PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Po devatenácti letech končí inscenace opery Její pastorkyňa Leoše Janáčka v Národním divadle.“

„Svou postavu nepodává jednoznačně jako fúrii, která ovládá vesnický mikrosvět a před níž mají všichni respekt a především se jí bojí. Nikoli. Z projevu Karity Mattily vyzařuje širší rozměr.“

„Představení pod cizelérskou a zároveň emotivní taktovkou hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry se vydařilo skvěle.“

Posledními dvěma představeními končí po devatenácti letech na jevišti pražského Národního divadla inscenace opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa, pod níž byli podepsáni režisér Jiří Nekvasil a autor scény a kostýmů Daniel Dvořák. A pro oba večery (11. září a derniéra 16. září) pozvala dramaturgie významného hosta, finskou sopranistku Karitu Mattilu.

„Napriek vysokým teplotám, iste znásobených aj často neveľmi letnými kostýmami, si predstavenie očividne celkom užívali.“

„Práve atmosféra je pritom v Šárke azda tou kľúčovou kvalitou.“

„Napriek evidentne uvoľnenému charakteru však má každoročné hosťovanie Národního divadla v Šárce aj svoje prekážky.“

Tradičné podujatie Opera v Šárce pripadá na poslednú prázdninovú nedeľu, tentokrát 1. septembra, a je tak zároveň aj neformálnou pozvánkou do novej divadelnej sezóny. Městská část Praha 6, Národní divadlo a Originální divadlo Praha touto akciou už devätnásty raz pripomenulo časy, keď Přírodní divadlo v Divoké Šárce pravidelne slúžilo ako letná scéna Národního divadla.

„Jaroslav Březina na nahrávce působí oproti kolegům civilněji, více ´intelektuálněji´. Dynamicky je poněkud potlačen, nevyčnívá z davu, drží se mazaně stranou.“ 

„Při poslechu perfektně připraveného studiového snímku nejsme rušeni režijními nápady, mnohdy velmi problematickými.“

„Cenné je poznání, že vyrostla nová generace vynikajících pěvců, schopná prostřednictvím nových špičkových operních nahrávek plně konkurovat někdejším legendárním snímkům.“

Výlety páně Broučkovy, pátá z devíti oper Leoše Janáčka a jediná z nich uvedená ve světové premiéře v Praze, mají novou studiovou nahrávku. Stojí za ní soubor pražského Národního divadla s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, titulní roli ztvárňuje tenorista Jaroslav Březina. Snímek z přelomu let 2020 a 2021, vydaný v Roce české hudby 2024, připomínáme ve výroční den skladatelova úmrtí.

„Vůbec se nelze divit, že se v Nice manželům Martinů, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.“

„Martinů nemohl najít libretistu, a tak si nakonec do libreta zpracoval původní italský text zcela sám.“

„Konverzační opeře dal jasné formální rozvržení a naplnil ji svižnou neoklasickou hudbou s vtipnými i ironickými odkazy.“

V květnu 1959, jen tři měsíce před tím, než ve Švýcarsku zemřel Bohuslav Martinů, měla v pražském Smetanově divadle premiéru jeho Mirandolina, komická opera o třech dějstvích s námětem hry La Locandiera od Carla Goldoniho. Komponoval ji v Nice na francouzské Riviéře v první polovině padesátých let a dokončil ji tam před sedmdesáti lety, na začátku července roku 1954.

„Na Kanárech si pan režisér vymyslel pojetí, které bylo velmi netradiční.“

„Zpívat Přemysla z Libuše jsem cítil jako velkou metu.“

„Paní foniatrička mi doporučila, že mám přestat pít kávu, tak jsem jí odpověděl, že raději nebudu zpívat, než abych přestal s kafem.“

Ve středu 26. června se na Hradčanském náměstí uskuteční tradiční open-air koncert České filharmonie, na němž se umělecky pod taktovkou Petra Altrichtera podílí také trojice v tuzemsku působících pěvců, z nichž jediným držitelem hlasu mužského je barytonista Jiří Brückler. Mladistvě vyhlížející zpěvák už pražská operní prkna coby sólista brázdí téměř dvacet let a v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se ohlíží za další svou sezonou, v níž v Roce české hudby přirozeně dominovala hudba českých velikánů.

„Hlas se mi vyvíjel déle a pořád nebylo jasné, jestli budu mezzo nebo soprán. Do toho jsem moc ráda hrála na klavír a nesmírně mě bavilo dirigování.“

„Když už vkročím na jeviště, tak nevnímám, kde stojím. Jsem plně sžitá s postavou a soustředím se na to, abych ze sebe dávala tu nejlepší.“

„Uvidíme, kam mě můj hlas povede. Upřednostňuji italský repertoár, asi bych se chtěla dál posouvat v belcantu a třeba časem přijde i nějaký raný Verdi.“

Zuzana Marková, dcera sopranistky Jiřiny Markové, donedávna vystupovala víc v zahraničí než doma. V poslední době ji nicméně lze vidět na scénách pražského Národního divadla, a to v operách La traviata a Don Giovanni. Vystoupí také na koncertě 18. června v Dvořákově síni Rudolfina, kde jejími partnery budou Mariusz Kwiecień a Arnheiður Eiríksdóttir, s nimiž se představí i několik mladých pěveckých talentů. Mladá sopranistka v rozhovoru vypráví o kariéře v zahraničí, operním životě v Itálii i o svém rodinném zázemí a dalších rolích a plánech.

 „Národní divadlo je primárně hlavním patronem všech našich skladatelů, k nimž mám velký a hluboký respekt.“

„Z mého pohledu je archaičnost libret zajímavá, protože texty jsou spjaté s dobovou řečí a čeština si prochází vývojem.“

„Akustika Bavorské státní opery je vynikající a flexibilnost orchestru je na pokraji zázraku, těleso disponuje nesmírně pestrou dynamickou škálou.“

Hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Robert Jindra, šéfdirigent Státní filharmonie Košice a hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu se na jaře velmi rád vrátil k opeře Tajemství Bedřicha Smetany, kterou hudebně nastudoval. Premiéra se uskutečnila 24. května 2024 v historické budově Národního divadla. Nadcházející reprízy se konají 16. června a na začátku nové sezóny. 

„Tajemství si všichni velmi užíváme.“

„Smetanovy opery mám moc rád a snad mě ještě nějaký kousek, který zatím nemám ve svém repertoáru, potká.“

„Nejsem z těch zpěváků, kteří s klidem přijímají něco, o čem nejsou přesvědčeni.“

Barytonista Svatopluk Sem patří v pražském Národním divadle k naprosto stěžejním členům ansámblu sólistů. Renomé si přitom získal již celou řadou pronikavých kreací, k nimž lze řadit Kalinu ze Smetanova Tajemství, Janáčkova Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky, ale také Přemysla v opeře Libuše a Vladislava v Daliborovi či Rodriga z Verdiho Dona Carla. Velmi vytíženým je teď i v souvislosti s Rokem české hudby, třeba právě jako Kalina v Národním divadle, kde se poslední představení Tajemství před prázdninami koná 16. června. Svatopluk Sem přitom tvrdí, že si role vybírá pečlivě a přemýšlí, co se k jeho oboru bude hodit. Herecky pak upřednostňuje hlavně role s vývojem, nuancemi a výrazovými zvraty.

„Režisér inscenuje akúsi paródiu na divadlo 19. storočia, a ako vraví, ponecháva dielu naivitu.“

„Kalinu stvárnil na prvej premiére Adam Plachetka, ktorý so svojim povestným herectvom a prirodzenou komikou nemal problém celú rolu (a nielen tú) utiahnuť.“

„Robert Jindra našiel v partitúre viac romantiky, než sme videli na pódiu.“

Jedným z hlavných príspevkov k Roku české hudby sa v pražskom Národním divadle stala premiéra predposlednej opery Bedřicha Smetany Tajemství, s prvou premiérou 24. mája. Komická opera, hudobne považovaná za skladateľovu najlepšiu, dostala tentokrát v réžii Ondřeje Havelky charakter dobovej grotesky, až frašky… Tajemství ako komédia. Alebo Tajomstvo komédie…?…

„Letos si připomínáme 120. výročí narození doktora Václava Holzknechta.“

„Měl neobyčejný vypravěčský dar, dokázal zpaměti hovořit na určité hudební téma krásnou češtinou.“

„Současná česká hudební kultura podobnou osobnost postrádá.“

Roky končící čtyřkou bývají u nás vyhlášené jako Roky české hudby; v těchto letech slaví kulaté životní jubileum řada našich skladatelů. Letos si připomínáme i 120. výročí narození dr. Václava Holzknechta, významné osobnosti české hudby druhé poloviny 20. století. Narodil se právě 2. května, v roce 1904 v Praze.

„Hlavní scéna Národního divadla, nikoli beznadějně zaplněná, byla od začátku svědkem mimořádných pěveckých výkonů.“

„V první vysloveně virtuosní árii Marková prokázala svůj pověstný italský žár.“

„Jaroslavu Kyzlinkovi se podařilo vystavět táhlý oblouk a trojice zpěvaček posílená o basistu Jiřího Sulženka opět excelovala.“

Pražské Národní divadlo složilo poctu Jarmile Novotné. Od úmrtí světoznámé pěvkyně letos 9. února uplynulo rovných třicet let, koncert byl tedy dalším z příspěvků k Roku české hudby. 7. dubna se na hlavní scéně Národního divadla představily přední (nejen) české pěvkyně, v dílčí roli i pěvci, a divadelní orchestr a v závěru i sbor řídil dirigent Jaroslav Kyzlink. Kromě posledního čísla posluchač stěží hledal výtky.

„Mahlerova Čtvrtá mě vždy dovede k velmi hlubokým myšlenkám.“

„Pěveckou techniku má zpěvák jenom jednu.“

„Dirigent Marek Šedivý je plný inspirace a nápadů a já se moc těším na nové obzory, které spolupráce s ním otevře.“

Sopranistka Lada Bočková se 6. dubna po předchozí covidové komplikaci poprvé představí na pražské scéně Národního divadla. V plánu je její debut v roli Paminy v rámci už zavedené inscenace Mozartovy Kouzelné flétny. S klavíristou Ahmadem Hedarem k tomu připravuje recitál, který 16. dubna s dvořákovsko-smetanovským repertoárem podá v Sukově síni Rudolfina. V Praze se teď tedy vyskytuje častěji než dřív – na začátku března se navíc s Pražskými symfoniky představila i koncertně při produkci Mahlerovy Čtvrté.