Housle držela poprvé v ruce v sedmi letech, v deseti ji maminka připravila na zkoušky na hudební gymnázium a v oktávě se prosadila na konkurzu napříč ročníky, díky čemuž si sólově zahrála s Pražskými symfoniky. Nyní studuje na Pražské konzervatoři a chystá se na koncert s Václavem Hudečkem při lednovém pokračování jeho pražského festivalu Svátky hudby i vystoupení na salcburském festivalu Mozartwoche. Řeč je o dceři Hany a Radka Baborákových, Marii. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vzpomíná na své začátky, sdílí své nadšení z Hudečkovy luhačovické akademie i zkušenosti z jiných kurzů a zamýšlí se nad tím, jaké to je pocházet z hudební rodiny a setkávat se s rodiči na jednom pódiu. 

Pocházíte z hudební rodiny, a to nemluvíme jen o generaci vašich rodičů. Byla pro vás hudba od dětství jasnou volbou? Nebo naopak, neodrazovali vás rodiče?

Hudba mě provázela od dětství. Byla prostě všude kolem mě. Ale popravdě rodiče úplně nechtěli, abych se hudbě věnovala profesně, spíš si přáli, abych měla k hudbě hezký vztah a aby mě to bavilo. Zároveň hned poznali, že jsem hodně „zvuková“, tak mi to vždycky říkali. Už odmala jsem si pořád zpívala, vymýšlela jsem různé své domácí hudební nástroje, a tak mi říkali Zpěvanka podle princezny z pohádky Byl jednou jeden král. Hudba byla prostě od začátku všude, ale nikdo mě do ní nikdy netlačil. Myslím si, že to je velmi důležité.

Váš otec je hornista, matka violoncellistka, vy jste v dětství byla ‚Zpěvankou‘, ale skončila jste u houslí. Co nebo kdo vás k nim přivedl?

Za to může můj dědeček, který je učitelem hry na housle. Mám starší sestru a začalo to u ní, kdy jí děda zkusil dát housličky a pár měsíců nějak hráli. Potom ale sám usoudil, že by se více hodila ke klavíru, takže začala docházet na klavír k babičce. A když mně bylo sedm let, tak o letních prázdninách dal děda do ruky housle mně. A po první hodině řekl, že mi to půjde, a tak jsem začala hrát. Několik prvních let jsem vlastně hrála jen tak občas, spíš abychom si se sestrou mohly zahrát spolu, třeba koledy na Štědrý den. Pravidelněji jsem začala cvičit až kolem deseti let, vlastně docela pozdě. Tehdy jsem se začala připravovat na zkoušky na hudební gymnázium. Připravovala mě hlavně maminka a měla velkou zásluhu na tom, že jsem se dostala. Cvičila se mnou doma a rychle jsme to „nakoply“. Jako violoncellistka má blízko ke smyčcovým nástrojům a mohla se mi plně věnovat. Viděla jsem najednou velký pokrok, vlastně až při nástupu na gymnázium. 

Když se vrátíme k vašemu dědečkovi Harbimu Shabuovi, vzpomenete si, co zásadního vám vštípil pro další studia a kariéru?

Děda mi předal oblibu „old school“ stylu hraní, který klade důraz především na kvalitu zvuku, provibrování každé noty a osobitý tón. Společně máme rádi houslisty staré školy, zejména Henryka Szerynga. Dědeček byl, hlavně když jsem byla menší, docela přísný, ale zpětně vidím, že mi to moc pomohlo. Od začátku jsem byla zvyklá na různé přístupy a dneska je děda pro mě ta největší opora a hodně mě podporuje. 

Pak jste pokračovala na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy, tedy ne na čistě hudební škole, ale získala jste i všeobecný gymnaziální rozhled. Vnímáte to jako dobrý základ do života?

Ano, bylo to hlavně tak, že rodiče chtěli, abych měla všeobecný přehled. Nechtěli mě poslat hned na konzervatoř, a i když jsem v jednu chvíli chtěla z gymnázia na konzervatoř přestoupit, nepustili mě, (smích) tehdy to ještě mohli ovlivnit. Chtěli, abych měla otevřené dveře i na druhou stranu, kdybych se hudbě nakonec nechtěla věnovat. Jsem moc ráda, že jsem dospívala v ne úplně hudebním prostředí. Do třídy jsem chodila s lidmi, z nichž spousta teď studuje práva nebo medicínu. Mám pocit, že mě to hodně a pozitivně ovlivnilo.

Jedním z vašich prvních úspěchů byl konkurz na vystoupení s Pražskými symfoniky… 

Na hudebním gymnáziu se každý rok pořádá konkurz o sólové vystoupení s FOKem, kterého se mohou zúčastnit studenti od prvního ročníku, tedy všichni od primy až do oktávy. Já jsem v oktávě, když jsem maturovala, konkurz vyhrála a získala možnost vystoupit s FOKem na loňském dubnovém koncertu. Připravovala mě paní profesorka Radka Beranová, která mi doporučila více skladeb, a já jsem si vybrala Introdukci a Rondo capriccioso od Camilla Saint-Saënse. Ten koncert pro mě byl stěžejní, nejspíš ho vnímám jako svůj dosavadní největší úspěch a moc jsem si tu zkušenost užila.

V podstatě to byl takový absolventský koncert, že? 

Vlastně ano, na konzervatoři se to tak dělá, ale jen pro šesťák, na gymnáziu se vybírá ze všech ročníků.

Nyní studujete na Pražské konzervatoři u prof. Jiřího Fišera. Čím je pro vás tato studijní zkušenost a osobnost houslisty Fišera inspirující?

S panem profesorem teď hodně pracujeme na technice a mám pocit, že pokrok jde mnohem rychleji než na gymnáziu. Tam bylo méně času a ještě jsem nebyla úplně rozhodnutá, do čeho se pustím. Pan profesor má vysoké nároky a nutí mě jít hodně do detailů, což je důležité. Nejvíc pracujeme na cítění rytmu a celkovém hudebním myšlení. Na hodinách mě nutí vyjít z komfortní zóny a každá hodina je vlastně takový masterclass. Je to hodně intenzivní, pan profesor tomu dává veškerou svou energii a snaží se ji přenést na mě. Vždycky mám po hodině nad čím přemýšlet. Myslím si, že to je ve výsledku hodně smysluplná práce.

A uvažujete už nyní, kam byste po konzervatoři chtěla dále směřovat, jestli na HAMU, nebo raději do zahraničí?

Upřímně, já bych ráda zůstala tady, protože mám moc ráda českou kulturu a místní prostředí. Zároveň si ale myslím, že je důležité aspoň na nějakou dobu odjet a poznat, jak to funguje jinde, vidět jiný systém, jinou konkurenci a přístup, zkrátka podívat se na věci z jiné perspektivy. Myslím si, že některé lidi to prostě táhne ven, těší se na to, já to spíš beru jako dílčí zkušenost, která bude do budoucna cenná. Momentálně to vidím tak, že bych dlouhodobě v zahraničí studovat nechtěla.

Zůstaneme-li ještě u vašeho rodinného zázemí, vnímáte jej spíše jako výhodu, snazší vstup do hudebního světa, přenos zkušeností, pochopení souvislostí, nebo naopak může být v našem prostředí trochu i hendikep? Ve smyslu větších očekávání a třeba i nějakých předsudků okolí o možném usnadnění vaší cesty…

Já to rozhodně beru jako přirozenou výhodu a myslím si, že je to stejné jako v jiných oborech. Když vyrůstáte v prostředí, kde se lidé danému oboru věnují, tak vás k tomu dovedou a předají vám zkušenosti i určité předpoklady. Není to pravidlo, ale dědí se to, a mám pocit, že v hudbě lidé spíš oceňují, pokud jde o rodiny s dlouhou hudební historií. I veřejnost pak vidí příjmení a spojí si ho s tím, že už ho několikrát slyšela u starších rodinných členů. Mám pocit, že to lidé vnímají jako kontinuitu, a s tím jdou ruku v ruce i vyšší očekávání. Jsem vlastně vděčná, že oba rodiče nehrají na housle, protože v mém případě tam není přímé porovnání, které by pro mě mohlo být nepříjemné. Takhle to beru jen jako výhodu.

Asi se shodneme, že významným mentorem je pro vás i Václav Hudeček. Absolvovala jste jeho luhačovickou akademii a v roce 2024 jste tam získala cenu Nadace Stadler-Trier. Co vám tato akademie dala?

„Luhačky“ jsou skvělé hlavně díky atmosféře. Jsou tam výborní houslisté, fajn parta lidí a já jsem tam poznala i svoje nejlepší kamarádky. Líbí se mi, že tam jsou všichni hodně zapálení pro housle a dávají tomu hrozně moc. Je to pro mě inspirující, sejde se tam okruh lidí, který prostě jinde není. Hodiny s Václavem Hudečkem jsou vždycky plné energie a ‚srandy‘, je těžké to popsat, ale člověk se tam rád vrací.

Jezdím i na různé jiné kurzy, moc ráda mám Setkání s hudbou v Soběslavi a byla jsem také na Academy Kroměříž. Baví mě ten proces, kdy týden nebo dva na něčem pracujete a pak to na konci završí koncerty. Mám pocit, že to hezky postupně graduje a člověk má chuť dotáhnout věci do konce a pak si to opravdu užít a překvapit na pódiu.

Co se týče cen, první jsem dostala při své první účasti, což pro mě bylo úplně nečekané. Letos v létě jsem získala cenu publika za provedení první věty Čajkovského koncertu a to pro mě mělo zase úplně jiný význam. Tam totiž hlasovali lidé, kteří přišli na koncert, a je pro mě velká radost, že se jim moje hraní líbilo.

Zmínila jste Academy Kroměříž. Mohla byste ze své zkušenosti srovnat tyto dvě platformy: Hudečkovou akademii v Luhačovicích a právě Academy Kroměříž? 

V Kroměříži to funguje trochu jinak, protože profesory jsou většinou mladší sólisté, kteří hodně koncertují. Byla jsem tam u Josefa Špačka a u Dalibora Karvaye, celkem třikrát. V Kroměříži jsem byla i součástí orchestru, kdy jsme měli vedle hodin sólového hraní i orchestrální zkoušky, což v Luhačovicích není. Tam mám pocit, že je to jedna velká houslová rodina a kurzy jsou navíc delší, takže je tam na všechno více času.

Pokud bychom se ještě zastavili u osobnosti Václava Hudečka, čeho si na něm nejvíce ceníte? Na jeho přístupu k hudbě, k mladým talentům… Čím vás nejvíce inspiruje?

Já moc obdivuju to, jak se pokaždé dokáže úplně napojit na publikum, předat mu energii a potěšit ho svým krásným tónem. Má za sebou obrovské zkušenosti se sólovým koncertováním. Moc se mi také líbí, jak společně se svou ženou, úžasnou Evičkou Hudečkovou dávají prostor mladým hudebníkům. A nejde jen o houslisty, často do svých koncertů zapojují i zpěváky a hráče na jiné nástroje. To mi přijde naprosto skvělé.

Máte i další houslové vzory, ke kterým se vracíte, nebo se snažíte hledat vlastní cestu bez srovnávání?

Moc ráda poslouchám různé nahrávky a baví mě porovnávat, jak stejnou skladbu pojmou různí houslisté. Momentálně se nejvíce vracím k nahrávkám japonské houslistky Midori Gotō a také Pinchase Zukermana. Poslouchám ale hodně nahrávek i dalších houslistů. Na české scéně jsem vždy vzhlížela k Josefu Špačkovi, Janu Mráčkovi a Jiřímu Vodičkovi, protože jsem je často viděla na koncertech České filharmonie, takže mě to určitě také ovlivnilo. Jsou také mými vzory.

Náš rozhovor vzniká u příležitosti vašeho lednového vystoupení společně s Václavem Hudečkem v rámci Svátků hudby v Praze. Co vás konkrétně čeká?

Čeká mě krásné setkání na pódiu. Jelikož má Mozart dvousté sedmdesáté výročí narození, budeme společně s Václavem Hudečkem hrát jeho Concertone pro dvoje housle a hoboj. Je to moc milá a příjemná skladba na poslech, která se nehraje až tak často. Poté budu v orchestru hrát Voříškovu symfonii. Bude to pro mě hezké propojení sólového i orchestrálního hraní. Mám z toho radost a moc si vážím toho, že mohu vystoupit na takovém festivalu.

Tento koncert pořadatel prezentuje jako exkluzivní předpremiéru salcburského koncertu. Můžete nám přiblížit, na jaký koncert v Rakousku se chystáte?

Jedná se o festival Mozartwoche v Salcburku, který se koná každý rok v týdnu kolem narozenin Wolfganga Amadea Mozarta. Jeho uměleckým ředitelem je Rolando Villazón a je to opravdu jeden z nejprestižnějších festivalů v Evropě. Vystupují tam běžně Vídeňští filharmonikové a další známí umělci. Pojedu tam se souborem Baborák Ensemble a budu hrát v orchestru. Uvedeme program zaměřený především na Mozarta a skladatele jeho doby, včetně českých, jako byli Koželuh, zmiňovaný Voříšek a další.

Jaké to je stát na jednom pódiu se svým otcem v roli dirigenta? Je přísným, nebo spíše vstřícným mentorem s otcovským pochopením?

Taťka je jako dirigent hodně vnímavý k sólistům a vyznačuje se tím, že se vždycky snaží vyhovět sólistovi, aby se mu s orchestrem dobře spolupracovalo. Myslím, že tahle schopnost naslouchat a velmi rychle reagovat na to, co se děje, je na pódiu hodně znát. Na salcburském koncertu budu hrát i s mamkou. Ta bude také v orchestru, takže se tam potkáme celá rodina.

To vás možná i trošku zbavuje trémy, když cítíte takové rodinné zázemí, než aby převažovala nervozita z velké pódiové akce. Je to tak?

Já většinou nebývám na koncertech přehnaně nervózní. Lidé mi často říkají, že jsem spíš pódiový typ, že mi atmosféra pódia a adrenalin pomáhají se soustředit a užít si hraní. Rodiče na mě mají vliv spíš v tom smyslu, že vím, že jsou to skvělí muzikanti.

Když jsme se trošku pozastavili u tatínka, přivádí mě to oklikou k tématu soutěží. Před časem jsme s ním vydali rozhovor, který už titulkem napovídal, že není zrovna jejich zastáncem. Jak se na to díváte vy?

Já k soutěžím nemám vůbec negativní vztah. Několika jsem se zúčastnila, když jsem byla mladší, byly to menší soutěže a bylo to v období, kdy jsem ještě vůbec nebyla pro housle rozhodnutá, ale nemám žádné negativní zkušenosti. Spíš mě to většinou posunulo. Nemyslím si ale, že jsou nezbytné, protože existují i další příležitosti, třeba právě kurzy a koncerty, které dokážou člověka posunout úplně stejně. Vůbec se do budoucna nebráním soutěžím, pokud jde o ty, kde je třeba věkový limit až do třiceti let. U těch, které jsou zaměřené na dospívající muzikanty, si ale úplně nejsem jistá, jestli je to vždy to nejlepší, protože v tomhle věku se člověk sám hodně porovnává s ostatními a soutěže nemusí být pro každého pozitivní zkušeností. A to si myslím, že je škoda. Možná jde spíš o to, jak se to celé uchopí. Tatínek má na soutěže hodně vyhraněný názor, ale nemůžu říct, že bych ho úplně sdílela.

Věnujete se také komorní hře, působila v klavírním triu SenzaNome, nyní se věnujete hraní v klavírnímu kvintetu… 

Na hudebním gymnáziu jsem hrála v klavírním triu a nyní na konzervatoři je to zase úplně něco jiného. Hraju v klavírním kvintetu se skvělými lidmi a moc mě to naplňuje. Příští týden si zahrajeme na reprezentativním koncertu oddělění komorní hudby na konzervatoři. Repertoár pro klavírní kvinteto je úplně nádherný a dává velký prostor pro společnou práci, takže je to něco, co mě teď opravdu velice baví a dokážu si představit, že bych se tomu do budoucna hodně věnovala.

Když zmiňujete zájem o komorní hudbu, jak se vidíte za pět nebo deset let? Kam byste chtěla směřovat svou kariéru?

To pro mě byl vždycky takový sen – mít úspěšný soubor. Je to asi ta nejlepší budoucnost, jakou bych si mohla představit. Zároveň mě ale hodně láká i učení. Mám moc ráda děti a baví mě představa, že bych jim mohla pomoct najít vztah k houslím bez nátlaku a s podporou. Mám ráda proces hledání, kde je problém, co bude fungovat… líbí se mi, jak má každé dítě jinou osobnost. Moc bych chtěla začít učit už v nadcházejících letech.

A kdybyste se nevěnovala hudbě, jaký jiný obor by u vás zvítězil?

To je těžká otázka, protože jsem měla dlouhé období, kdy jsem si nebyla jistá. Hudba mě bavila, ale nebyla jsem dostatečně motivovaná a zároveň jsem měla otevřené další možnosti. Nebylo to ale nic konkrétního, do čeho bych se úplně ponořila. Vždycky mě zajímaly umělecké obory, jinak také psychologie, ale vlastně jsem si zatím nikdy neuměla představit, že bych se hudby úplně vzdala. 

Ale předpokládám, že máte i další koníčky, kterým se věnujete ve volném čase, u kterých relaxujete a od hudby si trošku odpočinete…

Moc ráda vařím a peču pro ostatní i pro sebe. Uklidňuje mě to. 

Závěrem i s ohledem na vaši zmíněnou pedagogickou zálibu, co byste ze své pozice a ze své dosavadní zkušenosti poradila mladým hudebníkům, kteří stojí vlastně na začátku své cesty a přemýšlejí, zda se hudbě věnovat naplno.

Já jsem také stále ještě na začátku své cesty, ale pokud bych měla někomu něco poradit, tak by to bylo, aby se vůbec neupínali k jednomu konkrétnímu cíli a aby se neohlíželi na ostatní. Myslím si, že můžu být příkladem toho, že každý má svou vlastní cestu a tempo. Já jsem vůbec nezačínala jako moji spolužáci, kteří si základy techniky vybudovali už v dětství. Spíš se až teď začínám rozvíjet podle sebe. Je důležité dělat to, z čeho má člověk dobrý pocit a co mu v danou chvíli dává smysl. A také si myslím, že je velmi důležité mít život i mimo hudbu – žít ho, navazovat vztahy, mít jiné zájmy a koníčky, protože to všechno se pak do hudby přirozeně promítne a člověka obohatí.

Foto: archiv Marie Baborákové, archiv Akademie Václava Hudečka

Facebook X E-mail WhatsApp