„Politologicky se nabízí téměř učebnicová weberovská interpretace charismatické legitimity. Rienzi nevládne především institucí ani tradicí; jeho moc je performativní.“
„Vztah Rienziho k Irene získává znepokojivou intimitu a společně s Adrianem vytváří emocionální trojúhelník, který původní milostnou zápletku posouvá do oblasti závislosti, vlastnictví a identity.“
„Když jsem kdysi sedával nad Ticháčkovými dopisy a pokoušel se rozluštit další řádku dávno vybledlého rukopisu, Festspielhaus a Rienzi představovaly dva světy, které se historicky nikdy nepotkaly.“
Jsou operní představení, k nimž člověk přichází s nepopsaným listem papíru, a pak taková, která v sobě nesou kus jeho vlastního života. Wagnerova opera Rienzi pro mě patří nepochybně k těm druhým. S Josefem Aloisem Ticháčkem, prvním představitelem titulní role, jsem totiž svého času strávil bezmála tři roky života. Samozřejmě obrazně – na cestách po německých archivech a knihovnách, nad dobovou korespondencí a při někdy až detektivním luštění rukopisů. Výsledkem byla monografie První wagnerovský tenor Josef Ticháček. Usednout proto v jubilejním roce bayreuthských slavností do Festspielhausu právě k Rienzimu pro mě znamenalo něco podstatně osobnějšího než návštěvu dalšího festivalového představení.
19 minut čtení Číst dál…
