„Suscepimum Deus v čistě vokálním hávu svou niterně hlubokou výrazovostí navodilo až mystický moment. Nikdo se ani neodvážil tleskat.“

„Kus měl dravý šmrnc a přes množství zvláštností si nějak skvěle diletantsky zachoval svůj barokní étos.“

„Škoda, že konec vystoupení trochu ponížil celkový dojem.“

Neotřelý počin má na svém kontě soubor Musica Florea. V konírně Šternberského paláce na Pražském hradě představil projekt, který Leoše Janáčka – toho velkého operního skladatele 20. století – zasazuje do kontextu renesanční a raně barokní Itálie. Kupodivu a obdivuhodně ústrojně pod vedením Marka Štryncla.

Nabízí se otázka, jak je možné postromantika Janáčka přirozeně začlenit mezi skladatele i o tři století starší. Odpovědí je, že koncert 19. dubna přinesl Leošova raná díla; taková, která se programově hlásí k renesanční a barokní kompoziční technice a jež cíleně respektují palestrinovský styl. „Možná se ptáte, kde vlastně ten Janáček je?“ trefně poznamenal Marek Štryncl, na violoncello hrající a také dirigující (někdy obojí naráz) zakladatel souboru Musica Florea. I školenému uchu by bylo těžké bez předloženého programu rozlišit, která díla náleží českému mistrovi a která dávným italským; tím spíš, že některé kompozice (Giovanni Valentini: Sonata á 5) svůj dobový jazyk snad záměrně potírají.

Koncert Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka zahájila Janáčkova kompozice Introitus In nomine Iesu, kdy se představil ihned celý 12členný ansámbl zahrnující i pětici elitních pěvců: Jaromír Nosek (bas) je častým sólistou u barokního orchestru Collegium 1704, Hasan El-Dunia (tenor) je klíčovým členem Scholy gregoriana, která pod vedením Davida Ebena oživuje nejstarší dochované skladby, a to na nejvyšší úrovni, Daniela Čermáková (alt) také zpívá a rovněž sólově s nejlepším českým souborem poučené interpretace, tedy s Collegiem 1704, se kterým má zkušenosti i Stanislava Mihalcová (soprán), Barbora Kabátková (soprán) pak je uměleckou vedoucí a dramaturgyní souboru Tiburtina Ensemble (členkou je i D. Čermáková), který se svým uměním objíždí celý svět. Vokální obsazení tedy vyvolalo značné a následně naplněné očekávání. Naopak otazník se už při pohledu na podlouhlou šternberskou konírnu vznesl nad akustickými danostmi prostoru. Rozměry cca 7:1:1 (délka:šířka:výška) nejsou velmi časté. Asi stovka diváků v sále ale vyznění nejspíše pomohla; akusticky nebyl problém.

Považuju za skutečně pozoruhodné, do jaké míry hladce vplul úvodní Janáček, jeden z nejosobitějšího a nejoriginálnějších tvůrců minulého století, do druhého čísla Canzon á 5 autora Giovanniho Gabrielliho o rovné tři stovky let staršího. Následující janáčkovské dvojčíslo Suscepimum Deus, Regnum Mundi v čistě vokálním hávu už přineslo nápadnější deviaci od palestrinovské stylovosti a také mimořádné barevné splynutí pěvců. V nadýchaně měkkém témbru byli původci první dechberoucí záležitosti, jež svou niterně hlubokou výrazovostí navodila až mystický moment. Nikdo se ani neodvážil tleskat.

Sonata Sopra Deus Miseratur Nostri Alessandra Grandiho divákům dala příležitost ocenit precizní souhru instrumentálního tělesa a ve Falsobordone – Miserere Gregoria Allegriho došlo na první výraznější sólový pěvecký vstup v podání Stanislavy Mihalcové. K slyšení byla – a nejen u ní – výrazná ornamentika vokální linie, která dokonce vyžaduje specifickou práci s hrtanem, protože bránice by nebyla schopna tak rychlých ozdob. Sbor zde opět předsvědčil o intonační svrchovanosti a posluchač jistě ocenil pestré střídání možností v obsazení jednotlivých čísel (všichni, poté jen nástroje, pak jen zpěv, později nástroje + sólo atd.).

Po pátém čísle povstal umělecký vedoucí Marek Štryncl a svým typicky milým způsobem drobně připravil půdu následující skladbě: „I v baroku existovalo pár Janáčků…“ Jistě tedy míněno těch pozdějších. Musica Florea přeladila a jala se přednášet Sonatu á 5 Giovanniho Valentiniho. Prazvláštní vedení harmonie, nerozvedené disonance a místy až rockový náboj, kdy jsem měl pocit, že slyším kapelu Čechomor (včetně chvíle s pětičtvrtečním taktem)… bylo těžko k uvěření, že jedná o dílo skladatele, který se narodil v roce 1582. Kus měl dravý šmrnc a přes množství zvláštností si nějak skvěle diletantsky zachoval svůj barokní étos. Výborné. Co do míry bezprostředního efektu a dramatické funkčnosti vrchol koncertu.

S dalším Janáčkem (Exaudi Deus) a v kontrastu s právě doznělou hudbou obecenstvo mohlo napadnout, že Janáčkovy skladby jsou v průběhu večera silně paradoxně těmi méně záživnými. Fuga A dur transkribovaná pro smyčcové obsazení si poté odskočila stylově už výrazně jinam, až do té míry, že se mi stala z pohledu dramaturgie určitým intermezzem; oddechem od staršího stylu. U Janáčkovy Exurge Domine, Communio – Fidelis servus zase jako by trochu bylo patrné, že se skutečně jedná o díla ještě nikoli zralého ducha. Sinfonia decima nona á 4 Marca Uccelliniho posléze potěšila svou atraktivní temperamentností.

„Dovolili jsme si ještě přizdobit,“ prohlásil Marek Štryncl před posledním číslem v souladu s jedním z hlavních motivů pořadu, totiž principem nápadné zdobnosti a ornamentiky. Umělecký vklad se u závěrečného Falsobordone – Magnificat Giovanniho Battisty Bovicelliho však ukázal nebýt přesvědčivý. Interpreti se při svědomité snaze naplnit zamýšlené hudební záměry odpoutali od gró skladby, pod množstvím ozdob ztratili ponětí o celkové stavbě a tektonice (nepomohlo, že kus je dosti formálně fragmentovaný) a dílo jednoznačně ztratilo vnitřní pnutí a tah. Na tom nic nezměnil ani efektní závěr, jenž působil spíše jako umělý přílepek. Vysoký standard však pomáhali držet sólující Barbora Kabátková a famózní Jaromír Nosek, který se během čísla „projel“ téměř po dvou a půl oktávách rozsahu spolehlivě technicky podchyceného a rejstříkově vyrovnaného hlasu.

Obecně sympatickému večeru navzdory nepřesvědčivému závěru slušel bonus. „Janáčkem jsme začínali a také jím skončíme,“ komentoval Štryncl po vřelém trojím potlesku, než zaznělo ještě jednou úvodní, bohužel ne uplně „přídavkovité“ (člověk čeká spíše „prskavku“) úvodní číslo večera. Připadalo mi škoda, že konec vystoupení trochu ponížil celkový dojem.

Sluší se zmínit vedle pěvců i každého z instrumentalistů, přičemž obecně řečeno hráli skvěle: Magdalena Malá, Simona Tydlitátová (housle), Lýdie Cillerová (viola), Ondřej Štajnochr (kontrabas), Filip Dvořák (pozitiv), Přemysl Vacek (theorba). Pod čáru doplním, že stejný pořad zazněl už 10. dubna v Brně a zazní znovu dnes v evangelickém kostele v Nymburku. A je třeba podotknout, že velmi příbuzný projekt Janáček právem zapomenutý zněl už rokem 2018 například v rámci Hudebního maratonu Leoše Janáčka v produkci ostravské Janáčkovy filharmonie.

Foto: Musica Florea