchestr i sbor budou pokračovat v práci i během pandemie, učinil už můj předchůdce Marian Lapšanský a já to považuji za moudré rozhodnutí – naše umělecká tělesa tak zůstala po toto náročné období aktivní a v dobré kondici a díky tomu se udržela integrita i kvalita celé instituce. Když jsem nastoupil, tak asi až po měsíci a půl úřady povolily naplnit nejprve padesát procent kapacity sálů, to bylo takové to období, kdy lidé museli sedět jako na šachovnici… a pak se teprve postupně začalo dál uvolňovat. My jsme najednou cítili, jako by se lidé pomyslně nadechli po tom roce a půl, kdy museli zůstat doma, odcizeni jak v kulturní, tak i společenské rovině. Asi za šest měsíců po mém nástupu, když se svět už otevřel, tak náš Slovenský filharmonický sbor absolvoval zájezd s Berlínskými filharmoniky. Bylo to šest a půl týdne na festivalu v Baden-Badenu. Nebylo to tehdy ale snadné – pořadatelé a berlínská filharmonie vyžadovali každodenní testování na covid a k tomu splnění mnoha dalších podmínek, aby se akce vůbec uskutečnila. Některým našim lidem se to zpočátku nelíbilo, měli obavy a nebylo jasné, zda se akce vůbec zúčastníme. Já pak v kritický moment požádal mého přítele, lékaře a primáře jedné z našich nemocnic, aby vysvětlil lidem, co ta opatření obnášejí a zdali jsou nutná. Měl následně skvělý proslov ke členům sboru, kdy jim vše odborně pečlivě vysvětlil a také zmínil to, že když „klepe“ na dveře berlínská filharmonie, tak je třeba otevřít. Proslov zakončil osobním poselstvím, kdy zavzpomínal na svou maminku, která byla jednou ze zakládajících členek našeho sboru. Soubor tehdy přijal ten proslov s nadšením, spolupráce se uskutečnila a byl z toho nakonec jeden z nejúžasnějších zájezdů, co jsme měli. Když jsme o rok později za Slovenský filharmonický sbor přebírali v Dortmundu prestižní cenu Oper! Awards, tak to byla satisfakce, která až vháněla dojetím slzy do očí. Tenhle výjimečný moment nám dal pocítit, že jsme společnými silami tu těžkou dobu zvládli se ctí.

Když jsem studoval, co letos Slovenskou filharmonii čeká, tak první, čeho jsem si všiml, je, že jste v orchestru aktuálně bez šéfdirigenta…

My jsme nyní bez šéfdirigenta půl roku. Nicméně to není nová situace, několik období, kdy byla filharmonie bez šéfa, byla už v minulosti. V minulé sezóně skončil na tomto postu pan Daniel Raiskin, který se Slovenskou filharmonií spolupracuje již patnáct sezon, z toho pět byl jejím šéfdirigentem. I když to bylo vzájemně obohacující a úspěšné období, někdy prostě přichází čas, kdy hudebníci cítí, že je potřeba přinést nové podněty, názory či pozměnit umělecké směřovaní. V tom mají orchestr i sbor velké slovo. Taková doba nastala, a proto bylo zapotřebí udělat určité změny. Aby však nepřišlo k omylu, tak s Danielem Raiskinem jako šéfdirigentem jsme neprožili „bouřlivý rozvod“, ale rozloučili jsme se s ním ve velmi přátelském duchu. Navíc jsme jej oslovili, aby zůstal dále našim stálým hostujícím dirigentem. V této sezóně s ním máme i většinu zahraničních zájezdů. Zmíním aktuální březnové turné Slovenské filharmonie ve Španělsku nebo zájezd do Japonska koncem sezóny.

Novým mladým slovenským kolegou, který vzešel z přání hudebníků a má stejnou funkci stálého hostujícího dirigenta, je pan Ondrej Olos. Českému publiku je známý především z inscenací Národního divadla Brno. Je velmi dobře profesionálně připravený, má potřebnou autoritu i empatii a je skvělý muzikant. Na tento post máme různé tipy a spoustu zájemců, ale ne všichni, o které bychom stáli, jsou volní a na druhé straně ne všichni, kteří mají zase zájem o nás, jsou na tuhle pozici dostatečně zkušení. Důležité je, aby v orchestru ohledně této otázky zavládl potřebný konsenzus a hlavně, aby to bylo lidsky a umělecky v pořádku.

Ale novinky má i Slovenský filharmonický sbor, který v tomto období účinkuje ve Vídeňské státní opeře, kam jezdí hostovat pravidelně. Teď v březnu je to v inscenaci György Ligetiho Gran Macabre a v listopadu a prosinci to bude v dramatické legendě ve čtyřech částech Faustovo prokletí (La domnation de Faust) od Hectora Berlioze.

Slovenský komorní orchestr má kromě koncertů v Bratislavě a po Slovensku také vystoupení v Čechách a ve Francii. Kromě toho patří pod instituci i náš nejvýznamnější mezinárodní festival Bratislavských hudebních slavností a zaštitujeme i činnost svého regionálního centra Domu umění v Piešťanech, kde máme další mezinárodní Music festival Piešťany, kinopřenosy z Metropolitní opery, filmový či divadelní festival a velmi pestrý kulturní život.

Zajímalo by mě, co Slovenskou filharmonii letos čeká na poli nahrávací a vydavatelské činnosti. Na co se letos mohou posluchači těšit?

Právě nyní vyšlo nové dvojalbum kompletního symfonického díla slovenského postromantického autora Jána Levoslava Belly, autora první slovenské opery Kováč Wieland, napsané původně na německé libreto Richarda Wagnera. V tomto musím vyzdvihnout přínos Daniela Raiskina, protože on byl vždycky velmi otevřený uvádění hudby našeho, slovenského původu. A to je u šéfdirigenta velmi důležité, protože ne každý, zejména zahraniční kolega, je ochoten nastudovat novinku či znovuuvedení téměř zapomenutého či pro něj neznámého díla, které už jinde prezentovat zřejmě nebude. Je to vzácné – ať už to byly premiéry Ľubici Čekovské nebo kompletní uvedení zmíněného Belly a různé jiné skladby.

Další nahrávku, kterou ještě do konce kalendářního roku chystáme vydat, je album vokálně-instrumentální duchovní tvorby slovenského skladatele Mikuláše Moyzese, otce našeho největšího symfonika Alexandra Moyzese. Ta vznikla ve spolupráci s panem dirigentem Leošem Svárovským, se kterým jsme natočili tři mše, které ještě nikdy na hudebním nosiči nevyšly. Mužská část našeho sboru v tomto období nahrává své party do Druhé symfonie dánského autora Louise Glasse a dalším projektem, který probíhá průběžně již tři sezóny, je nahrávání kompletního symfonického díla Franze Schmidta. Tenhle výjimečný skladatel byl rodákem z Bratislavy a pro nás je to speciální projekt, který má velkou souvislost s naší historií. Zatím máme nahrané Symfonie č. 3 a 4 a na závěrečném koncertě posledních Bratislav vznikla i live nahrávka oratoria Kniha se sedmi pečetěmi. Letos přijde na řadu ještě Symfonie č. 1 a v nadcházející sezoně bude natočena Symfonie č. 2. Při tom se postupně věnujeme i řadě „menších“ Schmidtových věcí, jako jsou Introdukce z baletu Notre Dame nebo Fuga solemnis pro varhany, žestě a bicí či Chaconne pro orchestr. To vše bude součástí celku, který diriguje Daniel Raiskin a který vyjde u německého vydavatelství CPO.

Z dalších projektů zmíním nahrávaní koncertantních skladeb Johanna Nepomuka Hummela se sólisty Sophie Dervaux (fagot) a Stanislavem Masarykem (trubka) nebo děl Ernesta von Dohnányiho, tedy dalších bratislavských rodáků. Tyhle záznamy vznikají pod taktovkou Ondřeje Olose. Jde o skladby, které nejsou na pódiích uváděny tak často jako třeba hudba Čajkovského či Brahmse, ale je velmi potřebné, aby tvorba těchto našich „prešpurských“ a nutno říct vynikajících skladatelů, kterou má právě Slovenská filharmonie ve své DNA, byla kvalitně zaznamenána. 

Na závěr se optám na možná tradiční, ale pro publikum zajímavou otázku: Co chystáte se souborem do budoucna?

O těch aktuálních uměleckých plánech jsem se už zmínil dříve, ale právě v tomto období u nás probíhá konsolidace veřejných financí. Není to nic snadného a dotýká se to citelně každého resortu, včetně kultury, a tedy i Slovenské filharmonie. Vidíme ovšem, že to není jenom na Slovensku, ale i u vás v Čechách, kde sledujeme jak se kolegové umělci prostřednictvím asociací či dalších organizací brání šetření a omezením, která by mohla mít negativní dopad na činnost zavedených festivalů i institucí. Celá Evropa se teď potýká s hospodářskými problémy a to, co se děje ve světě, je zatěžko vůbec komentovat. Všichni máme opodstatněný strach z narůstajících konfliktů a válek kolem nás. My ale nechceme rezignovat a už vůbec ne zůstat negativní. Jsme přesvědčeni, že právě kultura, etika a morálka můžou sehrát podstatnou roli při znovunastolení pořádku, pokoje a míru. Snažíme se na všech pozicích neúnavně vysvětlovat jejich nezastupitelné místo v naší společnosti a našimi koncerty a aktivitami obhájit pozici Slovenské filharmonie jako lídra v oboru klasické hudby na Slovensku. Vyjíždíme víc do regionů, rozšiřujeme spolupráci s partnerskými institucemi, na začátku i v závěru sezóny hrajeme letní open-air koncerty v Bratislavě, na které je vstup volný, podporujeme benefiční aktivity pro různé nadace, od napadení Ukrajiny zveme každý rok jeden jejich orchestr, divadlo, baletní soubor, mladé hudebníky, dirigenty či sólisty do našich sezón či na festivaly, abychom je podpořili a vyjádřili jim solidaritu. Nedělitelnou součástí našich aktivit jsou kromě hlavních abonentních koncertů také filharmonické projekty pro děti a mladé posluchače, o které je tak velký zájem, že jej nedokážeme ani plně pokrýt. Máme z toho opravdovou radost, vždyť je to investice do naší budoucnosti.

Slovenská filharmonie je špičkovou kulturní institucí, zřízená zákonem našeho parlamentu. Jsme přesvědčeni, že je naší povinností dostát odpovědnosti jí dále rozvíjet a zůstat věrní odkazu slovenské hudby a jedinečného kulturního dědictví, které nám jejím prostřednictvím zanechali naši předkové.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Slovenské filharmonie, facebook Slovenské filharmonie, Peter Brenkus, Alexander Trzuliak

Facebook X E-mail WhatsApp