„Koncerty jsou třešinkou na dortu, kterým předchází množství dalšího nehudebního úsilí.“

„Soutěže dávají mladým lidem falešný pocit, že umění, hudba a život muzikanta je o soutěžení.“

„Jako porota Showcasu tedy hodnotíme potenciál mladých umělců pro budoucí působení na hudební scéně.“

Ačkoliv zvítězil i v těch nejprestižnějších interpretačních soutěžích, dlouhodobě proti nim vystupuje a zpochybňuje význam jejich existence. Úspěšná a hodnotná kariéra podle hornisty a dirigenta Radka Baboráka totiž zahrnuje ještě jiné, s hudbou zdánlivě nesouvisející činnosti. Své zkušenosti z těchto oblastí se snaží aktivně předávat nastupující generaci, a tak i proto je tu unikátní projekt Showcase. Jeho vyvrcholení představí 18. a 19. října mladé talenty spolu s Pražskými komorními sólisty pod Baborákovým vedením.

Jako sólista na lesní roh Baborák koncertoval s Vídeňskými i Berlínskými filharmoniky. V této sezóně prožil dirigentský debut v Londýně s Oxfordskou filharmonií a v Bratislavě se Slovenskou filharmonií; na festivalu Seijiho Ozawy v Japonsku zastoupil Andrise Nelsonse v Brahmsově symfonii a opětovně dirigoval jak Marthu Argerich, tak i mladé sólisty Akademie MenArt.

Vaše jméno si v současnosti spojujeme s velkým množstvím různých hudebních aktivit. Jak k tomu došlo?

Je to čtrnáct let, co jsem se vzdal pozice sólohornisty Berlínských filharmoniků a vrhnul se na dráhu sólisty a dirigenta, tedy na „volnou nohu“. To je vzhledem k nástroji, na který hraji, vcelku ojedinělý úkaz, protože lesní roh není brán jako sólový nástroj.

Jaké důvody jste měl k tomuto kroku?

Jedním z nich byla touha začít s dirigováním a věnovat se více komorní hře. Když je člověk zaměstnán v orchestru a má rodinu, tak na sólovou kariéru a komorní projekty nezbývá moc času a energie. Takže mi došlo, že pokud chci dávat energii a čas dirigování a svým souborům, musím orchestr opustit. Můj současný svět „volnonohaře“ je vzrušující a dobrodružný – o to více, když přijdou covidové nárazy –, ale jsem moc rád, jak to teď mám.

Čemu konkrétně se teď tedy nejvíce věnujete?

Moje portfolio je široké: dirigování, sólové koncerty, komorní hudba… Aktivity mých souborů, které mají společné muzikantské jádro, se někdy prolínají. Mnohé vycházejí z Baborák Ensemble, které tvoří lesní roh a smyčcové kvarteto, ale se zvětšováním repertoáru a různými projekty se začalo rozšiřovat i obsazení. Tak vznikly dvě odnože: jednak projekt Orquestrina, jejíž programy jsou založeny na taneční hudbě (Ástor Piazzolla, latinská Amerika, klezmer a různé druhy tanců), jednak Baroque aurifère, ve kterém je ke smyčcovému souboru přidána malá harmonie – dvě horny, dva hoboje a basso continuo. A pak je tu unikátní Česká Sinfonietta, festivalový orchestr, který reaguje na nabídky festivalů. Manažeři a marketéři mi dokonce radili, že by bylo jednodušší, aby se všechny moje soubory jmenovaly Baborák Ensemble, ať už zrovna hrajeme v malém, nebo ve větším obsazení, ale přišlo mi trochu nepatřičné hrát Fantastickou symfonii nebo Tak pravil Zarathustra stále pod názvem Baborák Ensemble. Mám to raději rozdělené a extra pojmenované. (úsměv)

Pochopitelné… Kam dál směřují vaše cesty, kromě Baborák Ensemble?

Dalším projektem, jehož vedení jsem převzal ještě před covidem, jsou Pražští komorní sólisté. Jedná se o čistě smyčcový soubor, který má dlouhou tradici od roku 1961, kdy byl založen Václavem Neumannem a jeho přáteli muzikanty, většinou z FOK, ale u zrodu stáli také například Zuzana Růžičková nebo Viktor Kalabis. Je to pro mě velká čest, že jsem vedení mohl převzít – na Václava Neumanna rád vzpomínám ještě z dob působení v České filharmonii, kde byl mým šéfem.

Také jsme s kolegy hornisty založili Czech Horn Chorus a Horn Fest Praha, který skvěle vede Daniela Roubíčková. Koná se čtyřikrát do roka v Praze a na festivalech v České republice i v zahraničí a na koncertech hraje prim vždy zvuk lesních rohů. Teď už bude pátý ročník, takže se zdá, že se projekt ujal. Byl bych moc rád, kdybychom tímto více poukázali na to, jak dlouhou hornovou tradici u nás máme. Za těch více než tři sta let najdeme v každé generaci hornistů světové hráče a máme stále náš osobitý styl hry. Ten je třeba pěstovat.

Vy sám také stále hrajete sólově…

Ano. Ale díky tomu, že jsem už čtvrtým rokem šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru Mariánské lázně, se moje činnost už o něco víc překlopila na stranu dirigování. Typická je pro mě i kombinace dirigování a sóla, kterou při koncertech často uplatňuji. Někdy přidám na program svou skladbu pro lesní roh a orchestr, takže je to trojrole. Právě o těchto kombinacích v hudebním životě jsem snil, když jsem se už tak trochu nudil na někdy stereotypních zkouškách v orchestrech… (úsměv) Jsem moc rád a vděčný všem, kteří mi pomáhají a podporují mě, takže je možné v této době něco takového realizovat.

Ve svém životě tedy nemáte jednu specifickou oblast, které byste se věnoval nejvíce času a energie?

Onou hlavní oblastí je prostě hudba a všechno, co s ní souvisí. Koncerty jsou totiž často jenom třešinkou na dortu, které předchází množství dalšího nehudebního úsilí. Aktivně se zajímám o management, edukaci, podporu mladých, skládání, aranže… Vše spolu souvisí. Je to jako být hoteliérem. Máte hotýlek, který má ale množství služeb, od pronájmu pokojů, přes restauraci, až po spa. Věnovat se musíte všemu, aby vše, co je provázané, klapalo a pokud možno hladce fungovalo. I hudební svět představuje podobné spektrum a takový je pak i můj svět. Takový „Baborákův hudební hotel“. (smích)

V těchto disciplínách, které s hudební interpretací přímo souvisí, se snažíte vzdělávat i mladé, začínající umělce, a to v rámci projektu Showcase, jehož vyvrcholení nás čeká 18. a 19. října.

Ano, Showcase je vlastně výkladní skříň, pódium mladých a nadějných. V rámci projektu oslovujeme studenty z hudebních škol, pokoušíme se jim dát šanci a zasadit tak další kamínek do pomyslné mozaiky budování jejich kariéry. Umožnit jim předvést své umění, zahrát si s budoucími kolegy, ale také je připravit na to, co je čeká, a předat jim zkušenosti, jak to u nás chodí. 

A jak to u nás chodí?

My tady v Čechách máme takovou zvláštnost, které říkáme „patchworková“ kariéra: umělci často nemají na výběr než mít více zaměstnání či oblastí působení. Dokonce ani profesoři na vysokých školách nebo členové špičkových orchestrů nemají takové platy, aby se mohli věnovat jenom jedné práci, na rozdíl například od Německa, Francie nebo Anglie. Stále tak zůstávají i aktivními umělci, což samozřejmě také zahrnuje schopnost umět své umění nabízet a neustrnout. Má to i svá skrytá pozitiva. Také tuto zkušenost a mnohé další je nutné předat dál, aby mladí věděli, co je nezbytné k tomu, aby si jich vůbec někdo všimnul. Že kariéra hudebníka není jenom o tom cvičit mnoho hodin denně, být dokonalým interpretem a čekat, až se nějaká šance objeví. To nestačí. Naopak je potřeba za tím jít. A Showcase se tomu snaží pomoct.

Jak konkrétně?

Všem přihlášeným Showcase nabízí konzultace z oblasti self-managementu a marketingu. Navštíví nás zástupci agentur a vydavatelství, kteří budou mít workshopy, v průběhu nichž budou připraveni zodpovědět otázky typu co dělat, abych byl pro agentury zajímavý, jak vydat debutovou desku a kolik to stojí nebo jak se prezentovat festivalu a co mu nabídnout.

Já jsem z generace, která o žádných z těchto věcí neměla ani páru. Za komunismu jsme vyrůstali v tom, že je potřeba být pouze nejlepší, případně udělat konkurz do orchestru nebo se dostat ven na západ. Někdo má vrozeného podnikatelského ducha a tohle vysvětlovat nepotřebuje, jiný se to musí naučit. V každém případě, pokud chce být člověk úspěšným umělcem, musí podniknout určité kroky a samozřejmě musí vědět jaké. Prostředky, jak to udělat, naštěstí dnes nejsou tak nedostupné. Například před čtyřiceti lety vydávaly desky většinou ty největší hvězdy. V dnešní době se prezentovat nahrávkou není takový problém, i s menšími prostředky, přesto profesionálně a s nápadem. Takže i v tomto mladé umělce chceme podněcovat.

Zároveň se snažíte vybrané mladé umělce zviditelnit, ovšem jinou formou, než to dělají soutěže.

Ano. Soutěže jsou pro mě velké téma. Po negativních zkušenostech, které jsem na nich získal, jsem se stal odpůrcem soutěžení. Mám za to, že soutěže tak, jak je známe – často s anonymním bodováním poroty, spoustou intrik atd. –, nedávají smysl. Stačí vzpomenout na poslední mezinárodní skandál s bodováním na Pražském jaru v oboru lesní roh. 

A vůbec, soutěžit v umění? To je úplně chorobné. Sám jsem do svých sedmnácti let absolvoval snad všechny soutěže, které byly myslitelné, přes LŠU, Concertino Praga až po ony mezinárodní a ano… vyhrál jsem je. Vždy je asi lepší vyhrát než prohrát, když už jsem tam byl poslán. Ale zároveň, že by se mi tím otevřely všechny dveře na světová podia, to se samozřejmě nestalo. Navíc se obávám, že soutěže dávají mladým lidem falešný pocit, že hudba, umění a život muzikanta je o soutěžení. Ale ono to tak v praxi nefunguje – na pódiu je každý sám za sebe. Nejdůležitější je totiž přenos energie mezi hudebníkem a posluchačem, a ne porovnávání se navzájem.

V tomto ohledu tedy Showcase simuluje realitu lépe než soutěže.

Myslím, že by to chtělo více akcí edukačních, nebo „showcasového“ typu, které může pořádat každý orchestr či festival. Soutěže taky něco stojí a myslím, že by bylo smysluplnější věnovat finance nesoutěžním aktivitám rozvíjejícím kreativitu, vzdělávání a objevování fenoménu hudby jako takové. Samozřejmě i na Showcase nějaký finální výběr probíhá, ale ne tak, že se hrají stejné nebo podobné skladby, navíc se tu částečně eliminuje pocit vítězství a prohry, toho vypadávání v prvním, druhém, třetím kole…

Jaký typ mladého umělce porota hledá?

Poslané materiály hodnotíme jako celek. Samotná hra a někdy dokonce osobnost, která se do hry i u teenagerů mnohdy promítne (což je obdivuhodné), není to jediné kritérium. Je pro nás hodnotitele podstatná celková osobnost, ale také to, aby kandidát poslal například dobře napsaný životopis, doporučující dopis, kvalitní nahrávku, fotky. Hodně určující je pro nás vědomí, že se všem těmto oblastem věnoval a že začíná být komplexní muzikantskou osobností.

Jaké jsou tedy podmínky účasti?

Podmínky přihlášky jsou velice snadné: prezentujte sami sebe tak, jak byste chtěli, aby si vás publikum pamatovalo. Jestliže někdo vezme telefon a natočí svou hru v nějakém kutlochu, se špatným zvukem, hned to mnohé prozradí. Že sice hraje báječně, ale nad způsobem prezentace se vůbec nezamyslel.

Jako porota tedy hodnotíme potenciál těchto mladých umělců pro budoucí působení na hudební scéně. Předpokladem a prioritou samozřejmě je, jak umělec hraje, zpívá či komponuje, ale na rozdíl od soutěží to pro nás není jediné kritérium. Nestačí nám, že byl obdarován neuvěřitelným talentem nebo cvičí deset hodin denně, když pak není schopen se o sebe postarat v reálném světě. To je velký rozdíl oproti soutěžím, které sice generují spousty laureátů, ale kariéře se většina nevěnuje. Někdy tu tak dochází k paradoxu, že kariéru mnohdy dělají i méně interpretačně výjimeční umělci, kteří třeba nikdy žádnou soutěž nevyhráli, ale umí se prodat, jsou oblíbení a na pódiu dokáží dělat show. I tyto podstatné otázky Showcase otevírá: jak funguje nabídka a poptávka, co vyžaduje publikum… 

Dá se tedy podle vás tuto mimohudební nadstavbu, která je však pro úspěch v hudební oblasti také podstatná, naučit?

Určitě a já jsem toho dobrým příkladem. Jsem založením spíše introvert, ale když diriguji, tak se jako introvert nechovám. Vnímám, že je povinností každého umělce, ať už je to muzikant, herec, komik – kdokoliv kdo přináší publiku nějakou formu zábavy a obírá ho tak o čas –, si tuto dovednost osvojit. Ví se, že někteří komici, kteří rozesmávali davy, byli v soukromí mrzouti, ale na pódiu to vůbec nebylo znát. Stejně tak my, interpreti, kteří pouze zprostředkováváme dílo, jež bylo napsáno někým jiným, máme povinnost trochu upozadit svoje ego a některé své vlastnosti, které na pódium nepatří. Člověku může být třeba fyzicky špatně, ale pak se otevřou dveře na pódium, a musím nasadit úsměv. Někdy stačí na pódium přinést slunce a lidé to přijmou; raději než hrát ty nejkomplikovanější skladby, ale pouze sám pro sebe a neposílat tu energii dál. Bez těchto dovedností nikdo nemůže pomýšlet na to, aby byl umělcem, sólistou. 

Jak do tohoto „showcasového“ interpretačního spektra zapadají skladatelé? Přece jen témata, která jsme zatím otevřeli, se týkají především interpretů.

Skladatelé jsou asi největší oříšek. Z předešlého ročníku Showcasu totiž máme bohužel negativní zkušenost. Na náš výběr se tehdy snesla velmi ostrá kritika z kruhů, které se pasují do role expertů, již údajně jako jediní ví, jak má vypadat soudobá hudba, protože se na její interpretaci specializují. Že i my hrajeme hudbu soudobou, jako by zapadlo. Jako by náš vkus, umělecká zkušenost a rozum vůbec neměl váhu.

S kolegy muzikanty a hodnotiteli jsme ale zajedno tom, že chceme hrát a poslouchat skladby, které nám dávají smysl a emočně nás oslovují. Na tom, co vnímáme jako pouhý konstrukt beze smyslu, se celkem shodneme. Jistě je normální používat jakýchkoliv možností a prostředků k vyjádření emocí, ale to, že je možno přijít prakticky s čímkoliv, neznamená, že to musí být ten jediný možný směr ubírání se hudby žijících skladatelů. Takže pokud mě skladba nudí, nebo ve mně dlouhodobě vyvolává jen negativní emoce, třeba naštvanost, tak ji odkládám. A naopak obdivuji kohokoliv, kdo dokáže psát o něčem.

Soudobé hudbě se dost věnujete i při své vlastní interpretační činnosti, zvláště s Pražskými komorními sólisty. Nedávno jste odehráli koncert dokonce s dvěma světovými premiérami…

Já se všem svým projektům věnuji se stejnou intenzitou. Partitury mám stejně popsané, když je to Brahmsova symfonie, nebo dílo Jany Vöröšové či Ivana Danka, jako tomu bylo na koncertě, který zmiňujete. Skladatel totiž pozná, když dal dirigent dílu péči a objevil třeba jen tušené. Myslím si, že stejně, jako je potřeba docílit kontrastu v rámci jedné skladby, je potřeba různorodě vystavit i koncertní dramaturgii. Při sobotním koncertě 5. října jsme například měli vedle sebe Smetanu, byť v nové verzi, a skladby žijících skladatelů. Takto by to pro publikum mělo být zajímavé.

A skutečně to funguje? Lze na dvě soudobé skladby a soudobou aranž nalákat většinové publikum? Vím, že se toho s Pražskými komorními sólisty nebojíte a tyto výlety do méně uváděné či zcela neznámé hudby u vás nejsou výjimkou…

Kdybych chtěl pořádat komerčně úspěšnější koncerty, volil bych určitě jiný repertoár nebo dělal něco jako André Rieu. Ale pokud mám vést soubor v duchu, ve kterém byl založen, tak je třeba tvořit – a já jsem za to rád – takto různorodou dramaturgii s hudbou od baroka přes tradiční repertoár smyčcových souborů až po současnou hudbu. Ale uvědomil jsem si, že soudobou hudbu hraju vlastně stále víc. Zanedlouho mě čeká uvedení Sonáty Luboše Sluky pro lesní roh a klavír, na Showcase bude „soudobka“ taky: Zimní melancholie Kateřiny Horké a Houslový koncert Mattea Hagera, dále na Hornfestu skladby Nikol Bókové a Ondřeje Brouska, také mě čeká natáčení hornového koncertu Josepha Summera s Brno Contemporary Orchestra. Jsem tedy přesvědčen o tom, že soudobou hudbu je potřeba hrát, ale neznamená to, že musí mít jednu určitou avantgardní podobu.

Foto: Thao Nguyen Phuong, Petra Hajská / Dvořákova Praha, Jana Pertáková, Zuzana Bönisch, archiv Klasiky+