„Novou sezónu orchestr nemohl zahájit romantičtější skladbou, než je Siegfriedova idyla Richarda Wagnera, v jejímž úvodním něžném, lyrickém motivu vynikla souhra houslí, viol a cell. Až ohromující jemnost zhutněla s přidáním zbytku smyčců, následně i dechů a žesťů.“

„Následující celotónové běhy klavíru působí až impresionistickým dojmem.“

„Závěr večera patřil po pauze Symfonii č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse, skladbě, která je pozoruhodná nejen svou velkolepostí, ale také svou emocionální hloubkou a komplexitou.“

Moravská filharmonie Olomouc zahájila ve čtvrtek 21. září svou již osmasedmdesátou sezónu. V do posledního místa zaplněném sále Reduta zazněl s podtitulem Idylické souznění klavíru a trubky pestrý program sestávající ze skladeb Richarda Wagnera, Dmitrije Šostakoviče a Johannesa Brahmse. Za dirigentským pultem již v druhé sezóně v roli šéfdirigenta stanul Zsolt Hamar, který kromě orchestru vedl i dva sólisty – místního sólotrumpetistu Ondřeje Moťku a italskou klavíristku Mariangelu Vacatello.

Večer zahájil ředitel filharmonie Jonáš Harman povzbudivým slovem, ve kterém poděkoval všem návštěvníkům, orchestru, zřizovateli a v neposlední řadě abonentům, a to jak stávajícím, tak novým, kterých dle jeho slov v letošní sezóně přibylo. Primátor města Olomouce Miroslav Žbánek zase vyslovil víru v další fungování Moravské filharmonie Olomouc jako důležité součásti olomoucké kultury. K jeho slovům se připojil i Senátor za obvod č. 61 – Olomouc Lumír Kantor, který s dojetím vzpomínal na těžká osmdesátá léta, kdy poněkud tendenční program Filharmonie navštěvoval pouze žalostný počet posluchačů, a o to více ho těší pohled na dnešní plný sál.

Novou sezónu orchestr nemohl zahájit romantičtější skladbou, než je Siegfriedova idyla Richarda Wagnera, v jejímž úvodním něžném, lyrickém motivu vynikla souhra houslí, viol a cell. Až ohromující jemnost zhutněla s přidáním zbytku smyčců, následně i dechů a žestí. Krátká legata prvních houslí zvukomalebně vykreslují ptačí zpěv a rakouskou krajinu, kterou se Wagner při psaní díla inspiroval. Majestátní, idylický klid skladby zase evokuje dechberoucí pohled na hornatou krajinu, jenž dokresluje precizní hra klarinetů, hobojů, fagotů a fléten, vytvářející bohatý zvukový obraz a dojem spojení s přírodou. Hamar skladbu řídí s velkým procítěním a péčí, zvláště co se dynamiky a tempových změn týče, čímž vyjadřuje veškerou emocionální paletu skladby a zdárně ji předává orchestru.

Po rozsáhlé, avšak sehrané přestavbě se v čele pódia zjevuje klavír a chvíli na to i sólistka, mezinárodně uznávaná klavíristka Mariangela Vacatello, a také sólista, skladatel a trumpetista Ondřej Moťka, aby se společně s orchestrem ujali Koncertu pro klavír, trubku a smyčcový orchestr č. 1, op. 35 Dmitrije Šostakoviče. Koncert otevírá velmi rychlý běh klavíru, kterému Vacatello dodává notnou dávku expresivity a vášně, s doprovodem intenzivních, hromových úderů orchestru, ztvárňujících závažnou, chladnou atmosféru. Za výrazného a velmi precizního doprovodu smyčců pokračuje klavíristka ve své virtuózní hře, k níž se přidává trubka Ondřeje Moťky, jejíž motiv následně přebírá právě klavír. Koncert charakterizují výrazné lidové i taneční rytmy, místy až s groteskní atmosférou, a časté střídání nálad. Následující hlavní, východně znějící motiv nesou první housle, začíná melancholicky až tragicky. Krásným tónem se přidává klavír, který přechází do velmi procítěné sólo pasáže s následnými rychlými, akcentovanými běhy a dramatickou atmosférou. Vacatello skladbou opravdu žije, stává se její součástí každým kouskem těla a v každém tónu se skrývá kapka její italské vášně. Změnu přináší jemný motiv prvních houslí, který následně přejímá trubka s dusítkem a navozuje až funerální atmosféru. V další části celotónové běhy klavíru působí až impresionistickým dojmem a poté prudká změna a zvyšující se napětí, dokreslující staccata smyčců, předzvěst extrémní a precizní hry klavíristky. Dílo vrcholí velmi temperamentní, mistrnou hrou obou sólistů. Strhujícím výkonem si vysloužili nekončící potlesk a výskot publika, které bylo odměněno hned dvěma přídavky – jedním společným, druhý si Mariangela Vacatello vychutnala sama.

Závěr večera patřil po pauze Symfonii č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse, skladbě, která je pozoruhodná nejen svou velkolepostí, ale také svou emocionální hloubkou a komplexitou. První věta Allegro non troppo zahajuje dílo zvučným fanfárovým motivem hraným dechy. Tento charakteristický motiv rychle přechází do hlavního tématu, které je slavnostní a plné optimismu. Orchestrální hráči, zejména dechy a smyčce, hrají v dokonalé harmonii, a přenášejí tento pocit radosti a nadšení posluchačům. Adagio non troppo začíná motivem viol a cell s podporou kontrabasů, v následné majestátní atmosféře. Hamar vede opět bravurně orchestr k vyjádření hlubokých emocí skladby. Hra smyčců a dřevěných nástrojů vytváří nádherné melodické linky, zatímco dechové nástroje, podpořené údery tympánů, přidávají výrazný důraz se závěrečným jemným vyvrcholením. Třetí věta Allegretto grazioso má charakter tance, je to rychlá a hravá část. Dirigent udržuje precizní rytmus a tempové změny velmi širokými a emotivními gesty, orchestr hraje s lehkostí a grácií, čímž zdůrazňuje taneční povahu části. Kontrast mezi trojdobým a čtyřdobým rytmem přináší zajímavý rytmický rozptyl. Závěrečné Allegro con spirito začíná jiskřivě a energicky, s motivy střídajícími radost a nadšení. Hamar dává jasně najevo, že je mistrem gradace, protože tato věta obsahuje mnoho dynamických změn a emocionálních výkyvů, které dokázal orchestru nenuceně předat. Orchestr hraje s plnou vášní a intenzitou a přivádí skladbu k triumfálnímu závěru.

Moravská filharmonie Olomouc odstartovala svou osmasedmdesátou sezónu velkolepým i dojemným způsobem. Nezbývá než popřát mnoho úspěchů a krásných chvil, ať už jde o velké symfonie, nebo intimní komorní koncerty, a ať se celá sezóna nese v triumfálním duchu zahajovacího koncertu.

********

Foto: Filip Jančo / JANČO ATELIER