„Půlhodinový příval hudby první věty byl vystavěn na zřetelné architektuře a bohatě naplněn strhující interpretací.“

„Postupné narůstání zvuku zde nebylo pouhou atraktivní kulisou, ale autor stvořil přidaným harmonickým napětím naléhavou výpověď o reálném obrazu hudební inspirace.“

„Provedení druhé části mělo obrovitý účinek.“

Česká filharmonie připravila pod vedením Semjona Byčkova pro šestý program své koncertní řady A tři provedení Šostakovičovy Sedmé symfonie „Leningradské“. Byla zařazeny na závěrečné večery měsíce dubna ve třech dnech za sebou. Druhé provedení se konalo ve čtvrtek 25. dubna a jako jediný ze třech koncertů nebyl jakýmsi zázrakem ještě předchozího dne vyprodán. Přesto byla Dvořákova síň Rudolfina plná, kromě empory, kterou obsadily tři skupiny žesťových nástrojů. 

Celovečerní program koncertu České filharmonie zaplnilo jediné dílo – Symfonie č. 7 C dur, op. 60 „Leningradská“ Dmitrije Šostakoviče. Půlhodinový příval hudby první věty byl vystavěn na zřetelné architektuře a bohatě naplněn strhující interpretací. Jak řekl dirigent v rozhovoru o této symfonii, že „začala v nádherně živé tónině C dur“, s dovětkem „existuje snad radostnější tónina?“. Energický nástup se sdílným motivem převedl Byčkov do bukolické nálady podpořené melodiemi dřevěných dechových nástrojů, včetně nevšedně vlídné linie pikoly, obvykle nositelky charakteristického svistu pronikajícím halasem nad orchestrálního zvuku.

Smyčcové nástroje v přízračně šumivém zvuku daly prostor k nástupu repetovaného rytmického modelu bubínku, nad kterým si jednotlivé nástroje a skupiny předávaly charakteristickou melodii. Povědomý hudební typus Ravelova Bolera vytvořil ohromující epizodu podobnou technikou, ale s odlišným motivem a především hudebním obsahem, který zapůsobil mocným emotivním dojmem. Postupné narůstání zvuku zde nebylo pouhou atraktivní kulisou, ale autor stvořil přidaným harmonickým napětím naléhavou výpověď o reálném obrazu hudební inspirace. Kompoziční útvar, o kterém se ke své skladbě vyjádřil francouzský mistr slovy, že je bohužel prost hudby, zformoval Šostakovič do mistrovské pasáže drtivého účinku, ze kterého ovšem nalezl nádherné katarzní východisko plné melodického dění. Z hudby vystoupilo mysticky působivé fagotové sólo s akordickým podkresem piana a odcházející bouři rozpoutanou celým aparátem, bicími nástroji a všech žesťů, jak na podiu, tak na empoře, ohlásily lesní rohy. Smyčce pak báječně rozvlnily atmosféru a do navrátivšího se chvilkového rytmu bubínku vstoupila už jen osamělá trubka se známým, ale stručným motivem.

Byčkovův prožitek z partitury a vědomí zprostředkované rodinnou pamětí zde filharmonici předali publiku naprosto úchvatně. První větu dokončil Šostakovič sice ještě před válkou, ale sám připustil, že zobrazuje boj. Uvádí se, že zvukový obraz ilustruje cizí armádu postupující zemí. Druhá věta byla obdařena úžasně podanou lyrikou s hobojovým sólem a poté vzrušivým dynamickým pozdvižením. Do dění vstoupily obě harfy a svůj anonymní příběh podivuhodně přednesl basklarinet. Třetí větu Adagio otevřela filharmonie nedlouhou, dynamicky důraznou harmonií s podílem harf, přešla do údolí larga v němž se zaskvěla sólová flétna, poté v duetu s druhou nad pizzicatem smyčců. Largo se rozvíjelo v nedlouhém sledu do vzrušného moderata s opětným návratem do larga a skončila návratem do úvodního adagia. Klidná nesentimentální melodie smyčců a harfového zvuku jakoby plula nad dálavami stepí a lesů Šostakovičovy domoviny.

Dřevěné dechové nástroje uzavřely třetí vědu v tichém zvuku a Byčkov ji bez prodlení převedl do finální věty. Ale brzy se ohlásilo zrychlené tempo a šelest tympánů naznačil velkou proměnu. Podobně jako v první větě se hudba stává v neustálých proměnách tempa a zvuku strhující událostí, ve které jsou nástrojové skupiny i sólové pasáže výrazně exponovány. Hluboké polohy basového klarinetu, kontrabasů a kontragafotu, při použití speciálního nástroje fagotové skupiny contraforte, ústrojně oživovalo na Rusi dávnou tradici vokálního bassa profonda. Šostakovič svěřil významnou výpovědní roli baterii bicích nástrojů. Vedle sady pěti tympánů zazníval s ohromujícím účinkem velký basový buben, v partituře jsou uvedeny činely, tamburína, xylofon a gong a ze souzvuku orchestrálního „hlomozu“ neomylně vystoupil i triangl.

Provedení druhé části, tedy spojení dvou ze čtyř vět symfonie, mělo obrovitý účinek. Při vnímání hudby a perfektního zápolení filharmoniků na podiu s heroickým výkonem, v pravém slova smyslu, Semjona Byčkova byl posluchač zcela v moci hudby a zasažen v nejhlubším nitru. Zvláště v této době je rozeznění Šostakovičovy Sedmé symfonie mimořádně významnou a nezapomenutelnou událostí.

O díle čtěte také v SeriáluPlus Klasika v souvislostech. A o provedení Leningradské symfonie Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií v září 2021 čtěte ZDE.

Foto: Česká filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp