„Úvod programu patřil nesmrtelné Elegii Josefa Suka.“

„Další skladba programu byla komponována výlučně pro dnešní České trio.“

„Výraz radostného veselí závěrečné věty Dvořákova Tria č. 2 rozpoutal frenetickou odezvu zaplněné Dvořákovy síně a České trio nevystačilo s jedním přídavkem.“

Předběžná a nadějná zpráva o návratu Českého tria na podium Dvořákovy síně Rudolfina se naplnila ve středu 3. dubna večer. Soubor vystoupil na koncertě 129. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu a svůj program naplnil hudbou českých skladatelů – Suka, Frimla, Douši, Martinů a Dvořáka. Prožitek z mistrovského provedení renomovaného souboru, dědice tradic legendární souborů, které pod jménem České trio působily doma i na světových pódiích od roku 1897, završily dva slavné odlehčené přídavky.

Spolehlivý úvod programu patřil nesmrtelné Elegii Josefa Suka. Autorská verze skladby pro klavírní trio vyšla z původní verze hudby k živému obrazu s titulem Když slunce Vyšehradu zapadlo uspořádanému k poctě zesnulého Julia Zeyera. Suk ji napsal pro housle, violoncello, smyčcové kvarteto a harmonium roku 1902. České trio – Dana Vlachová (housle), Miroslav Petráš (violoncello) , Milan Langer (klavír) – hrálo Elegii s pietou, vlídný houslový tón s klavírní oporou stylově doplnila melodie violoncella. Agogicky vybroušené vzrušivé okamžiky Elegie konejšené zvolněním tempa vkusně umocnily šťastné vyznění dílka.

Program pokračoval skladbou slavného krajana. Bylo to jednověté Klavírní trio C dur, op. 36 „Z českého venkova“ Rudolfa Frimla, jediná skladba tohoto žánru amerického skladatele českého původu, autora slavné operety Rose Mary. Po zajímavě řešeném úvodu, zřetelně rytmicky uvozeném, procházel soubor melodickými, tempovými a stylistickými proměnami s výstižným výrazem tří rozdílných poloh. Jsou charakterizovány jako ohlasy českého lidového melosu, salónní nezávazná uvolněnost a rytmika ragtimu. Skladba vyšla v Bostonu roku 1925 jako autorská úprava klavírní suity s titulem 3 Morceux. Ta byla vydána rovněž v Bostonu, ale už roku 1908 a její části mají názvy L’aurore (Svítání), Crépuscule (Soumrak) a Mélodie sentimentale (Sentimentální melodie).

Můžeme spekulovat, že byla upravena pro chronologicky pátou verzi Českého tria, které bylo založeno Praze roku 1923 v sestavě Vladimír Polívka (klavír), Jan Gregor (housle) a Oldřich Jiroušek (violoncello). Po zahájení činnosti doma působil soubor v Chicagu ve Spojených státech severoamerických, odkud propagoval hudbu českých skladatelů až do roku 1925, kdy ukončil činnost.

Další skladba programu byla komponována výlučně pro dnešní České trio. Byl to opus s názvem Operace Anthropoid od skladatele Eduarda Douši, freska pro housle, violoncello a klavír, kterou soubor premiéroval 6. ledna 2015 v Praze. Autor skladbu napsal v roce předcházejícím a byla uvedena v předvečer 70. výročí ukončení druhé světové války. Za léta provozování skladby dospělo České trio k ustálené interpretační podobě, která zůstala věrná premiérovanému nastudování. V nedlouhé kompozici procházel soubor opět výstižnou polohu narativních a dramatických částí a melodiky národní provenience ve vyjádření vlasteneckého cítění. V hudbě zřetelně zapůsobila zhuštěná stylizace Morseovy abecedy vysílající slova Válka – Smrt – Proč, která byla připravena klavírní sazbou, jež nesla pregnantně varovný hlas se stupňovaným napětím. A zazněla také stylizace nacistického pochodu a ve finále chorál Gospodi pomiluj, kterým Douša hudbou zvěčnil místo posledního odporu českých parašutistů v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Poté hrál soubor jednu ze stěžejních skladeb svého repertoáru Klavírní trio č. 3 C dur, H 332 od Bohuslava Martinů. Provedení mělo pevnost v nástupech s vybranou mírou energie, mnohočetný výrazový rejstřík vyrovnaných smyčců a přitažlivé vedení rytmu a tempa. Finální větu uvedlo působivě vedené quasi moto perpetuo s energií a espritem. Soubor potvrzoval konzistentní výrazovostí důvěrnou znalost autorových náladových reminiscencí, tak jak to nejlíbezněji zaznělo už v závěru první věty.

Finále koncertu Českého tria patřilo Antonínu Dvořákovi a jeho Klavírnímu triu č. 2 g moll, op. 26. Čtyři věty skladby vedl soubor v přívětivém kontrastu s výsostným poklidem a soustředěním. Melodické pasáže v meditativním charakteru druhé věty měly hloubku a působivost a naléhající rytmická hybnost Scherza překlenovala tklivá zastavení. Finále uvedlo České trio sebevědomými akordy a s uměřenou živostí rozjasnilo hudbu do optimistické scény tanečního pohybu.

Výraz radostného veselí závěrečné věty Dvořákova Tria č. 2 rozpoutal frenetickou odezvu zaplněné Dvořákovy síně a České trio nevystačilo s jedním přídavkem. Po triové úpravě slavného Bugatti stepu Jaroslava Ježka, kterou pro soubor zkomponoval violoncellista Miroslav Petráš, přišel neméně slavný Šavlový tanec z baletu Gajané od Arama Chačaturjana. Návrat Českého tria byl působivý.

Foto: Petr Kadlec