„Soutěžení v jakýchkoli uměleckých disciplínách mi přijde zbytečné a na hlavu postavené.“

„Mám osobní vnitřní obdiv k národu, který dokázal přežít z toho mála, co mu bylo nabídnuto.“

„Vrzání skleničky pro spoustu lidí není hudba.“

Téměř dvacet let trvající spolupráce skladatelky a pedagožky Jany Vöröšové s orchestrem Berg, který se specializuje zejména na uvádění soudobých skladeb, vykrystalizovala v další jejich společný počin. Stále stejný příběh je název nového hudebně-tanečního či zvukově-pohybového představení v divadle pro tanec Ponec, ke kterému Vöröšová napsala hudbu, choreografka Mirka Eliášová je pak autorkou taneční složky. Podstatná je anotace díla: „Představení, na které je důležité přijít naladěn a přijmout koncept momentálního působení obrazů. Je důležité nehledat jasný dějový oblouk. Zvuky a obrazy plynou ve víru tance a každý si je čte po svém.“ Komponistka pro portál KlasikaPlus.cz celé představení přiblížila detailněji a představila i sebe jako autorku.

Baví mě názvy vašich skladeb: 4 haiku; Písně vrbovýho proutku; Kdo je živý, tomu hop; Chlapeček a dálka. Mám za to, že autor by se měl odměnit za dokončení díla tak, že skladbě dá nějak zajímavý, neotřelý název, ne například „Sonáta pro violu”. Máte nějaký specifický přístup k nazývání svých děl?

Ze začátku mi názvy vymýšlela maminka, protože mi to vůbec nešlo a nenapadaly mě. Teď už si je vymýšlím sama. Když mám textovou předlohu, tak ji nepřejmenovávám – třeba Chlapeček a Dálka je název knihy. Písně Vrbovýho proutku je název básnické sbírky.

Z názvů cítím váš vztah k přírodě. Odpovídá to?

Intuitivně si vybírám témata, která jsou spjata s přírodou. Přírodu ráda mám.

S Písněmi Vrbovýho proutku jste zvítězila ve skladatelské soutěži České filharmonie. Považujete tento úspěch za svůj dosud nejvýznačnější v oblasti kompozice?

Řekla bych, že ano, pokud se jedná o soutěžení. Ovšem mně připadá soutěžení v jakýchkoli uměleckých disciplínách zbytečné a na hlavu postavené.

Jiným pro mne velkým úspěchem a ohromným zážitkem byla možnost napsat skladbu pro Klangforum Wien na letošní Pražské jaro. Tato objednávka navíc přinesla chvíle společného zkoušení s Klangforem a to je něco, co by měl zažít každý skladatel. Tam se totiž dostáváte na úplně jinou úroveň chápání a provozování soudobé hudby. Stejný hřejivý pocit, že soudobá hudba má smysl, mi přineslo i zkoušení s Ostravskou bandou s Petrem Kotíkem a Jirkou Rožněm.

Proč jste se tedy soutěže České filharmonie zúčastnila?

Podmínky byly pro skladatele hrozně pěkně nastavené. Nejdříve se posílaly skladby, co už byly napsané, a navíc tam bylo věkové omezení čtyřicet let a mně bylo v té době asi třicet devět, tak jsem si říkala, že mám asi poslední možnost a je potřeba ji využít.

Jak vlastně dopadla světová premiéra vaší skladby Chlapeček a Dálka napsaná na objednávku SOČRu? Jednou nemoc v souboru – odloženo, podruhé covid – odloženo…

Ještě se neuskutečnila. Jde o dílo, které se potkávalo s covidovými nařízeními a obstrukcemi. Ale teď máme termín 29. února, tak snad to už vyjde.

Jak byste charakterizovala svůj skladebný styl? Máte nějaký? Co je vaše speficikum, konkurenční výhoda?

Myslím, že by to měl říkat spíš někdo jiný. Kamarádi ale tvrdí, že moji hudbu poznají. Nejspíš nějaké signifikantní prvky najdeme. Každý ale řekne něco jiného. Někdo mluví o typických melodických postupech, někdo o práci s textem.

K hlavnímu tématu: V koprodukci Orchestru Berg a divadla pro tanec Ponec bude mít 5. září premiéru hudebně-taneční představení Stále stejný příběh, kde choreografii zajistila Mirka Eliášová a hudební složka je vaše. Můžete popsat genezi díla? Zejména impuls a jeho prvotní práci s ním.

První bylo zadání orchestru Berg, přičemž chtěli znovu využít vcelku značné množství různých převážně bicích nástrojů, které jen leží ve skladu. Hned na začátku byl také nápad, aby muzikanti tančili a tanečníci muzicírovali. S choreografkou Mirkou Eliášovou jsme už spolu kdysi spolupracovali a mně se její způsob práce moc líbí. S hlavním tanečníkem Radimem Kláskem se známe už léta letoucí a také už jsme si dlouho říkali, že bychom spolu chtěli něco udělat. Na začátku tedy byla i tato přání. Zadání bylo v podstatě pouze jen udělejte představení. Takové, které má v podtitulu recyklaci, představení pro tanečníky a muzikanty, představení trochu jiné než obvyklé.

Jak jste vybíraly námět?

S Mirkou jsme přemýšlely nad žánrem. Shodly jsme se, že pokud to má být představení – to bylo tedy také v zadání – šest až devadesát devět let, tak pro děti je dobře čitelná pohádka, ale zase jsme nechtěli Červenou karkulku. Svět inuitských legend mi přijde strašně zajímavý. Mirce jsem přinesla knížku inuitských pohádek, že si ji znovu přečteme. Nakonec jsme se na jedné shodly.

Jak mám vlastně chápat souvislost recyklace s životem Inuitů?

Mám osobní vnitřní obdiv k národu, který dokázal přežít z toho mála, co mu bylo nabídnuto. V představení je to spíše v rovině obecné – jakéhosi zacyklení přírodních koloběhů, života samotného.

Snažily jste se o vyváženost složky taneční a hudební?

Jdou ruku v ruce. A tak představení i vznikalo – obě složky současně. Jako takové do nějaké míry recykluje člověka, když to řeknu ošklivě, v tom smyslu, že využívá všech dovedností umělců – člověk jednou hraje, podruhé tančí. Používáme všechno, co nám lidské osobnosti a charaktery nabízí. A asi je nutno říci, že celý kus stojí a padá s jeho protagonisty.

Co řeknete, kdybyste musela říct, zda se jedná o inscenaci hudebně-taneční, nebo tanečně-hudební?

My ho nazýváme zvukově-pohybové. (smích) Tanečníci by to možná řekli opačně.

Zvukově… Slyším distancování se od slova „hudba“. Ne hudba, ale zvuk…

Záleží, jak člověk chápe hudbu. Pokud bychom věc vnímali po cageovsku, tak je hudba vlastně všechno. Pro spoustu lidí ale vrzání skleničky hudbou není.

Co je vlastně hlavní idea představení, aniž by se nějak prozradila pointa?

Hlavní myšlenka je už v názvu. Pořád se dokola opakuje stejný příběh, ať se díváme na to, co se děje v přírodě nebo vedle u sousedů. Ať to vezmu v mikro nebo makroměřítkách. Zrovna v této legendě je několikrát nositelem posunu obava nebo strach. My si hrajeme s výrazovými prostředky a způsobem, jak to ztvárnit. Scenérie kolem se mění, ale gró zůstává. Tady vidíme určitou spojitost s recyklací, kdy naznačujeme koloběh, který trvá a trvá.

A můžete trochu naznačit vlastní příběh?

Dnes na zkoušce jsme se shodli na tom, že je potřeba na představení přijít nezatížený západním vnímáním divadla ve smyslu, že čekám příběh, který má začátek, oblouk a konec. Daleko lepší je – jak se nám osvědčilo, když jsme představení hráli pro pár pozvaných – vnímat jednotlivé okamžiky obrazů, které ve výsledku příběh poskládají také. Děti toto umí nějak lépe. Člověk nesmí čekat pointu, nedejbože katarzi. Pak je nenajde a má pocit vnitřního zklamání. Jestli mohu poradit, přijďte nezatížen takovým očekáváním. Každý z obrazů má odlišný charakter. Nechte se jen unášet vjemy a užijte si tu zvukomalbu.

Foto: Vojtěch Havlík, Karel Šuster, Adéla Vosičková