V úterý 10. října se konala panelová diskuze s názvem „Specifika provozu a fungování profesionálních symfonických orchestrů v kontextu prostředí ČR a jejich role v oblasti poskytování veřejné kulturní služby v místě svého působiště – města, kraje. Historie, současnost, potenciál pro budoucnost, modely fungování u nás versus v zahraničí.“ Za tímto složitým, až krkolomným názvem se však skrývala diskuze s tématem prostým, leč velmi závažným – zvažovaným spojením Moravské filharmonie a Moravského divadla Olomouc.

Zkušenosti z jiných měst i zemí přijel do olomouckého Clarion Congress Hotelu zprostředkovat přední český dirigent, dlouholetý hudební ředitel Theater und Philharmonie Essen Tomáš Netopil, muzikolog, hudební manažer, spoluzakladatel orchestru PKF, bývalý ministr kultury a současný vyučující na Katedře Arts managementu na VŠE v Praze Ilja Šmíd, senátor, dlouholetý předseda správní rady Plzeňské filharmonie Vladislav Vilímec a rektorka AMU v Praze, hudebnice, hudební organizátorka a bývalá vedoucí produkce a šéfka Státní opery Praha Ingeborg Radok Žádná, která se se svým příspěvkem připojila online.

Dopoledne zahájila ředitelka Plzeňské filharmonie a předsedkyně Asociace symfonických orchestrů a pěveckých sborů ČR Lenka Kavalová, která zmínila, že toho setkání je především pokus o nezávislou a poklidnou diskuzi a přenesení tématu do veřejného prostoru, blíže k odborné veřejnosti. Vzápětí však dodává, že i Plzeňská filharmonie má za sebou analýzu předcházející sloučení s divadlem J. K. Tyla, jejíž výsledek však ukázal, že by se takový krok ekonomicky nevyplatil, a způsobil přetížení hráčů a omezení kultury.

Na ni navázal ředitel Moravské filharmonie Olomouc Jonáš Harman slovy o tom, že cílem je zejména získání inspirace z diskuse, předání zkušeností z jiných měst a také zdůraznil důležitost a vážnost vzhledem k důsledkům takového rozhodnutí. Nastínil, že aktuálně probíhá finanční analýza v obou institucích, která je však na samém počátku, a že důležitými budou hlavně cíle snah případného spojení či pouhé modifikace obou institucí.

Prvním referujícím byl Tomáš Netopil, tématem jehož příspěvku byly praktické poznatky z působení v Essenu. Nejprve však sdílel zkušenost z působení ve funkci hlavního dirigenta Národního divadla, kterou však ukončil již po pouhých třech letech právě v okamžik, kdy se tato instituce sloučila se Státní operou Praha, s čímž nesouhlasil. Dále představil situaci v Essenu, kde působil deset let jakožto hudební ředitel a šéfdirigent operního divadla Aalto-Theater. Okolí Essenu je poseté hudebními domy, nicméně ve většině případů se jedná právě o kombinace filharmonií a divadel. To s sebou však přináší řadu úskalí. Zatímco operních představení se v Essenu ročně odehraje kolem 125, velkých symfonických koncertů pouze čtyřiadvacet a malých komorních jen osm. Kromě Podzimního festivalu soudobé hudby tak nezbývá čas na jiné aktivity jako například další koncertní řady, jiné festivaly či zájezdy, kterých s místním orchestrem za celých deset let absolvoval pouze šest. I tak jsou muzikanti přetěžování a stavění před náročnou výzvu zvládnout zároveň jak repertoár symfonický, tak operní, což není samo sebou, říká Netopil. Naproti tomu stojí situace Moravských filharmoniků, kteří ročně odehrají na šedesát symfonických koncertů, a z toho dvacet v jiném městě či zemi. Dodává, že se zde nejedná jen o komplikaci pro orchestr jako takový, ale také jeho dramaturgii, která je kvůli spojení symfonického a divadelního repertoáru roztříštěná, nesoustředěná a neumožňuje profilaci konkrétní instituce.

O organizaci operních orchestrů v ČR, úvazcích hráčů, pracovních poměrech ve více institucích, střídání, přetíženosti, kvalitě a přechodu z repertoárového na stagionový provoz online pohovořila rektorka AMU v Praze Ingeborg Radok Žádná. Svůj příspěvek započala faktem, že i v řadách jejích absolventů jsou studenti, kteří fungují v divadle i orchestru zároveň. Zdůraznila však velké úskalí spojených institucí, kdy jsou orchestry nuceny z repertoárového provozu přejít na stagionový či semi-stagionový. Zdůrazňuje také důležitost mixu tradičního, který zajistí plné sály, a dramaturgicky zajímavého repertoáru, který však na úkor toho tradičního trpí a nezbývá na něj v programu místo. Zvýraznila také důležitost organizačních aspektů, jako je nutnost více zkoušek a „oprášení“ při stagionovém provozu, kdy se dlouhou dobu hraje pouze jedno dílo v jednom obsazení. Dotkla se také problematiky vytíženosti absolventů uměleckých vysokých škol, kdy většina z nich preferuje kombinaci aktivního hraní, učení v hudebně vzdělávací instituci, anebo hraní v divadle, což přináší nejen přetíženost muzikantů, ale také komplikace při plánování zkoušek. Spojení institucí má dle Radok Žádné vliv i na kvalitu samotných provedení, a to zejména v dnešní době, kdy se dbá na tzv. stylově poučenou interpretaci děl – dle jejích slov ne každý hráč zvládne repertoár široký od Händela až po Schoenberga, a k tomu ještě doprovázet balet či operu.

Muzikolog, bývalý ministr kultury a současný vyučující na Katedře Arts managementu na VŠE v Praze Ilja Šmíd svůj příspěvek pojal zprvu jako exkurz do historie vývoje vztahů politiky, kultury a umění v proměnách společnosti. Zdůraznil, že kultura je do jisté míry politickým nástrojem, ale i zdrojem reflexe pro politiky, jdou vzájemně ruku v ruce a umění bylo často nástrojem či rozbuškou k velkým revolucím i zásadním změnám. Vzpomenul na úděl umění v době komunismu – glorifikace a podpora marx-leninismu –, ale také období ruské hudební avantgardy, jejíž svobodomyslnost, kterou režim nejprve využíval, mu začínala postupně být proti srsti, a tragický osud jeho představitelů. K aktuální situaci se vyjádřil skepticky i vzhledem k silné nekulturnosti mladých lidí a nepotřebě vysokého umění a kultury u lidí obecně, kteří ji považují za zbytnou. Popsal vlastní zkušenost, kdy jeho studenti, tedy potenciální budoucí zaměstnanci vedoucích pozic v odvětví kultury, nemají ponětí o kulturním prostředí ve svém okolí, a přidal smutný fakt, že ze čtyřiceti pěti studentů navštívilo koncert klasické hudby pouhých pět. Nejdůležitější je však fakt, že stál u dvou pokusů ke sloučení Plzeňské filharmonie a Divadla J. K. Tyla, k čemuž ani jednou nedošlo, jelikož, jak už řekla Lenka Kavalová, po propočtech se zjistilo, že se nic neušetří, a vzniknou technické a organizační problémy s neblahým dopadem na kulturu jako takovou. Závěrem dodal, že bez peněz není kultura.

Posledním řečníkem byl senátor a dlouholetý předseda správní rady Plzeňské filharmonie Vladislav Vilímec, který na odlehčení atmosféry zavtipkoval, že sídlem Senátu je Valdštejnský palác a že je tím pádem Senát taktéž místem kulturním. Uznává legitimnost otázky financování olomoucké filharmonie, která několikrát vyvstala již od devadesátých let, nicméně vyzval k pokoře vzhledem k minulosti a opatrnosti k budoucnosti. Olomouc považuje – i přes své plzeňské působiště – za kulturní centrum republiky a zdůraznil, že se nejedná pouze o lokální téma. Upozornil, že žádné z českých měst si finančně nemůže dovolit každý týden zvát hostující orchestr z ciziny, jako je tomu například v Německu. Zdůraznil, že v porovnání mezi městem, krajem a státem je právě kraj tím nejbohatším a stát ten nejchudší, ale že aktuální poměr přísunu peněz svědčí o pravém opaku. Konstatoval, že pokud je cílem opravdu jen ušetřit peníze, tak že se žádné neušetří.

Po půlhodinové pauze zahájila Lenka Kovalová druhou, diskusní část. Tu uvedla výsledky plzeňské analýzy, která zkoumala vytíženost obou orchestrů a financování obou institucí. Zjistilo se, že je velmi těžké separovat jednotlivé segmenty financování, a tak zjistit, kolik reálně stojí fungování orchestru jako takového. Výsledkem analýzy byla 90% vytíženost obou orchestrů a fakt, že ušetřená částka by byla zanedbatelná.

Do diskuse se jako první zapojil ředitel Moravského divadla Olomouc David Gerneš, který vyjádřil vděk a důležitost kultury, ale zmínil, že představuje 5 % HDP. Emotivní komentář přinesl ředitel Severočeské filharmonie v Teplicích Roman Dietz, který zahájil otázkou: „Pamatujete si kdo byl ministr kultury v roce 1926? V roce 1956? Ne. Ale říkají vám něco jména Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů?“ a pobídl politiky k zachování odkazu velkých skladatelů. Opět zdůraznil mizivou úsporu při sloučení institucí, ale také problém propastného rozdílu platů mezi hráči a učiteli hudby, kdy v druhém případě se jedná o jeden a půl až dvakrát větší plat pro člověka s naprosto stejným vzděláním. To způsobuje sběh praktikujících muzikantů právě do vzdělávacího sektoru. Přirovnal diametrální rozdíl hry ve filharmonii versus v divadle k hraní fotbalu a hokeje. Také podotkl, že město Teplice dává ze svého rozpočtu 10 % na místní filharmonii a že nejde chtít Mercedes a zaplatit za Trabant. Dodal, že za tři miliony, které se ušetří na provozu filharmonie za rok, se postaví ve městě jeden chodník.

Na to reagoval zastupitel a náměstek primátora města Olomouce Viktor Tichák tvrzením, že za tři miliony se chodníků postaví třicet. Tři miliony, dle jeho slov, také znamenají rok fungování mateřské školy. Dodal, že kraji ani městu nejde o nic jiného než najít schůdnou cestu financování obou institucí, o které se tiše mluví od devadesátých let minulého století. Reagoval na něj opět Ilja Šmíd slovy, že se jedná o mizivou položku vzhledem k důležitosti naší hudební i kulturní historie, která je chloubou naší země. Zdůraznil důležitost rozmanitosti a všeobecného přehledu a kulturních zkušeností, které kultivují člověka. Velmi emotivní řečí se do diskuse v závěru zapojil i olomoucký muzikolog, pedagog a skladatel Jan Vičar, který věc symbolicky shrnul a trefně podotkl, že „umění se nemá snížit k lidu, ale povznést lid k umění“.

Foto: ilustrační –  Facebook MfO, MdO / Dan Schulz, Tereza Hrubá