„Hlavní scéna Národního divadla, nikoli beznadějně zaplněná, byla od začátku svědkem mimořádných pěveckých výkonů.“

„V první vysloveně virtuosní árii Marková prokázala svůj pověstný italský žár.“

„Jaroslavu Kyzlinkovi se podařilo vystavět táhlý oblouk a trojice zpěvaček posílená o basistu Jiřího Sulženka opět excelovala.“

Pražské Národní divadlo složilo poctu Jarmile Novotné. Od úmrtí světoznámé pěvkyně letos 9. února uplynulo rovných třicet let, koncert byl tedy dalším z příspěvků k Roku české hudby. 7. dubna se na hlavní scéně Národního divadla představily přední (nejen) české pěvkyně, v dílčí roli i pěvci, a divadelní orchestr a v závěru i sbor řídil dirigent Jaroslav Kyzlink. Kromě posledního čísla posluchač stěží hledal výtky.

Předehra k Smetanově Prodané nevěstě zahájila večer do značné míry symbolicky. Dirigent Jaroslav Kyzlink nasadil svižné, blyštivé tempo možná ještě nad hranicí předepsaného prestissimo a tempa vesměs vyšší než obvyklá následně držel v podstatě po celý večer. Je otázka, jestli vždy ku prospěchu věci. Neustálé předbíhání gesta před znějícím zvukem místy mimojiné působilo zpočátku drobné, později nápadnější nesouhry.

Hlavní scéna pražského Národního divadla, nikoli beznadějně zaplněná, byla od prvního zpívaného čísla až po poslední svědkem mimořádných pěveckých výkonů, když mezinárodně uznávaná sopranistka Zuzana Marková na předehru navázala částí Och jaký žal… Ten lásky sen z téže opery. Nevděčného prvního výstupu se chopila bez bázně a hany. Hned zaujala plností barvy svého „voce“ a vyvolala slastný dojem, že její rozsah je bez horního limitu. Potěšila poctivou výslovností, projev však možná mohla vzhledem ke kontextu postavy Mařenky trochu zcivilnit, ubrat na „opernosti“. Čerstvá držitelka Ceny Thálie Arnheiður Eiríksdóttir se stala druhou sólistkou večera; kromě sopránového oboru byl tedy k slyšení i ten o stupeň nižší. Od prvního výstupu vyzařovala pozitivní energií a poutala tuze milým vystupováním a pojetím stylem „dneska si to jdu hlavně užít“. Tedy si věc užila se suverenitou až rutinní. Jako by skutečně bylo znát, že na těchto prknech je „doma“ – drobounkým dílem možná ke škodě věci: V dokonale vyrovnaném, hlasově podchyceném a výrazově zábavném podání Cherubínova Non so più (Figarova svatba) nebyla snad ani špetka zdravé nervozity. Hostka z lipské opery Olga Jelínková se ujala nejdříve árie Nanetty Sul fil d’un soffio etesio z Verdiho poslední opery Falstaff. Sopranistka uchvacuje dokonale kultivovaným hlasovým projevem a s ním související nápadně bezproblémovou intonací. Dech se tajil zejména u lahodných pianissim ve vysokých polohách. Noblesní a vylehčený kus zůstal v civilní rovině snad příliš; zpěvačka nemá potřebu „se prodávat“ – koncertní provedení zde zůstalo vskutku v koncertní rovině. Sympaticky bez udání tónu zahájila další číslo opět Zuzana Marková. Jako Violetta Valéry (Verdi: La traviata) paradoxně teprve před několika měsíci debutovala na pražském operním jevišti a zkušenost si nyní zopakovala uvedením pasáže È strano… Sempre libera. V první vysloveně virtuosní árii prokázala svůj pověstný italský žár a mimořádně efektní kadence podala bez jakéhokoli zaváhání. S náročným úkolem sopranistka dospěla k prvním technicky diskutabilním momentům, kdy párkrát hlas velmi vzdáleně zaváněl forzí a nekontrolovaným vibratem. Na scénu se následně vrátila Arnheiður Eiríksdóttir a Una voce poco fa z Rossiniho Lazebníka sevillského podala opět s hravým výrazivem a v přirozeném herectví.

Nahlášena byla indispozice. Alžbětu Poláčkovou zastoupila Petra Alvarez Šimková a nejdříve zpívala part Mimi Donde Lieta Uscì z Pucciniho Bohémy. S jejím výstupem mohl vzniknout dojem, že vyššího ženského hlasu už je k slyšení mírně nadměrně. Ano, terčem oslavy byla světová sopranistka, pozdější průběh večera však princip „zpívají jen ženy“ stejně porušil. Nutno ale říct, že i Alvarez Šimková představila svůj um v tom nejlepším světle.

Po orchestrální Polce z Weinbergerova Švandy dudáka se ten večer naposledy zhostila pěveckého úkolu Zuzana Marková. (Poté už tedy měla „padla“ až do závěrečného klanění, kterého se poctivě zúčastnila.) Zopakovala výkon z kategorie „šťavnatý“, a to i v swingově laděném čísle Sitzt man nachts mit einter Frau beim Tee z Weinbergerovy Jarní bouře. S hlasem si s chutí hraje a pouští se do stále nových způsobů pěveckého uchopení. Takovéto hříčky s partem jsou jistě v případě koncertního provedení více žádoucí, poněvadž chybí ostatní scénické prvky, jež zajistí komplexitu divákova uspokojení, přesto se mohlo zdát, že Marková už hraje trochu na efekt.

Se sedmým zpívaným číslem v řadě v cizím jazyce a zjištěním, že do konce pořadu už jiný než cizí jazyk nebude, pak vyvstala otázka, zda by nebylo vhodné – když už divadlo tu možnost má – divákům na titulkovacím zařízení nabídnout překlad zpívaného textu (kdo z nás je plně obeznámen s kontextem, v jakém svůj vstup zpívá Lydia Pawlowska ve zmíněné operetě Jarní bouře?).

Olga Jelínková indisponovanou Alžbětu Poláčkovou nahradila v části Elle a fui, la tourterelle z Hoffmannových povídek Jacquesa Offenbacha. Uchu opět lahodilo, jak zdravý a mladistvý, nijak neponičený hlas zpěvačka nabízí; číslo sopranistce nicméně neposkytlo gradační aspekt a tah večera směrem k pauze se zde jaksi přibrzdil. V posledním kusu před přestávkou Petra Alvarez Šimková přesvědčila, že se umem svým slavnějším pěveckým kolegyním dobře vyrovná. Meine Lippen, sie küssen so heiss z Lehárovy operety Giuditta přednesla s gustem a nasazením, orchestr ji však už místy začínal „krýt“, což mělo za následek mírně přebuzení hlasivek a příslovečnou „snahu, která nezní“.

Druhou polovinu večera organizátoři pojali jinak, když nabídli pouze dvě, zato rozsáhlé hudební plochy. Z Růžového kavalíra Richarda Strausse, zdařilé inscenace poslední doby, orchestr a pěvci předvedli úvod k prvnímu jednání a plynulé navázali finále celé opery. Jaroslavu Kyzlinkovi se podařilo vystavět táhlý oblouk a trojice zpěvaček posílená o basistu Jiřího Sulženka opět excelovala.

Pro úplný závěr večera nakráčel navíc Sbor Národního divadla a také tenorista Jaroslav Březina a zněla poslední věta Beethovenovy Deváté symfonie. Volba to poněkud diskutabilní. Respektive lze najít množství argumentů, proč raději ne. Hudební vedení Jaroslava Kyzlinka – i po dvou hodinách – stále vyžadovalo horní tempový limit, což v kombinaci s do nějaké míry uondanými hráči způsobilo několik kolizí co do souhry, nemluvě o jednom z ansámblů, kdy sólisté zkrátka nestíhali. Pozornost se upřela na sbor, který nese v Ódě na radost hlavní sdělení. Čtveřice sólistů stála na elevaci vnořena do těla orchestru, tedy nikoli úplně vpředu, ale až za houslemi, k tomu mírně natočena diagonálně – k většině obecenstva tedy stála nejblíže Olga Jelínková – lze říct, že nevhodně, protože nejvyšší frekvence se prosazují nejsnáze; opačné pořadí pěvců by pomohlo hlasitostní balanci. Dále, největším odkazem Jarmily Novotné je (kromě účinkování ve filmu) mnohaleté angažmá v newyorské Metropolitní opeře, tedy vyvrcholit pořad věnovaný operní divě symfonickým Beethovenem je samo o sobě trochu zvláštní. A hrály zde i drobnosti – po předchozí interpretaci zpaměti sólisté vzali do ruky černé desky, Olga Jelínková nasadila brýle, tj. další pocitové vzdálení se divákovi, k čemuž lze podotknout, že jeden ze sboristů na rozdíl od všech ostatních noty vůbec neměl – je oceněníhodné, že je nepotřebuje, ale narušení uniformity sboru působí neprofesionálně. Všechny tyto okolnosti v kombinaci s upozaděním sólistů, kteří byli jednoznačnou ozdobou předchozí části večera a jeho hlavním, řekněme, účelem, provedení Beethovena spadlo o jakýsi „level“ níž. V souladu se rčením „konec dobrý, všechno dobré“ byl bohužel ovlivněn celkový dojem jinak velmi hodnotného koncertu – výkonem samotných sólistek však Jarmile Novotné zcela jistě vyloudil posmrtný úsměv.

Foto: Národní divadlo Praha / Hana Görlichová