„Moderátorka připomněla, že se jedná o oslavu druhé nejstarší české univerzity v druhé nejstarší české filharmonii.“

„Materiál původní skladby je originálně modifikován, fluidně dobarvován, vetkán do vzdušných mlhovin.“

„Sólistka Hana Kotková byla již s úvodními tóny plně soustředěna, pokyvujíc do rytmu s jemnou mimikou ve tváři reflektující aktuální náladu kompozice.“

Koncertem ve výjimečný den, v pátek 17. listopadu, oslavila Univerzita Palackého 450. výročí od svého založení společně s Moravskou filharmonií Olomouc. Program tvořený převážně skladateli a interprety spojenými s hanáckou metropolí nabídl premiéru společné skladby Jana Vičara, Tomáše Hanzlíka, Marka Keprta a Víta Zouhara, houslový koncert absolventa olomoucké univerzity Antonína Vranického v interpretaci olomoucké rodačky Hany Kotkové a první symfonii Dmitrije Šostakoviče.

Úvodním slovem zahájila večer v do posledního místa zaplněném sálu Reduta po zaznění státní hymny v podání filharmoniků moderátorka Českého rozhlasu Vltava, která připomenula fakt, že se jedná o oslavu druhé nejstarší české univerzity v druhé nejstarší české filharmonii, a dodala, že obě instituce spojuje píle, práce, houževnatost a profesionalita. Následně předala rektorovi Univerzity Palackého Martinu Procházkovi, který zdůraznil, že hodnoty jako svoboda a demokracie se vždy pojily se studentstvem, a právě to bylo hybnou silou v obou zásadních revolučních rocích – 1939 i 1989. Zdůraznil, že hlavní rolí univerzity je právě péče o tyto hodnoty a důležitost kritického myšlení, které je právě v současných těžkých a nevyzpytatelných dobách tak podstatné. K mikrofonu následně pozval vyučující matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého, horolezkyni a čerstvou držitelku Medaile Za zásluhy 1. stupně udělenou prezidentem Petrem Pavlem Dinu Štěrbovou. Ta připomněla nezbytnost vzdělání, trefně přirovnala horolezectví, které je hlavně o síle vůle a vnitřních hodnotách, ke studiu na univerzitě, a také nabídla svou zkušenost s návštěvami zemí třetího světa v sedmdesátých letech a bídou, kterou přináší totalitní režimy. Závěrem úvodní oficiální části biskup Mons. Josef Nuzík požehnal univerzitě, poděkoval Jezuitům za její založení, dalším generacím za její udržení a vedení i v nelehkých časech a studentům i pedagogům popřál, aby v dnešní hektické době zvládli skloubit čas pro studium a zábavu.

Po studentské hymně Gaudeamus Igitur, která zazněla z úst Akademického sboru Univerzity Palackého, přišla řada na premiéru společné skladby čtveřice skladatelů Jana Vičara, Tomáše Hanzlíka, Marka Keprta a Víta Zouhara Templum Honoris, neboli Chrám cti. Rozmanitá orchestrální suita složená ze čtyř částí (každý ze skladatelů se zhostil jedné z nich) přináší jednotlivé skladatelské profily a zároveň metaforicky poukazuje na rozmanitost vědění a přístupů k myšlení. Úvodní část Maestoso, která je dílem Jana Vičara, začíná hlasitými fanfárami, dramatickým forte tympánů a virblu. Pizzicata violoncell, jež působí jako zmatek v mysli člověka, přebírají housle a violy. Úderem gongu a dlouhým tónem flétny přichází klidná část s nízkou dynamikou, která jako by naznačovala únik z onoho zmatku a společně s virblem přichází nádherný, vznešený motiv dechů. Moderně až nonartificiálně působí Honoris cupiditas Tomáše Hanzlíka, kterou nejlépe vystihuje nadějeplná a majestátní atmosféra. Je plná krásných a líbivých motivů a melodií neobarokního ražení, zejména ve smyčcích a klavíru. Působivé plochy dechů doplňuje rytmicky výrazná hra perkusí. Skrjabinovou stejnojmennou drobnou klavírní skladbou inspirovaná část Désir, neboli Touha, v tomto případě po vědění a moudrosti, v níž Marek Keprt předvedl v tom nejlepším světle své kompoziční schopnosti v oblasti klasické soudobé hudby, začíná jemným, záhadným tématem. Materiál původní skladby je originálně modifikován, fluidně dobarvován, vetkán do vzdušných mlhovin. Tato část suity je naplněna množstvím netónových airsoundů smyčců a různým švitořením, vydechováním do žesťových nástrojů a halasením členů orchestru. Vůči předchozí části velmi jemná a kontrastně působící závěrečná část Munificentia Víta Zouhara začíná lehce snivým motivem trumpet a lesních rohů, k nimž se připojují sentimentální plochy smyčců. Majestátní a pozvolna gradující myšlenka smyčců, která setrvá až do konce skladby, přináší emoci radosti a je postupně rozpracovávána různými nástrojovými sekcemi.

Houslový koncert č. 7 C dur, op. 11 Antonína Vranického příznačně korespondoval s atmosférou celého večera. Sólistka Hana Kotková byla již s úvodními tóny první věty naladěna na vlnu orchestru a plně soustředěna, pokyvujíc do rytmu s jemnou mimikou v tváři reflektující aktuální náladu kompozice, až do chvíle drobných staccat smyčců, kdy přichází její sólový part, jenž naprosto přesně rytmizovala a poctivě procítila. Hravý, veselý, skočný motiv druhé věty hraje Kotková energicky, a její melodii následně přebírají smyčce. Čistota její hry je neskutečná, něžná, elegantní a technicky naprosto skvělá. Bravurně střídá rychlé běhy, staccata, legata i pracuje s dynamikou. Vznešený motiv závěrečné části následuje virtuózní hra Kotkové, kterou si umělkyně, zdá se, velmi užívá.

Závěr večera patřil po pauze Symfonii č. 1 f moll, op. 10 Dmitrije Šostakoviče. Již od prvních taktů navodil dirigent Tomáš Brauner svými velkými a energickými gesty napínavou atmosféru, která je pro Šostakovičova díla charakteristická. Jednotlivé nástrojové sekce orchestru předvedly excelentní technickou dovednost a citlivost v interpretaci. Dechové nástroje vytvořily výrazné kontrasty mezi lyrickými pasážemi a vysoce dramatickými úseky, což podtrhlo ironické podtóny skladby. Smyčcové sekce excelovaly a spolu s dřevěnými nástroji utvářely bohatý zvukový plášť, který přispíval k tenzi skladby. První věta, s jejími rychlými a kontrastními úseky, byla podána s nesmírnou energií a precizností, a evokuje vaudeville a divadelní hudbu. Druhé téma je zdánlivě valčíkové (perfektně zahraná melodie flétny, která se následně proplétá dalšími sekcemi orchestru). Druhá věta přinesla melancholii emotivní hloubky a vnitřního boje ve violoncellech a kontrabasech, než začalo zběsilé scherzo s klarinetem. Klavír se poprvé představuje rychlými běhy, než se v následující části navrátí poněkud smutnější nálada. Třetí věta začíná ztemnělým hobojovým sólem, které přechází do sóla violoncella a směřuje k vyvrcholení. Rychlou bubenickou figurou se dostáváme rovnou do závěrečné věty. Po další pochmurné pasáži hudba náhle vstupuje do části s nápadně rychlou melodií klarinetu a smyčců. Tato část dosahuje zuřivého vrcholu, po kterém však nastane klid. Následující pasáž kulminuje fortissimem na tympány, rytmickým motivem, který se objevil již ve třetí části. Pasáž pro sólové violoncello a tlumené smyčce chytře využívá tento motiv a spěje do codové části, která zakončuje dílo fanfárovými figurami v žestích.

******

Foto: Filip Jančo