„Na rozdíl od mnoha jiných soudobých skladeb je Proces velice logicky koherentní od začátku až do přímo šostakovičovského finále.“

„Bella Adamova zaujala pěkným, pevným a citlivým písňovým projevem nezatíženým operními ozdobami ani přílišným forte.“

„Díky takovým koncertům není Smetana jen sádrovým odlitkem v každé učebně hudební výchovy, ale stále inspirujícím, a tudíž i živým skladatelem.“

V sobotu 5. října se v kostele sv. Šimona a Judy v Praze na Starém Městě uskutečnil další koncert Pražských komorních sólistů, kteří si předsevzali věnovat notnou část svého uměleckého soustředění interpretaci soudobé hudby. Nejinak tomu bylo tento večer, kdy na programu byly hned dvě světové premiéry. Vzhledem k tomu, že i třetí kus – Smetanův kvartet Z mého života – získal pro danou příležitost „nový kabátek“ v aranžmá pro smyčcový orchestr, můžeme dokonce mluvit o třech premiérách. 

Sjednocující dramaturgickou linkou koncertu byla oslava dvou velikánů pražské kulturní scény: prvním byl Franz Kafka, jemuž odpovídala skladba Proces slovenského skladatele a hobojisty Ivana Danka a písňový cyklus Wo ist F.? Jany Vöröšové. Druhým oslavencem večera byl Bedřich Smetana – zastoupen svým výše zmíněným nesmrtelným odkazem. Inspirace osobností a dílem Franze Kafky samozřejmě není v hudbě ničím novým, připomeňme např. operu Amerika skladatele Romana Haubenstocka-Ramatiho, kterou před časem uvedl operní dům v Curychu, či zdařilý balet Kafka: Proces, který se hraje na prknech Stavovského divadla. 

To, že se soudobá vážná hudba snaží nacházet nové cesty zejména neobvyklým použitím hudebních nástrojů, se potvrdilo v obou kompozicích. Druhým společným atributem obou děl byla celková potemnělost navozující pocit bezvýchodnosti. Ostatně, u děl inspirovaných dílem Franze Kafky by asi málokdo čekal veselý melodram. Ivan Danko komponoval svůj Proces – dle svých slov – za pomoci takříkajíc „kafkovské“ volby sólových nástrojů. Skladba je kompozičně postavena na čtyř tónech c-e-ces-es (odvozené z názvu Proces), které zaznívají v celém průběhu skladby, ať už jako samostatné motivy nebo jako součást zvukových klastrů. Pro výstižnější vyjádření beznadějné a zoufalé situace Josefa K. místy záměrně opouští tonalitu a využívá novější interpretační techniky. 

Skladba má ponurý, snad až hororový úvod. Nicméně záhy převáží skladatelovo inteligentní střídání melodických a atonálních pasáží. Zde je třeba pochválit zejména Hiruko Skuhra Takahaši – zvuk jejích houslí doslova zpíval a dodával dílu alespoň trochu naděje. Spojení tří sólových nástrojů cembala, hoboje a wagnerovy tuby je novátorské a velmi povedené. S nimi se blýskli Jiří Havrlant, na hoboj hrál a částečně dirigoval sám skladatel díla a „krocení“ wagnerovy tuby se ujal Radek Baborák. Zvuk cembala jako by navozoval atmosféru pražských barokních paláců, kde Kafka působil jako úředník, optimistický hoboj zosobňoval jeho ambice, sny a mládí, jeho literární excelenci a brilantnost a wagnerova tuba pocitově odkazovala na všechny ty zlomy a paradoxy jeho díla i života. Celkově asi čtrnáctiminutová skladba se nese v příjemné „noir“ náladě připomínající atmosféru filmů Ingmara Bergmana. Je v ní plno pěkných kompozičních nápadů a na rozdíl od mnoha jiných soudobých skladeb je velice logicky koherentní od začátku až do přímo šostakovičovského finále. Samozřejmě klade veliké nároky nejen na orchestr, ale také na sólisty, kteří se svých partů zhostili na výbornou. 

Jana Vöröšová napsala svůj písňový cyklus Wo ist F.? takříkajíc na míru mezzosopranistce Belle Adamové, která má dle slov autorky sice hluboko položený, zato však velmi „ženský přednes“. Wo ist F.? je cyklus jedenácti písní na texty Franze Kafky z různých sbírek napříč celou jeho tvorbou. „Kafka je pro mě spisovatel mnohých rozporů. Na jedné straně notoricky známý obličej, proměna, životní příběh, a přes to všechno stále ponořen v mlze podivných interpretací a klišé,“ vyznala se skladatelka v jednom z rozhovorů před koncertem.

Oproti strukturálně ukotvenější předchozí skladbě je cyklus Jany Vöröšové na první poslech komponovaný ve volnější formě, více mysteriózní, chvílemi bych řekl až esoterický, což nemyslím nijak špatně. Bella Adamova zaujala pěkným, pevným a citlivým písňovým projevem nezatíženým operními ozdobami ani přílišným forte. Ač jí písně interpretačně sedí a je vidět, že byly psány pěknyni na tělo, trochu mě mrzelo, že skladatelka dala jen málo prostoru opojnému spodnímu rejstříku zpěvačky. Její interpretaci – snad mimo místy plošší deklamaci němčiny a několika málo důrazných samohlásek – v podstatě nebylo co vytknout. Do skladby se zapojovala i herecky (trháním a zahazováním fotografií svého alter ega), či hrou na některé nástroje. Asi nejlépe jí vyšly písně Weit verbannt a In dem altern Städtchen. Poněkud rozpačitě vyzněla píseň Wir ritten durch die Nacht, kterou Adamova zpívala na megafon. V kompozici samotné bylo množství hezkých hudebních motivů odkazujících tu na odkaz největších atonálních skladatelů 20. století, tu na kompozice Kurta Weilla či na harmonie Bohuslava Martinů. Mimo smyčců hrály i tři melodiky – na jednu z nich hrála sama sólistka –, vibraslap, flex-a-tone, dešťová hůl, zavěšený činel a cimbál; měl jsem místy dojem, že je toho trochu moc. Zapojení cimbálu bylo pro mě osobně jedním z lákadel koncertu, a přesto mi připadalo, že tam hudebně nepatřil. V jedné části sváděl takový malý souboj s violoncellem, kompozičně invenční, ale dle mého názoru zkrátka nefunkční. Zde bych rád zmínil vedle Petra Zpěváka za cimbálem i výkon Mikuláše Kosky na lesní roh. Cyklus Wo ist F.? nazvaný podle titulu poslední písně každopádně dokonale vystihuje atmosféru románů Franze Kafky. Je vidět, že Jana Vöröšová Kafkovu dílu rozumí a má ho v oblibě.

Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ (premiéra 29. března 1879) patří mezi jednu ze skladatelových nejznámějších kompozic. Mezi čtenáři portálu se těžko najde někdo, kdo ho v životě ještě neslyšel. Smetana ho psal jako už úplně hluchý skladatel a, jak název napovídá, ohlíží se v něm za svým životem. V první větě Allegro vivo appassionato se vzpomíná na radosti mládí, dokládá lásku k hudbě a životu vůbec. Druhá „polková“ věta Quasi polka odkazuje na skladatelova obrozeneckého ducha. Třetí věta Largo sostenuto je stručně řečeno skladatelovým vyznáním jeho první ženě Barboře. Čtvrtá věta Vivace. Meno presto navazuje na větu první, zaobírá se stejnými tématy, ale již z pohledu stárnoucího muže.

Radek Baborák a Marcel Kozánek se se svou aranží pro smyčcový orchestr popasovali velmi dobře a dopřáli dílu až dvořákovskou orchestraci. Její občas příliš hutný symfonický zvuk sice v některých místech – zejména v první a třetí větě – stíral intimitu skladatelova vyznání, jinak si ale zaslouží pochvalu. Kvalita nastudování svědčila o přítomnosti zdatných muzikantů, rád bych zmínil alespoň Karla Untermüllera, jehož viola pěkně navozovala tesknou atmosféru, houslistku Petru Brabcovou a violoncellistu Davida Havelíka. Kompliment si samozřejmě zaslouží i nápad samotný a jeho provedení. Díky takovým koncertům není Smetana jen sádrovým odlitkem v každé učebně hudební výchovy, ale stále inspirujícím, a tudíž i živým skladatelem.

Závěrem lituji, že si koncert mezi milovníky komorní hudby nenašel větší odezvu – sál kostela sv. Šimona a Judy byl zaplněn asi z poloviny. Jak bylo již mnohokrát prokázáno, soudobé vážné hudby se není třeba bát, obzvláště je-li garantem koncertu taková hudební osobnost, jakou je Radek Baborák.

Foto: Lukáš Cetera

Facebook X E-mail WhatsApp