„Nelehký part Pavla Tesařová přednesla s potřebnou suverenitou a celý soubor projevil pokročilý komorní cit; znát byla dobrá sehranost muzikantů, dýchají spolu pěkně.“

„Šrejma má k písňové poloze se svým lyrickým témbrem přirozeně blízko – přepnutí z operní fazóny na písňový žánr v jeho případě patrně nebylo bolavé.“

„V hlubších pasážích se však Pučálkové hlas čarokrásně probarvoval ve skutečně nevšední krásu, se kterou přirozeně výmluvněji nesl sdělení.“

Opera Národního divadla má za sebou další svého druhu premiéru. Pod dohledem svého ředitele při sobotním matiné zahájila zbrusu nový cyklus písňových recitálů, které jsou situovány v prostoře jeviště Stavovského divadla. Při prvním z osmi letošních koncertů této řady vystoupili pěvci Štěpánka Pučálková, Tereza Papoušková a Martin Šrejma. Na klavír citlivě doprovázel klavírista a dirigent Zdeněk Klauda, noty mu otáčel druhý z duchovních otců projektu, dramaturg Beno Blachut.

Setkání zahájili dva právě zmínění pánové, v mírné nadsázce řečeno, přednáškou – pronesli naučný projev nad toho dopoledne předkládaným repertoárem. Slovo „přednáška“ bylo užito proto, že projev přesáhl desetiminutovou duratu; trochu se snad tedy mohl uskrovnit. Rozhodně však nepostrádal zajímavost – například byly zmíněny motivace vedoucí k realizaci koncertní řady, která se opírá o osobnosti historicky spojené s hlavním městem Prahou a Stavovským divadlem. Pánové uzavřeli své slovo s přáním příjemného poslechu a mohlo se začít zpívat.

Jenže k tomu nedošlo. Nejdříve své umění předvedl Ševčík quartet, mladé studentské těleso. Zahrálo Škroupův Smyčcový kvartet č. 1 F dur, op. 24, aby se podílelo na dalším ze záměrů řady, totiž narušovat zažité povědomí o některých skladatelích. Františka Škroupa má běžný Čech jednoznačně spojeného s jediným počinem, totiž českou státní hymnou. Škroup v podstatě není považován za regulérního skladatele, což je podle realizátorů cyklu škoda.

Zůstává nedostatečně zodpovězenou otázkou, proč byl kvartet bez vokální linky vybrán pro úplné zahájení písňových recitálů. Kvartet navíc není nijak stručný – když mladí umělci dohráli, svítilo na hodinách 11:41, tedy jednačtyřicet minut po začátku akce. Bylo trochu úsměvné přijít na písňový koncert a na první píseň čekat tak dlouho.

Ševčík quartet Škroupovo dílo zahrál zajisté reprezentativně. Daleko nejvýraznější úloha náležela primáriovi – jaká je ženská podoba pojmu? – Pavle Tesařové. Nelehký part přednesla s potřebnou suverenitou a intonační přesností a celý soubor projevil pokročilý komorní cit; znát byla dobrá sehranost muzikantů, dýchají spolu pěkně. Může jít částečně o danost kompozice, avšak ve srovnání s „primáškou“ projev ostatních hráčů vyzníval poněkud bázlivě, zvláště v případě středních hlasů – jako by se snažili upozadit ve prospěch „sólistky“ u prvních houslí až příliš. Nicméně výkon s plynutím hudebního toku rostl; na úvodní falše divák rád zapomenul, protože další už nepřišly. Hráči se s odvahou pouštěli i do riskantních pianissimových vod, při nich se ale vytrácelo určité žádoucí napětí; s klesající dynamikou nesmí klesat citové zaujetí hrou a interpretační intenzita. Některé momenty tak působily bojácně, a tak nepřesvědčivě. V závěrečné čtvrté větě šlo více se pokládat do jednotlivých nosných melodií (zejména ve fugatech) a všechny výrazové prvky bylo možné „vypíchnout“ důrazněji. Kvarteto se ale i tak představilo ve velmi příznivém světle; v díle, které však dnešního skladatele nezaujme.

První písně Bedřicha Smetany se staly prvním zpívaným číslem. Prvním zpěvákem v rámci řady pak tenorista Martin Šrejma, kterého v opusu provázela (na duet nedošlo; zpěváci se střídali) mezzosopranistka Tereza Papoušková. Za skvělý nápad využívající technického zázemí Stavovského divadla lze pokládat promítání textů zpívaných písní na velké plátno za zpěváky, čili očím diváků. Nejednalo se ale o nápad nedotažený? Zaprvé, texty jednotlivých písní byly vždy promítnuty jako celek. Prostředky divadla jistě umožňují postupné načítání jednotlivých veršů způsobem titulkovacího zařízení při opeře. Prezentací kompletního textu jednotlivá čísla ztrácí kus své pointy, resp. je vyzrazena předem. Podobně jako zhudebnění spěje dramaturgickým obloukem ke svému vyvrcholení a respektuje časovou osu, tak by se dalo pracovat i s promítaným textem. Druhým souvisejícím bodem je, že chyběla základní verze textu – nabízen byl pouze překlad –, tudíž se sledující posluchač mohl, v jiném než obvyklém smyslu toho sousloví, ztratit v překladu. Při neznalosti němčiny, se kterou pracují Smetanovy První písně, divák může snadno pozbýt přehled o tom, v jakém místě příběhu písně se právě nachází; nemá šanci slyšené zpívané slovo odchytit v promítané písemné formě, a tak se zorientovat.

Autor textu nedávno psal o Adamu Plachetkovi a jeho rudolfinském opírání se o notový zápis. Zdá se, že „se nám tady rozmohl takový nešvar“. Co se týká pěveckého projevu tenoristy Martina Šrejmy, nelze říct špatného slova, čistě zpěvácky ze všech tří zpěváků toho dopoledne v dané písňové disciplíně přesvědčil nejspíše nejpevněji. Proč ale ten stojan a noty na něm? Dá se rozvíjet úvaha, že úlohu měl co do počtu písní nejrozsáhlejší, ale při takové míře exponovanosti a drtivě většinovém podílu pozornosti na umění jednotlivce snad není možné připustit ani myšlenku zpívat z not. Takové konání jednoznačně překáží na cestě k náležitému podání písňového umění, rozptyluje pozornost a nedává pak pěvci možnost důsledně prožít zpívaná slova. (Při současné projekci překladu písní na plátno, kdy se pozornost dělí mezi plátno a osobu zpěváka, přidržení se notového zápisu neruší tolik, bohužel však pokračovalo i při následném česky zpívaném Smetanovi, Večerních písních, jejichž text přirozeně nebyl projektován.) Jak bylo naznačeno, vlastní zpěv byl výborný. Šrejma má k písňové poloze se svým lyrickým témbrem přirozeně blízko – přepnutí z operní fazóny na písňový žánr v jeho případě patrně nebylo bolavé. Tenorista nemá nápadný pěveckotechnický problém, sympaticky těží své dynamické možnosti při práci s hlasem a prokázal širokou škálu výraziva.

Tereza Papoušková zpívala bez not, nicméně stojan jí stejně trochu překážel, když se tomu kolegovu musela vyhýbat při svém ztvárnění dvou písní ze zmiňovaného cyklu Prvních písní. Tato studentka pražské HAMU prokázala vysoký potenciál a svědomitost v dobře dramaturgicky vystavěném pěvecko-hereckém projevu. Hledala a navazovala oční kontakt s posluchači, a proklamovala tak sebejistotu svého vystupování. V míře přípravy na koncert své kolegy nápadně předčila. Technicky však ještě není „hotová“ – delším tónům chybí vnitřní vývoj a náboj, v některých momentech témbr ztrácel kulatost a hraničil pokud ne s forzí, tak alespoň s disbalancí ve smyslu hlasivkového přebuzení na úkor propojení celého dechového sloupce.

Jako poslední předstoupila sólistka drážďanské Semperoper, mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Zpívala z not. Pět kusů zpaměti se zpívá při pololetních zkouškách v závěru konzervatorního studia. Neochota učit se repertoár důkladně signalizuje menší než maximální snahu. Ale už toho nechme…

Zpěvačka zazpívala Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové, cyklus, kterým autor Richard Wagner vystoupil ze své komfortní zóny; silně kontrastuje s komponistovými obvyklými velkými formami. Pučálková písně přednesla s uvěřitelným emocionálním ponorem, intenzitu prožitku je žádoucí označit za nejdůležitější a nejsilnější prvek jejího výkonu, jenž však lehce pošpinilo pár nedotažených intervalů vzhůru ve vysokých polohách. Naopak v hlubších pasážích se mezzosopranistčin hlas čarokrásně probarvoval ve skutečně nevšední krásu, a přirozeně výmluvněji tak nesl sdělení. Své špičkové umění pěvkyně předvedla sugestivně ve čtvrté části Schmerzen, podle zvýšeného zaujetí snad její nejoblíbenější v rámci celkově ponurého a závažného Wagnerova cyklu. Výkon umělkyně po výrazové stránce zůstal v rovině momentální inspirace, což není nutně špatně.

Každý ze zpěváků celkově hodinu a půl dlouhého pořadu tedy předvedl vlastní přednosti; Zdeněk Klauda u klavíru podal jistý výkon reflektující aktuální potřeby pěvců. První z písňových recitálů potěšil, nikoli však nadchnul. K úvaze se nabízí čistě instrumentální číslo spíše ve smyslu intermezza než introdukce (v případě intermezza by samozřejmě nebylo téměř půlhodinové) a další možná doladění jsou naznačena výše. Akustika jeviště Stavovského divadla se staženou železnou oponou překvapila vskutku příjemně a nový projekt vyjevil svůj značný potenciál, zatím nenaplněný.

Foto: ND / Serghei Gherciu