„Na Slovensku jsme začali hrát sólový harfový repertoár o něco později než vy v Čechách, a tak ho stále posluchačsky i interpretačně ‚objevujeme‘.“

„Více ve světě již známých děl jsem na naše pódia přinesla až já jako slovenské premiéry.“

„Harfa je sice obdivovaným nástrojem všude, kde se objeví, ale že by o její studium byl velký zájem, to nelze říct.“

Jako má Česká republika Janu Bouškovou nebo Kateřinu Englichovou, je pro naše slovenské sousedy synonymem pro slovo harfa Katarína Turnerová. Sóloharfistka Slovenské filharmonie si své ostruhy vysloužila již na studiích na pražské HAMU, která začínala u profesora Karla Patrase, na nějž s láskou a úctou vzpomíná. Už ta jí otevřela cestu do předních slovenských orchestrů a zejména Slovenské filharmonie, která sídlí v bratislavské Redutě. Tam je doma nejen proto, že ji orchestrální hra zcela naplňuje, ale i proto, že se jejím životním partnerem stal generální ředitel orchestru Marián Turner.

V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz realizovaném s výhledem na sólové vystoupení Turnerové v Pardubicích  přední slovenská harfistka odhaluje své zalíbení pro harfu, vášeň pro skladby slovenského komponisty Milana Nováka, vzpomíná na přelomová pražská studia, přemýšlí o klišé, která jsou s nástrojem spojena, a přiznává, že o čistě sólové kariéře nikdy neuvažovala…

Za pár dní vás česká sólové vystoupení s Komorní filharmonií Pardubice. Primárně jste ale sóloharfistkou Slovenské filharmonie. Jak těžké je skloubit vlastní sólovou kariéru s členstvím v orchestru, zvláště když jste jedinou harfistkou tělesa?

Bude to moje první spolupráce s Komorní filharmonií Pardubice, na kterou slýchám jen samé dobré reference, takže se na tento koncert moc těším. Přípravě věnuju vždy maximum. Je to náročné zejména z časového hlediska, protože ve Slovenské filharmonii hrajeme každý týden dva abonentní koncerty s novým repertoárem. V našem orchestru jsem jediná interní harfistka, takže kromě skladeb, kde harfa v obsazení není, hraju všechno. Máme také zahraniční zájezdy, nahrávky a stále vyučuju na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pokud chci vedle toho všeho vystupovat sólově nebo hrát komorní hudbu, musím si přípravu plánovat s velkým předstihem.

V Pardubicích zahrajete Koncert pro harfu a orchestr C dur od rakouského skladatele Johanna Georga Albrechtsbergera. Tento kus nepatří k nejhranějším v rámci harfového repertoáru. Můžete nám jej představit? Proč jste jej vybrala?

Albrechtsbergerův harfový koncert jsem do svého repertoáru zařadila už před lety pro jeho hudební krásu a hráčsky efektní a dobře napsaný sólový part. Nahrála jsem ho také na CD. Ráda interpretuju skladby z oblasti, ve které žiju, protože byla a stále je bohatá na kvalitní hudební tvorbu. Albrechtsberger byl ve své době významnou osobností vídeňského hudebního života, k němuž patřil i kulturní život v tehdejším Prešpurku. A protože se původních harfových koncertů z období raného klasicismu na našem území mnoho nezachovalo, patří toto dílo k nejvýznamnějším.

Má také zajímavý historický příběh. Notový rukopis koncertu byl nalezen v hudebním archivu rodiny Esterházyů, která měla hlavní sídlo na zámku v nedalekém rakouském městečku Eisenstadt. Zámek je krásně zrekonstruovaný, několikrát jsem tam hrála a s rodinou tam rádi jezdíme na výlety. Harfový koncert C dur byl zkomponovaný v roce 1773 a právě rok vzniku díla a historické okolnosti vedou k předpokladu, že jeho prvním sólistou byl známý český harfový virtuos Jan Křtitel Krumpholz. Ten v té době nastoupil do orchestru hraběte Esterházyho a stal se zároveň žákem Josepha Haydna, který tam byl kapelníkem. Přestože tento výjimečný harfista ukončil v roce 1790 svůj život kvůli nešťastné lásce ve vodách Seiny v Paříži, skvělý harfový koncert se dochoval. Dodnes je důkazem skladatelova mistrovství i vysoké úrovně haydnovsko-esterházyovského orchestru druhé poloviny osmnáctého století.

To je zajímavé! A jaký je obecně váš harfový repertoár? Stojí na standardních dílech harfové literatury, nebo jej obohacujete i o transkripce skladeb původně určených pro jiné nástroje?

Můj harfový repertoár tvoří standardní sólové a komorní skladby od baroka až po dnešek. Pro zvládnutí muzikantské profese je poznání zejména původního repertoáru vlastního nástroje nezbytným základem. K tomu patří i znalost orchestrálního repertoáru, což je hlavní atribut mého povolání. Důsledně k tomu vedu i své studentky. Na Slovensku jsme však začali hrát sólový harfový repertoár o něco později než vy v Čechách, a tak ho stále posluchačsky i interpretačně „objevujeme“. Naše profesionální orchestry a odborné hudební školy vznikly o několik desetiletí později než u vás. Také historicky prvními profesionálními harfisty v našich orchestrech byli nejprve čeští kolegové a kolegyně, kteří k nám přinesli základy harfové školy významných pražských pedagogů, jakými byli Hanuš Trneček, Marie Zunová či Bedřich Dobrodinský. Sólovému hraní se však u nás až na výjimky nikdo systematičtěji nevěnoval. Došlo tak ke kuriózní situaci, že více ve světě již známých děl jsem na naše pódia přinesla až já jako slovenské premiéry. Patřily k nim harfové koncerty Carla Reineckeho, Reinholda Glièra, Alexandera Mosolova, některé skladby Milana Nováka a další. Nevyhýbám se však ani transkripcím, pokud jsou pro harfu dobře upravené a muzikantsky hodnotné.

A jaký je váš vztah k soudobé hudbě? Premiérujete ráda zbrusu nové kompozice?

K současné hudbě mám pozitivní vztah. Nová díla, kterých jsem premiérovala poměrně hodně, jsou pro mě ve většině případů inspirativní. Stejně jako jejich tvůrci, z nichž s mnohými se i osobně přátelím. Jejich pohled a názory na současný svět jsou do hudby přetavené úplně novým, originálním jazykem, který zároveň pomáhá rozvíjet výrazové a technické možnosti nástrojové a hráčské techniky. Není to fascinující? Jsme tak spojeni v procesu objevování, který pokládá základy budoucí hudby.

V této oblasti je vaše jméno spjaté s tvorbou skladatele Milana Nováka, jehož dílo jste kompletně natočila. Čím vám jeho hudba nejvíce imponuje?

S hudbou slovenského skladatele Milana Nováka jsem se seznámila ještě jako malé děvče, když jsem byla členkou dětského sboru v rodné Žilině. Ani ve snu mě nenapadlo, že se jednou s tímto mimořádným hudebníkem a skvělým člověkem seznámím osobně, a dokonce že se spřátelíme. Milan Novák byl naším největším odborníkem na komponování harfových skladeb a zanechal v tomto směru úžasný odkaz. Důvodem a inspirací pro jeho tvorbu pro harfu byla jeho nejstarší dcera Kristínka, moje přítelkyně a předchůdkyně na postu sóloharfistky Slovenské filharmonie. Díky ní si osvojil všechny finesy harfové techniky, která vyžaduje použití „jen“ osmi prstů, ale až sedmi pedálů a množství typických efektů, které nepoužívá žádný jiný nástroj. Milan Novák je autorem dosud jediného slovenského harfového koncertu, ale i dvojkoncertu pro harfu, violoncello a orchestr nebo harfové sonáty a mnoha dalších skladeb. Jeho kompozice jsou tonální, s výraznou originální melodikou, pro kterou čerpal inspiraci ze základů slovenské lidové písně. Byl vynikajícím klavíristou, schopným zahrát od taneční hudby přes improvizace až po vrcholná klasická díla cokoliv. Měl absolutní sluch, přirozený muzikantský vkus, kvalitní profesionální školení od pedagogů, jako byl Alexander Moyzes nebo Václav Talich. Miloval život a svým šarmem a smyslem pro humor každého odzbrojil. Jsem vděčná, že jsem tohoto vzácného člověka a hudebníka mohla osobně poznat a prožít s ním mnoho krásných chvil. Některá díla napsal a věnoval přímo mně, čehož jsem si obzvlášť vážila. Proto jsem se rozhodla nahrát všechny harfové skladby Milana Nováka, což se mi také podařilo. Vyšly na dvou CD albech a jednom DVD.

Když se vrátíme k vašim začátkům, uvádíte, že jste se do harfy zamilovala na první pohled a tento okamžik se vtiskl do vaší paměti. Podělíte se o něj s námi? 

Když jsem harfu viděla poprvé, úplně mě očaroval její vzhled, estetická krása, ale také romantický zvuk, který jsem do té doby znala jen z pohádky Byl jednou jeden král. Vůbec jsem si nedokázala představit, co všechno hra na harfu skutečně obnáší. Dnes, když už to vím, jsem ráda, že jsem vydržela tu náročnou přípravu s krvavými mozoly a odřenou kůží na prstech rukou. Přes všechny překážky mi však harfa nikdy nezevšedněla, právě naopak. Důkazem toho je, že se spolu při hraní stále rády objímáme a prožíváme vibrace našich těl intenzivněji než na začátku.

A jak se váš vztah k nástroji proměňoval v průběhu let a přibývajících zkušeností?

Od okamžiku, kdy jsem jako studentka harfy vyloudila první zvuk na žilinské konzervatoři uběhlo už čtyřicet dva let. Mám však pocit, že odkrývání tajemství tohoto nádherného nástroje, který se nazývá královský, nikdy neskončí. Stále mě něco překvapuje, někdy i naštve, jindy zase potěší. Životní zkušenosti a odehrané roky jsou něco, co se nedá ničím nahradit, to se musí opravdu odžít. Protože mě ale zatím nezklamala, na rozdíl od některých lidí, mám k harfě stále bližší vztah a věřím, že mi to vzrušení a chuť „kolumbovsky“ objevovat něco nového vydrží.

Harfa je považována za nástroj s ženským půvabem a také hráček je podstatně více než mužů. Má to z vašeho pohledu nějaké konkrétní opodstatnění? 

Pohled na harfu jako na převážně ženský nástroj úzce souvisí s vývojem naší doby. V dávné minulosti, kdy byla hudba považována za dar bohů, byli harfisté zobrazováni téměř výhradně jako muži. V antické mytologii to byl bůh Apollón, bájný pěvec Orfeus nebo ve Starém zákoně král David. I v reálném životě byli v minulosti slavnými interprety a zároveň i hudebními skladateli děl pro harfu hlavně muži. Ještě před nějakými šedesáti až sedmdesáti lety seděli v symfonických orchestrech pouze mužští hudebníci, včetně harfistů. Snad jedinou drobnou historickou výjimkou byla doba vlády francouzské královny Marie Antoinetty, která byla nadšenou obdivovatelkou harfy, a inspirovala tak ke hře na tento nástroj i tehdy výše postavené mladé dámy. Skutečný přechod harfy z výhradně mužského světa do něžnějších ženských rukou však nastal až po druhé světové válce. Tehdy ženy postupně přestaly být pouhými hospodyněmi, začaly studovat na odborných školách a uplatňovat se v profesích doposud vyhrazených mužům. Povolání profesionálních hudebnic nevyjímaje. Dnes máme v některých orchestrech dokonce převahu žen, a to nejen na pozici harfistek, ale i jako trombonistek, tubistek, bicistek, hornistek, fagotistek a dalších, původně „mužských“ nástrojů. I když z mého osobního pohledu harfa sedí ženám možná více esteticky, musím dodat, že v uměleckých výkonech jsou dnes ženy i muži v tomto oboru úplně rovnocenní a stejně úspěšní.

Nicméně jedním z vašich pedagogů byl muž, Karel Patras, u kterého jste studovala v Praze na HAMU. Jak na tohoto harfistu vzpomínáte a co nejpodstatnějšího vám vštěpil?

Pan profesor Patras byl pro mě obrovským muzikantským vzorem, velkým profesionálem, člověkem vzbuzujícím respekt a zároveň projevujícím velkou empatii a lidskost. Byl to elegantní gentleman, který svým noblesním a zároveň nekompromisním chováním dokázal v mém mladém životě nastavit hodnoty a zásady, jimiž se ve své profesi řídím dodnes. Můžu říct, že teprve během jeho hodin jsem skutečně objevila a pochopila harfu jako důležitý hudební nástroj a začala si jí jako takové vážit. I když mě učil pouze rok, po kterém jsem přešla k paní docentce Renatě Kodadové, jeho absolventce, která byla výbornou pokračovatelkou jeho školy. Nikdy na něj nezapomenu a vždy ho budu mít ve velké úctě. Myslím, že mě měl také rád, o čemž svědčí i fakt, že mě přišel osobně podpořit na můj absolventský koncert.

Co považujete za klíčový moment, který znamenal průlom ve vaší kariéře?

Bylo to vysokoškolské studium na HAMU a pobyt v Praze. Do té doby jsem byla velmi plachá a nezkušená dívka z malého slovenského města, která nikdy nic podobného nezažila. Praha pro mě byla branou do nového světa a ukázala mi zcela nové perspektivy. Poznala jsem tam výborné pedagogy, pravidelně jsem navštěvovala a poslouchala koncerty České filharmonie a dalších souborů a sólistů. Spřátelila jsem se s mnoha kolegy ze školy, z nichž mnozí jsou dnes členy předních orchestrů, komorních souborů a uměleckých institucí. Byl to velký a důležitý životní skok.

Důležitým bodem ve vašem životopise je i sedmý Mezinárodní harfový kongres, který se uskutečnil v roce 1999 v Praze. Co vám přinesl?

Na kongres mě pozvala jeho organizátorka, výjimečná harfistka a moje přítelkyně Janka Boušková. Díky účasti na této akci jsem se mohla setkat a naživo slyšet nejvýznamnější zahraniční sólisty a sólistky našeho oboru. Navštívila jsem několik mistrovských kurzů a přednášek špičkových pedagogů a vyslechla harfové koncerty v intenzitě, kterou jsem jinde nemohla zažít. Dozvěděla jsem se mnoho o harfové notaci, různých typech nástrojů a poznala nové lidi z oboru. Bylo to pro mě velkým povzbuzením a inspirací.

Už během studií jste se stala členkou Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a Slovenské filharmonie, v níž působíte dodnes. Neuvažovala jste nikdy o tom pustit se pouze na sólovou dráhu?

Ne, o tom jsem nepřemýšlela. Mě totiž hraní v orchestru baví. Velký zvuk, všechna hudební spektra a barvy, to si vychutnávám. Symfonický orchestr Slovenského (tehdy Československého) rozhlasu v Bratislavě pro mě byl důležitou školou profesionální praxe. Slovenská filharmonie je naplněním mých hudebních a životních ambicí. Sólová kariéra je však v našich podmínkách téměř nereálná. Jsme velmi malý trh a na uplatnění v mezinárodním kontextu je třeba mít zázemí silné mezinárodní agentury. Mně kombinace orchestrální hry, pedagogické činnosti a občasných výletů do sólové a komorní hudby vyhovuje a i mě dostatečně naplňuje. Vedle toho mám rodinu, která je součástí mého bytí, pro ni žiju a chci si na ni vždy najít ten správný a potřebný čas.

V prvním slovenském orchestru jste už tři dekády. Na jaké koncerty, zájezdy, umělecké spolupráce nejraději vzpomínáte?

Se Slovenskou filharmonií jsem procestovala hodný kus světa. Ale nejraději mám asi naše pravidelné zájezdy do Japonska, kde jsem byla mnohokrát a kde je vždy vše výborně zorganizované. I koncerty v sousední Vídni nebo v nepříliš vzdáleném Německu jsou vždy zážitkem, pokaždé tam bývá výborné publikum. Zajímavé pro mě bylo loňské turné v Jižní Koreji, které bylo však náročné z důvodu větších přesunů. A pokud vzpomenu exotičtější země, hodně jsem si užila koncerty v Ománu, v operním domě v Maskatu, kde jsme s filharmonií několikrát hráli a vždycky to byl nádherný zážitek. Výborné byly a jsou naše koncerty v Praze, ve Smetanově síni Obecního domu, kam se ráda vracím. V posledních letech jsem sólově vystupovala v Paříži, Londýně, Itálii a dalších zemích. A věřím, že to nebude znít příliš sentimentálně, ale krásným zážitkem jsou i mé koncerty na Slovensku, v posledních letech v Košicích, Piešťanech a Bratislavě. Z domácích akcí mám ráda festivalovou atmosféru našich filharmonických koncertů na Bratislavských hudebních slavnostech, ale také romantickou atmosféru vánočních koncertů nebo večerů filmové hudby.

Nepřichází po letech i trochu únava z každodenní orchestrální rutiny? Jak se toho vyvarovat?

Únava a rutina se samozřejmě někdy dostaví, to je za ty roky normální. Stává se to při skladbách, které už člověk hrál mnohokrát a má pocit, že je dokonale zná. Právě tehdy je třeba dávat větší pozor a soustředit se, abychom nedělali zbytečné chyby. Pomáhá, když dílo nastuduje nový, inspirativní dirigent nebo když před námi stojí sólista či sólistka, kteří nás dokážou strhnout k mimořádnému výkonu. Vlastní psychické nastavení, dobrá hráčská kondice, odpočinek, kvalitní spánek a zejména dobrá příprava jsou však nenahraditelné. Mám ale i doplňující recepty, a to své koníčky – studium italštiny, cestování, občasný babinec, fyzické cvičení a také poměrně pestrý společenský život s manželem, případně setkávání s přáteli z úplně jiných oborů.

Zmínila jste manžela Mariána Turnera, který navíc stojí v čele tělesa jako jeho ředitel. To pak filharmonie prostupuje intenzivně i do vašeho soukromí, že?

Je to tak, filharmonický život se stal součástí i našeho soukromého života a našich rozhovorů. Nejde to úplně oddělit, i když se o to snažíme. Manžel má jako generální ředitel Slovenské filharmonie velkou zodpovědnost a spoustu povinností, které mu odkrajují z osobního a rodinného času. Pracujeme sice v jedné budově, ale zdaleka nejsme spolu tak často. Pokud se nám někdy podaří sejít se během týdne na krátký oběd, je to vždy malý svátek.

Koncertujete sólově i komorně, pyšníte se spoluprací s řadou světově významných pěvců včetně Plácida Dominga, Edity Gruberové nebo Juana Diega Flóreze. Je spojení hlasu a harfy pro vás nějakým způsobem výjimečné? Věnujete se této formě komorní spolupráce intenzivněji než jiným?

Spojení hlasu a harfy je nádherné. Hrála i nahrála jsem mnoho různých písní i celých cyklů s různými vokálními sólisty a výsledek byl vždy velice potěšující pro posluchače i pro nás interprety. Harfa je harmonický nástroj, téměř srovnatelný s klavírem. „Téměř“ říkám proto, že kvůli jejím určitým technickým odlišnostem se na ni nedá zahrát úplně stejný repertoár jako na klavír. Je třeba si dobře vybrat. Není schopna tak velké dynamiky, ani na ni nelze zahrát například větší chromatické postupy nebo několik dalších věcí. Kvůli pedálové mechanice je její repertoár omezenější, ale když se trefíte do té správné skladby, harfa vám to mnohonásobně vrátí. Má nádherné barvy, lyriku tónu, technické efekty a charisma jako málokterý jiný nástroj. Abych však uvedla na pravou míru spolupráci se světovými sólisty z vaší otázky, s těmito hudebními velikány jsem nevystupovala jako jejich rovnocenný a jediný komorní partner. Jednalo se o projekty, kde jsem byla součástí doprovodného souboru nebo orchestru. Přesto jsem k nim měla opravdu blízko a prožila s nimi krásné hudební i lidské chvíle.

Od klasické hudby si čas od času odskočíte i k hudbě populární či filmové? Je to pro vás zpestření, oddech nebo něco více?

Ano, je to zpestření a obohacení mé klasické činnosti, ale rozhodně ne odpočinek ve smyslu dovolené. Příprava a výkony musí být stejně profesionální a kvalitní jako při hraní filharmonických koncertů. Byla jsem pozvána, abych hrála v doprovodných orchestrech zpěváků, jako jsou Ray Charles, Liza Minneli, Shirley Bassey, kytarista skupiny Queen Brian May, ale také Karel Gott a Miroslav ‚Meky‘ Žbirka. S posledními dvěma jmenovanými, kteří už bohužel nejsou mezi námi, jsem natočila jejich symfonická CD alba a také jsem se s nimi osobně setkala a hovořila. Výlety jsem podnikla i do tradiční folklorní sféry, jako hráčka v komorním souboru nahrávajícím slovenské ukolébavky nebo jako členka orchestru Uměleckého souboru Lúčnica při jeho výročí. Byly to všechno nádherné zážitky a spolupracovat s tak kvalitními interprety pro mě byla velká radost i čest. Filmová hudba je samostatnou kapitolou, protože se na nahrávání domácí i zahraniční kinematografické produkce podílím už více než dvacet let.

Dříve jste se věnovala také pedagogické činnosti na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Pokračujete v ní ještě? 

Pokračuju a mnohem intenzivněji. Před lety jsem zkoušela učit na VŠMU, ale nemohla jsem to dělat dlouho, protože jsem zůstala doma na mateřské dovolené se synem. Od té doby u nás nebyl otevřený vysokoškolský obor hra na harfu a po více než dvaceti letech mě kolegové z branže přesvědčili, abych si udělala doktorát a začala vést třídu harfové hry. Dlouho jsem se tomu bránila, protože jsem si myslela, že to nebudu stíhat a nebudu schopná to dělat. Nakonec jsem ale doktorát udělala, za což jsem moc vděčná svým podporovatelům a své školitelce, profesorce Janě Bouškové. Byla mi velkou oporou a povzbuzením. Nyní už třetím rokem vyučuju na VŠMU hru na harfu a komorní hru.

Věnujete se rovněž pořádání mistrovských kurzů či porotcování v soutěžích?

Zatím jsem se těmto aktivitám zejména z časových důvodů nevěnovala. 

Je hra na harfu dnes oblíbeným hudebním oborem na Slovensku nebo i v evropském měřítku? Jak vidíte její budoucnost?

Harfa je sice obdivovaným nástrojem všude, kde se objeví, ale že by o její studium byl velký zájem, to nelze říct. Často je mylně vnímána jako lehčí (hrou, nikoli váhou) hudební nástroj, vhodný pro dokreslení atmosféry na party či recepci, vhodný pro hudební podkresy, léčebné procedury, svatební obřady či podobné „křoví“. Úplným klišé je potom představa dlouhovlasé krásky, která s úsměvem na rtech ladně hladí prsty struny harfy a vyluzuje samé známé evergreeny. Takto sice může harfistka fungovat, ale k tomu, aby vystudovala vysokou školu a stala se profesionální orchestrální nebo koncertní sólistkou, to zdaleka nestačí. Proto je třeba budoucím zájemcům ukázat skutečné možnosti a uplatnění harfy v praxi. To je možné pouze prostřednictvím orchestrálních, sólových nebo komorních koncertů či nahrávek, kde je vidět a slyšet nejen krása, ale i dřina, která tomu předchází. Pokud to někdo přijme a vydá se na tuto cestu, je to už první vítězství. Pokud má hudbu v srdci, pak ho od této cesty už nikdo neodradí. Takoví žáci pak mohou zvládnout požadavky pro hru na harfu na profesionální úrovni. Pak už nevadí, jestli zůstanou jen tři nebo čtyři. Úplně to stačí. V rámci zemí Evropské unie je počet uchazečů o studium velmi rozdílný. Souvisí to i s velikostí země, tedy s přirozenou základnou zájemců o studium hudby. Ale dnes, při otevřených hranicích, je asi nejdůležitějším motivem hlavně kvalita pedagoga, který může být velmi inspirativním lákadlem, ať už učí kdekoli na světě.

Co musí podle vás mít za vlastnosti potenciálně úspěšný student hry na harfu?

Kromě hudebního talentu musí mít velkou dávku disciplíny, trpělivosti a být pracovitý. U nás tomu říkáme „sitzfleisch“. A musí mít hudbu upřímně rád. Bez toho se to nedá dělat.

Jak se udržujete ve vrcholové harfové formě? Vyžaduje to kromě pravidelného cvičení i fyzický trénink?

Denně se rozehrávám technickými cvičeními, které jsem si vymyslela, a na stupnicích. Pak přijde na řadu Händelův Koncert B dur, který je pro mě výborný pro správnou vyrovnanost tónu, rytmickou disciplínu a kondici. Po této rozehrávce se věnuju studiu nových orchestrálních partů, což je moje hlavní činnost. Pokud mám před sebou sólové projekty, tak samozřejmě zkouším i skladby, které mě čekají. Abych to všechno po tolika letech vydržela, chodím také pravidelně cvičit fyzicky do jednoho studia. Kromě toho také denně cvičím doma. Bez fyzické aktivity bych se už asi nedokázala hýbat.

Na jaké projekty nebo koncerty se v nejbližší době těšíte?

Druhý den po koncertu s pardubickou filharmonií hraju Dvořákovy Biblické písně se Slovenským komorním orchestrem v Ružomberoku. Pak následují naše abonentní koncerty ve Slovenské filharmonii. Dirigenti jako Juraj Valčuha, Emmanuel Villaume, Petr Altrichter, Tomáš Netopil nebo náš šéfdirigent Daniel Raiskin jsou vždy zárukou výborných koncertů, na kterých nás vyburcují ke skvělým výkonům. V dubnu mě čeká studiové nahrávání, v květnu zase sólový koncert se Slovenským komorním orchestrem na hudebním festivalu v Piešťanech. Na VŠMU máme ročníkové koncerty a zkoušky s mými studentkami. Sezónu zakončí Slovenská filharmonie druhý týden v červenci na festivalu v Českém Krumlově, kde s námi jako sólista vystoupí vynikající houslista Maxim Vengerov. A pak už se opravdu těším na dovolenou a odpočinek, který si vždycky velice užívám.

A na závěr, máte nějaké nesplněné harfové sny?

Upřímně, ani ne. Mohla bych tu vyjmenovat spoustu skladeb, ke kterým jsem se ještě nedostala, ale nebyla by pravda, že po nich nějak neskonale toužím. Jsem opravdu vděčná za to, co mi život a hudba přinesly a přinášejí, a beru to všechno s radostí a pokorou. Víc mi nechybí, jen se každý den modlím, abych zůstala zdravá, aby mi vydrželo v pohodě moje rodinné zázemí a abych mohla tohle nádherné povolání dělat ještě dalších pár let.