„Spojené orchestry zahájily svou produkci vytříbeným zvukem nevšední energie a barvy.“

„Pěveckou prostřednost prozářil svěží a energický bas Patricka Zielkeho v roli Hundinga.“

„Derek Welton obdařil roli vládce světa neúnavnou sonoritou podmanivého barytonu.“

Státní opera Praha přivítala v sobotu 9. března premiéru Valkýry, druhého dílu tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Koncertní představení opery, součást Wagnerova cyklu Drážďanského hudebního festivalu, představilo verzi tak zvané autentické interpretace v provedení na historické nástroje. Stalo se tak ve spolupráci orchestru Concerto Köln, specialisty na barokní hudbu, a Dresdner Festspielorchester za vedení Kenta Nagana, stávajícího hudebního ředitele Hamburské státní opery. 

V listopadu 2021 byl takto ve Filharmonii Kolín představen první díl tetralogie, Zlato Rýna. Premiéru Valkýry, kterou v Praze uvedl Jan Vogler, umělecký ředitel Drážďanského hudebního festivalu, budou následovat reprízy v Amsterdamu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Drážďanech a Lucernu. Celý projekt bude ukončen v roce 2026, kdy uplyne 150 let od prvního provedení Prstenu v Bayreuthu.

Spojené orchestry zahájily svou produkci vytříbeným zvukem nevšední energie a barvy. Kontrabasy, jež uvádějí první takty Valkýry, byly jak z jiného světa a tedy z horních pater instrumentálního mistrovství, a jejich kolegové z dalších instrumentálních skupin, jmenovitě violoncella a hoboje, orchestrální girlandu dotvořili. Když Derek Welton, jako Wotan, prohlásí, že je ten nejméně svobodný, orchestr báječně hřmí, aby připravil ten nejpůsobivější kontrast po následný tristně tichý hlas basklarinetu. Ostatně náležité hřmění v celém průběhu opery opakuje mnohokrát. Když přijde řeč o prstenu, orchestr příznačně duní, když přijde proslulá Jízda Valkýr, máme co do činění s výtečnou kreativitou spojených orchestrů z opačných konců stylového zaměření spojených do unikátního svátku sonority.

Tempový průběh operní hudby se pod taktovkou Nagana měnil s příslušným pohybem děje a v dynamice dirigent kouzlil s jeho psychologickým napětím. Pro znalce partitury bylo jistě potěšením ztotožnit se s nástupy příznačných motivů, ostatní prozřeli. Před zvednutím opony byla ohlášena jistá indispozice Sarah Wegenerové v roli Sieglindy a Siegmunda zpívaného Maxmilianem Schmittem, ale obě role byly přesto odvedeny s nasazením od začátku do konce jejich výstupů. Schmitt byl hlasově střízlivý, méně pohyblivý. Sieglindin zpěv se mnohde jevil jako parlando, snad ve smyslu oznámeného využití historické praxe, nicméně byl znělý. Pěveckou prostřednost prozářil svěží a energický bas Patricka Zielkeho v roli Hundinga. Ten ale bohužel zůstal na scéně krátce. Sopranistka Christiane Liborová, jako Brünnhilda, byla plna energie a hlasového pohybu i hřejivá za doprovodu pastorálních nástrojů na Valkýrské skále. Derek Welton obdařil roli vládce světa neúnavnou sonoritou podmanivého barytonu. Ale také pohybem a postojem na jevišti. Vladařské tóny se znělou naléhavostí a konverzačně úhybně manévrující v rodinné scéně s manželkou Frickou, dokázal proměnit, i ve scéně vzpomínání při zavržení nezdárné dcery, do snivé vlídnosti. Fricku zpívala Claude Eichenbergerová (mezzosoprán) nabroušenějším hlasem odpovídajícím hádavé a vyčítající choti, která prosadí nakonec svou. Valkýry byly Helmwige – Natalie Karlová, Gerhilde – Chelsea Zurflühová, Ortlinde – Karola Sophia Schmidtová (sopranistky), Waltraute – Ulrike Malottová, Siegrune – Ida Aldrianová a Roßweisse – Marie-Luise Dressenová (mezzosopranistky) a altistky Grimgerde – Eva Vogelová se Schwertleitou – Jasmin Etminanovou . Byly zajímavé jednotlivě a excelentní ve sboru. Jejich prvotní protest proti ortelu Wotana a expresivně znějící běda bylo tragicky teatrální. Svolávání valkýr mělo rozvernost, půvab svými echy a scénickou akci. Po dvou se dostávaly na jeviště z bočních příchodů do hlediště a ke zvýšení hlasitosti používaly jako megafony trychtýře před ústy. Stejným způsoben vstoupil poté na scénu i Wotan. 

Opera zazněla podle zásad historické interpretační praxe na dobové nástroje a byla realizovaná jako rekonstrukce instrumentální, vokální i jazykové praxe Wagnerovy doby. Formuloval je sedmičlenný tým hudebních vědců, který vede Dr. Kai Hinrich Müller. Jejich závěry ohledně použitých nástrojů nejsou v programové brožuře specifikovány, můžeme se tedy jen domnívat že lesní rohy byly obdařeny kazetovými neboli zákružkovými strojivy. Trubky, domnívám se, že jsem je z dvanácté řady dobře viděl, třebaže trumpetisté seděli až v poslední řadě orchestru, měly otočné ventily patentované Josefem Riedlem v roce 1832. Podobné by to mělo být i u ostatních žesťových a dřevěných nástrojů, tak jak to naznačuje programová brožura slovy: „Projekt zahrnuje náročnou rekonstrukci historických hudebních nástrojů a jejich techniky hraní a také znovuobjevení historického zacházení se slovem, které se výrazně liší od dnešních interpretačních technik: tehdejší pěvci a pěvkyně zpívali s menším vibratem a používali také různé dramatické prostředky, včetně mluvení.“ Po představení jsem se přiblížil na dohled řady šesti harf a po zahlédnutí několika detailů v podstavci nástrojů tuším, že šlo o sedmipedálové harfy s nimiž přišel v roce 1810 francouzský nástrojař Sébastien Érard a které se používají dodnes. A je známo, že Wagner navrhl pro svůj Prsten Nibelungův nástroj zvaný Wagnerova tuba, basovou trubku a kontrabasový trombón. V programové knížce je uvedena skupina čtyř hráčů na Wagnerovu tubu, která byla poprvé použita při bayreuthském provedení tohoto díla v roce 1876. V brožuře k pražskému koncertnímu provedení Zlata Rýna v roce 2019 to dokládá Jitka Slavíková. Další dva zmíněné nástroje zapsány nejsou, ale nechybí signální roh, na který v závěru opery Valkýra, jako zjevení wagnerovského rodu, hrál Martin Schlegel. Specifický, charakteristicky originální rohový zvuk prehistorické povahy byl unikátní. Představuji si, že byl vyroben z rohu narvala jednorohého. Věřím, že další dva jmenované basové nástroje v orchestru opravdu byly. Přinejmenším jsem o přestávce zahlédl nezvykle široký ohyb těla kontrabasového trombónu v klidové poloze na jevišti. Ten jsem, tuším, už v prvním dějství zaslechl. Ovšem pro spojené instrumentální síly z obou táborů jde každopádně o jisté změny ve hře. Specialisté na starou hudbu dostanou do rukou moderní nástroje a hudebníci festivalového orchestru zamění své běžné nástroje za poněkud staré. Ať tak či onak, orchestr zněl pod taktovkou Kenta Nagana opravdu báječně a nastoupil úspěšně na cestu, kterou už mnohá desetiletí zalidňují speciální orchestry a sólisté. Obec ctitelů historizace dostává další impulz v již bující revitalizaci romantické hudby, kterou kdysi „poučeně“ spolukřísil Roger Norrington.

Foto: Vojtěch Brtnický