„Anna Moriová má dar výrazové přirozenosti a v hlase jakoby automaticky přítomné něhy a poezie.“

„Je nutné ocenit doprovod Martina Levického, který doprovázel citlivě a s nejvyšší péčí.“

„Žádnému z nejvyšších tónů Magdalény Hebousse nechyběla kýžená pocitová ‚hloubka‘ a témbrová plnost.“

Píseň je královna. Operní soubor pražského Národního divadla jí tedy věnuje pozornost. Páté z celkových osmi matiné pilotního ročníku cyklu písňových recitálů se opět odehrálo na jevišti Stavovského divadla a hlavní slovo v sobotu 17. února měly stále ještě studentky pražské akademie, sopranistka Magdaléna Hebousse a mezzosopranistka Anna Moriová. V úvodním čísle se k nim přidali sopranistka Yukiko Kinjo a tenorista Josef Moravec. Na klavír doprovázel Martin Levický a měl tak podíl na hodnotném dopoledni.

Zvolenými díly se staly Wlasta, op. 74, šest zpěvů z českého národního eposů Carla Egona Eberta z pera Václava Jana Křtitele Tomáška, Tři básně Jana Václava Huga Voříška a cyklus Láska a život ženy, op. 42 mistra žánru písně Roberta Schumanna.

Úvodem byli diváci vtaženi do dění historickými a hudebními souvislostmi. Hlavní iniciátoři projektu cyklu písňových recitálů Zdeněk Klauda a Beno Blachut vysvětlili například, proč všechny písně zazní v němčině, i když dva z autorů byli Češi (doba národního obrození), dále nabídli zajímavé pojítko, že všichni představovaní komponisté studovali práva (Schumann je nedostudoval), nebo zasvětili do významného postavení Václava Jana Křtitele Tomáška, kterému se v jeho době přezdívalo „pražským hudebním papežem“, resp. toto označení měl zavést sám Hector Berlioz.

Oproti prvnímu recitálu sezony šlo pozorovat určitá „vylepšení“ – Zdeněk Klauda přítomné cizince přivítal v anglickém jazyce, ti měli k dispozici slovo k programu v písemné formě a posluchači dostali nabídku po vystoupení pohovořit s pěvci, což bylo možné sice i prve, tentokrát však přiznaně. Beno Blachut oznámil záskok tenoristy Josefa Moravce, který nahradil původně se připravujícího Jaroslava Březinu. A pak už se jistě stovka diváků na jevišti Stavovského divadla zaposlouchala do hudby Tomáška, Voříška a Schumanna (patrně vhodné by bylo zmínit roky jejich narození a úmrtí, pro ještě lepší orientaci diváka). Pěvce doprovázel Martin Levický (nikoli Bronislav Procházka, jak stálo v prográmku).

Jako první se prostorem rozezněl zpěvní hlas Anny Moriové. Mezzosopranistka disponuje spíše „menším hlasem“, zato jeho kultivovanost je nápadná a temnější zbarvení podmanivé. Někdy divák bývá svědkem určitého postupného rozehřívání se do „provozní teploty“, v případě Moriové tomu tak nebylo; nastoupila evidentně důkladně rozezpívaná. Pěvkyně má dar výrazové přirozenosti a v hlase jakoby automaticky přítomné něhy a poezie, což se nejvíce projevilo v první písni jí přednášeného Schumannova cyklu Láska a život ženy, op. 42 zvané Seit ich ihn gesehen – za mě vrchol matiné. Interpretaci Moriové lze prohlásit za velmi zralou – celý cyklus pečlivě dramaticky vystavěla a podala naprosto uvěřitelně. Mimořádnost hudebních chvil postupně „došla“ i převaze diváků, kteří úvodní potlesk po každé písni plynule opustili a dále už nerušili tah obecně dosti sevřeného cyklu. Sympatické a vřelé vystupování mezzosopranistka nekazila nadměrným užíváním velké dynamiky, po celý čas zůstala stran tohoto naprosto ukázněná a je zřejmé, že typově se pro žánr písně velmi hodí.

Je nutné ocenit doprovod Martina Levického, který se na pěvkyni skvěle emocionálně naladil, splynul s jejím pojetím a hrál citlivě a s nejvyšší péčí. Čistě klavírní návrat hlavního tématu úvodní písně cyklu pak označuji za katarzi dopoledne.

Druhou hlavní hvězdou se stala sopranistka Magdaléna Hebousse. I ona – ve Voříškově volném cyklu Tři básně – předvedla nadmíru zdravý hlas, na pěkně měkkém dechu, a možná hlavně jeho velkou zvučnost a nosnost. V trojhlasých pasážích Tomáškova cyklu dynamicky dominovala a nikoli pouze proto, že obstarávala nejvyšší hlas z oněch tří. Suverénní byla intonačně a dokázala, že výrazové odstiňování písní jí neovlivňuje správné posazení hlasu. Technická stránka precizní. Skvěle zvládala i náročné pianové odtahy vzestupným intervalem ve vyšší poloze. Žádnému z jejích nejvyšších tónů nechyběla kýžená pocitová „hloubka“ a témbrová plnost. Ve způsobu mimiky dávala vzpomenout na svou zkušenější divadelní kolegyni Kateřinu Kněžíkovou.

Drobnější úlohy během matiné přijali sopranistka Yukiko Kinjo a tenorista Josef Moravec. Japonka předvedla bezpečnou techniku a vysokou míru profesionality, český pěvec se svým partem do určité míry protrápil (hlasová forze, operní macha) – nevíme, s jakým předstihem mu byl svěřen part původně určený Jaroslavu Březinovi, ale nápadný byl i jeho pohled upřený do not.

Ostatně, pokud něco určitým způsobem rušilo, byly to právě stojany na noty. Operní pěvci v hlavě nosí mnohdy i více než deset operních rolí v jedné sezoně a už na (alespoň Pražské) konzervatoři je naprosto nepřípustné zpívat z not při pololetních zkouškách. Používané noty leckdy zavání principem berličky a umělým snížením požadavků na výkon věnovaný očím diváka. Například v případě Magdalény Hebousse bylo rovněž v jednu chvíli patrné, že jakmile se do výrazu nápadněji položila, měla tendenci opouštět stanoviště za stojanem – aby se divákům více nabídla; nehledně na to, že gestika, když je skrytá za deskou stojanu, ztrácí na účinku. Navíc je zřejmé, že nutnost dívat se do not zpěvákovi ubírá část pozornosti eventuálně věnovatelné některé ze složek pódiového výkonu. Zkrátka, noty použité během recitálu snižují potenciál umělecké hodnoty. NA DRUHOU STRANU, z not zpíval velice nedávno i pěvec světového renomé při recitálu v Dvořákově síni Rudolfina. A alespoň v případě nejdelšího výstupu Anny Moriové se po chvíli začalo zdát, že stojan snad ani nepřekáží – až tak přesvědčivý její výkon byl po výrazové stránce. Tedy, možná se to s notami na pódiu akorát musí umět.

Vřelé ovace odměnily účinkující za jejich poctivý výkon. Odměnou a pověstnou třešničkou na dortu pak divákům bylo zdvižení železné opony a odkrytý výhled na nablýskané hlediště Stavovského divadla.

Foto: Daniel Pinc, Národní divadlo / Adam Mráček