PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Filharmonie Bohuslava Martinů nabídla v rámci festivalu Harmonia Moraviae koncert, ve kterém se prolnuly mystické i symbolizující podněty. Pod vedením dirigenta Tomáše Braunera zazněla předehra k opeře Richarda Wagnera Bludný Holanďan, Symfonie č.5 Jeana Sibelia a vedle nich zazářila varhanice Katta s vlastním projektem Světlo varhan.

Moře, černá loď s krvavě rudými plachtami, přízračná posádka ani romantická monumentalita živlů. Z tradiční ikonografie Bludného Holanďana nezůstává v inscenaci Dmitrije Tcherniakova téměř nic. Přesto je toto radikální odhmotnění legendy jedním z důvodů, proč inscenace uvedená poprvé v Bayreuthu roku 2021 ani po pěti letech neztratila svou provokativnost. Wagnerův mýtus zde není ilustrován, ale podroben téměř psychoanalytické dekonstrukci: prokletí mění v trauma, věčné bloudění v kompulzivní návrat a vykoupení v problematický pokus uniknout z kruhu destrukce. Moře zmizelo z jeviště, nikoli však z partitury. Jeho živelná energie zůstává přítomná v orchestru a nachází odezvu v napětí mezi postavami.

Jsou operní představení, k nimž člověk přichází s nepopsaným listem papíru, a pak taková, která v sobě nesou kus jeho vlastního života. Wagnerova opera Rienzi pro mě patří nepochybně k těm druhým. S Josefem Aloisem Ticháčkem, prvním představitelem titulní role, jsem totiž svého času strávil bezmála tři roky života. Samozřejmě obrazně – na cestách po německých archivech a knihovnách, nad dobovou korespondencí a při někdy až detektivním luštění rukopisů. Výsledkem byla monografie První wagnerovský tenor Josef Ticháček. Usednout proto v jubilejním roce bayreuthských slavností do Festspielhausu právě k Rienzimu pro mě znamenalo něco podstatně osobnějšího než návštěvu dalšího festivalového představení.

Devět set minut romantické hudby rozdělených do čtyř večerů. Celkem patnáct hodin hudebního divadla. Tak se dá vyčíslit operní tetralogie Prsten Nibelungův, podmanivé, jedinečné, epochální, výlučné a kultovní dílo Richarda Wagnera. Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů poprvé zazněly jako kompletní cyklus, jako Der Ring des Nibelungen, mezi 13. a 17. srpnem 1876. Před sto padesáti lety. A otevřely tehdy divadlo, postavené v bavorském Bayreuthu výhradně pro provádění Wagnerových oper.

V Mnichově v Bavorské státní opeře v posledním čtvrtstoletí studují již třetí inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova. V roce 2002 mělo premiéru Zlato Rýna týmu Zubin Mehta a Herbert Wernicke, který ovšem zemřel, a další opery pak režíroval David Alden. O deset let později mělo premiéru Zlato Rýna vytvořené Kentem Naganem a Andreasem Kriegenburgem a 27. října 2024 Zlato Rýna dirigenta Vladimira Jurowského a režiséra Tobiase Kratzera. Poslední inscenace Valkýry měla premiéru letos 25. června a premiéry Siegfrieda a Soumraku bohů jsou naplánovány na říjen 2026, respektive na červen 2027. Nová inscenace celého cyklu bude pak dvakrát provedena v rámci Mnichovských slavnostních operních her v roce 2027. 

Jeho současníky byli Beethoven, Schubert, Rossini, Meyerbeer a mnozí další. A jako on se narodil ještě za Mozartova a Haydnova života, rokem narození ho naopak ještě stihli zažít i mladší umělci: Berlioz, Schumann, Mendelssohn-Bartholdy a Chopin, Liszt, Glinka, Bellini, Donizetti… a samozřejmě Verdi a Wagner. Carl Maria von Weber, jehož život se uzavřel v pouhých necelých čtyřiceti 5. června 1826, tedy před dvěma sty lety, zastává proto na časové ose dějin hudby jedinečné místo.

Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu je mimořádně hrajícím tělesem. První z jeho dvou koncertů na festivalu Pražské jaro sice bolestně poznamenala změna programu z důvodu indispozice Magdaleny Kožené, ale výsledná sestava tří symfonických skladeb byla ve čtvrtek víc než jen náplastí. Stala se kabinetní ukázkou toho, jak žádoucí je vystihnout stylové odlišnosti jednotlivých děl a s jakou samozřejmostí k tomu lze dospět. Lepšího výsledku šéfdirigent tělesa Simon Rattle snad už ani dosáhnout nemohl.

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Wagnerova opera Parsifal je dílo mimořádné v mnoha směrech a především je jako takové vnímal sám autor. Bylo jeho dílem posledním a Wagner si nepřál, aby bylo uváděno jinde než v jeho divadle v Bayreuthu. Považoval je za sumu svých filozofických názorů, za dílo téměř posvátné, jak ostatně vyjádřil i v jeho podtitulu Slavnostní hra zasvěcení. Státní opera uvedla Parsifala v nastudování německého týmu, režiséra Andrease Homokiho a dirigenta Markuse Poschnera. Premiéra se uskutečnila 26. března.

Německý dirigent Markus Poschner pravidelně hostuje u předních orchestrů a na významných scénách od Berlína a Vídně až po Tokio a patří k nejvytíženějším dirigentům současnosti. Je považován za experta na dílo Antona Brucknera a věnuje se také interpretaci oper 20. století, včetně děl Janáčka, Hindemitha a Schnittkeho. Intenzivní je i jeho práce na operách Richarda Wagnera, v těchto dnech ostatně připravuje nové nastudování Parsifala, které bude mít premiéru 26. března v pražské Státní opeře v režii Andrease Homokiho. V rozhovoru jsme si povídali nejen o Wagnerově poslední opeře, ale také o tom, co může mít společného opera a jazz.

Americký tenorista Matthew Newlin nadále překvapuje publikum pozoruhodným rozsahem svého hlasu i mimořádnou všestranností repertoáru — s lehkostí se pohybuje od barokní opery přes Mozarta, Bizeta a Strausse až k Schnittkemu, stejně jako k lyrickým rolím ve Wagnerovi. Pražské Národní divadlo jej angažovalo do titulní role ve Wagnerově Parsifalovi, který bude mít premiéru 26. března ve Státní opeře v nové inscenaci v režii Andrease Homokiho a pod hudebním vedením Markuse Poschnera. KlasikaPlus.cz s pěvcem přináší rozhovor.

Český filharmonický sbor Brno je na další prestižní štaci. Mezi 28. březnem a 6. dubnem se v německém lázeňském Baden-Baden koná Velikonoční festival a brněnský sbor se kromě dvojice koncertů podílí také na operní produkci obřích rozměrů, v místním Festspielhausu totiž bude natřikrát k zhlédnutí mistrovské dílo Richarda Wagnera Lohengrin. Účinkují světoví sólisté v čele s Piotrem Beczałou, režii má na starosti slovutný Johannes Erath, renomovaný Mahler Chamber Orchestra hudebně vede Joana Mallwitz… a jejich kolegou je mimo jiné Eduard Kostelník, asistent hlavního sbormistra Českého filharmonického sboru Brno. KlasikaPlus.cz s ním u naznačené příležitosti přináší rozhovor.

Na středeční večer v pražském Rudolfinu si Česká filharmonie nachystala skladby svaté trojice romantické hudební kultury německé a rakouské provenience, v jejímž středobodu se usídlil velikán hudebnědramatické literatury a zvěstovatel pokrokových skladatelských technik Richard Wagner. Sjednotitel hudební a dramatické říše během koncertu působil jako příkrý skalní masiv, u jehož úpatí stál raně romantický Mendelssohn a z něhož jako prorok hudební moderny a postmoderny sestupoval Gustav Mahler s pochmurnými Kindertotenlieder…

Po dlouhé době obrátilo Národní divadlo pozornost k dílu Richarda Wagnera. Ve čtvrtek 12. února se konala premiéra inscenace opery Zlato Rýna, prvního dílu tetralogie Prsten Nibelungův. Hudebně operu nastudoval Robert Jindra, režijně Sláva Daubnerová.

Těžko bychom u nás či na Slovensku hledali někoho, kdo by nikdy neslyšel o operním pěvci Štefanu Margitovi. Rodák z Košic si na nejprestižnějších operních scénách světa získal uznání kritiků i publika především v operách Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Právě s Wagnerem se nyní loučí: postava Logeho ve Zlatu Rýna, kterou poprvé ztvárnil v roce 2008 v San Francisku, bude jeho rozloučením s operou. Nové nastudování opery v režii Slávy Daubnerové a pod taktovkou Roberta Jindry uvede Národní divadlo 12. února 2026. Se Štefanem Margitou jsme hovořili nejen o této ikonické roli, ale třeba i o tom, jak vydržet zpívat do pozdního věku.

„Pianissima smyčcové sekce nedala příležitost k pochybám, jaké že těleso právě hraje: v tomto ohledu je zvuk Wiener Philharmoniker jedinečný a podle mého názoru takřka nepřekonatelný.“

„Klavírista Kyung-ki Joo následně Asmik Grigorian objal a pronesl výrok večera: ‚Dělej a zpívej, co chceš, hlavně zůstaň sama sebou.‘“

„Mám za to, že polský tenorista aspiruje na jednoho z nejinspirativnějších představitelů Andrey Chéniera novodobé interpretační historie.“

Salcburský letní festival vyvrcholil ve dnech 24. a 25. srpna trojicí koncertů s vynikajícím obsazením i zajímavým programem. Dirigent Yannick Nézet-Séguin provedl s Vídeňskými filharmoniky a trojicí sólistů první dějství z Wagnerovy Valkýry, jedna z čelných tváří festivalu, sopranistka Asmik Grigorian, vystoupila na originálním sólovém recitálu s názvem A Diva is Born, a tenorista Piotr Beczała debutoval v očekávaném koncertním provedení opery Umberta Giordana Andrea Chénier. První díl třídílné minisérie pojednává o wagnerovském pořadu pod taktovkou zmíněného kanadského dirigenta.

„Heras-Casado vede Parsifala jako liturgii ticha – hudba se zde nerodí z exaltovaných vrcholů.“

„Elīna Garanča přistupuje ke Kundry s přesností, která odmítá archetyp. Ukazuje wagnerovskou poutnici jako bytost rozkročenou mezi světy: není tu výhradně hříšnicí, není výhradně obětí.“

„Wagner zde staví tělo do středu mytologie a Volle si je toho dobře vědom. Když Amfortas prosí o smrt, není to volání po vykoupení v křesťanském smyslu; spíš jde o únik z vědomí, které už neunese vlastní přítomnost.“

Bayreuthský festival se po Tristanovi ponořil do meditativní introspekce. Parsifal v režii Jaye Scheiba nevyznívá jako triumfální mystérium, ale jako cesta k niterné rovnováze. Místo velkých gest přichází klidná modlitba tónů, kde se každá fráze pojí s tichem, a spása je spíš nasloucháním než proklamací. Provedení řídil dirigent Pablo Heras-Casado.

„Byčkov zůstává velkým dirigentem s mimořádným citem pro Wagnerovu architekturu, avšak dnešní večer ukázal, že ne všechny prvky se potkaly s jeho vizí tak přesně, jak jsme u něj zvyklí.“

„Arnarsson je zdrženlivý, neservíruje symboly doslovně a nechává filozofické vrstvy Wagnerova díla promlouvat především skrze hudební textury.“

„Tristan a Isolda zde nejsou provokací ani muzejním exponátem, nýbrž zrcadlem touhy, které odhaluje, jak blízko k sobě mají láska a smrt.“

Bayreuther Festspielhaus se tentokrát ponořil do tempa popírajícího časoprostor. Zatímco páteční Mistři pěvci vyznívali jako pohodlně čitelná veselohra, Tristan a Isolda značí tři dějství, v nichž se realita rozplývá v chromatickém napětí a každý akord je slibem, jehož naplnění je ve své podstatě čekáním na Godota. Ticho mezi frázemi Tristana a Isoldy nezní jako pauza, nýbrž promlouvá jako součást hudby samotné. Hudebního nastudování se ujal šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, režie Thorleifur Örn Arnarsson.

„Davidsovo nastudování stojí vůči monumentalismu minulosti v ostrém kontrastu – místo ideologické kulisy nabízí obraz města, kde se hlas jednotlivce a komunity setkávají v dialogu.“

„Michael Spyres podtrhl charakter Walthera jako outsidera, který nevyhrává silou ani přepjatostí, ale spontaneitou vlastní písně.“

„Na poslední chvíli se do role učedníka Davida postavil tenorista Ya-Chung Huang, jehož svěžest a elán inscenaci dodaly nečekané odlehčení.“

Bayreuthský Festspielhaus má zvláštní dar – i komedie zde může působit jako slavnostní obřad. U letošních Mistrů pěvců však záhy dojem rituálu střídá pocit nenáročné podívané. Inscenace Matthiase Davidse je svižná, civilní a vizuálně vstřícná, ale hloubku Wagnerova díla spíše odsunuje a na úkor dramatu zůstáváme v rovině veselohry. 22. srpna dirigoval Daniele Gatti, šéfdirigent drážďanské Staatskapelle.