Závěrečný koncert festivalu MusicOlomouc představil diverzifikovaný hudební profil Petra Kotíka
„Jemný, atonální úvodní motiv houslí střídá silný, kulometný, nepravidelný pattern bubnu, který je rozvíjen citlivou hrou vibrafonu.“
„I přesto, že jsou motivy v navzájem rozličných metrech i tóninách, vzájemně jsou v symbióze a utváří dokonale fungující celek.“
„Ve zvyšujícím se tempu i kadenci obou nástrojů ukazují Marek Keprt i Hana Kotková absolutní preciznost a sehranost.“
Závěrečný koncert patnáctého ročníku mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc přinesl v pondělí 13. listopadu do zaplněného Atria Uměleckého centra Univerzity Palackého mimořádný program skladeb jediného skladatele Petra Kotíka. Společně s Ostravskou bandou a hosty Irenou Troupovou (soprán), Hanou Kotkovou (housle), Markem Keprtem (klavír) a Martinem Opršálem (perkuse) autor hrající na flétnu představil své starší i ranější kompozice Antonio / Collage pro sólové perkuse se vstupem houslí a lesních rohů, Two in One pro sólový klavír a housle a Many Many Women Plus.
Večer zahájil úvodním slovem sám Petr Kotík, který nabídl poměrně obsáhlý exkurz do historie soudobé hudby i tvorby jeho samotného. Mimo jiné vyzdvihnul i výjimečnost festivalu, která spočívá v jeho organizaci: „Není moc univerzit, které pořádají festival soudobé hudby. Osobně nevím o žádné jiné. Hodně to vypovídá o úrovni a hudební erudici.“
Úvodní skladbou byla Antonio / Collage (2023), na které autor dle vlastních slov prováděl úpravy ještě večer před koncertem, takže se jednalo o skutečně unikátní a čerstvou záležitost. Jemný, atonální úvodní téma houslí střídá silný, kulometný, nepravidelný pattern bubnu, který je rozvíjen citlivou hrou vibrafonu. Ten je opět následován lyrickým, leč lehce disonantním motivem houslí. Pattern bubnů střídají zvony, které doplňuje těleso lesních rohů, navozující chrámovou či funerální atmosféru. Po deších se připojuje vibrafon i housle, čímž narůstá tenze skladby. I přesto, že jsou motivy v navzájem rozličných metrech i tóninách, vzájemně jsou v symbióze a utváří dokonale fungující celek; v určitých ohledech se nakonec přece jen pojí. Zvrat v podobě excentrických úderů na hi-hat, jež následuje začlenění dechové sekce s expresivními a dramaticky trhanými rytmy a zároveň zvyšující se kadencí, dodává kompozici intenzitu i napětí. Bicí sekce Martina Opršála zaujímá ve skladbě opravdu velký prostor, strhujícím okamžikem bylo až hypnotické sólo na zvony s velmi složitým rytmem i melodií, jímž celá skladba vrcholí.
Druhá kompozice Two in One (2018–2022) pro sólový klavír a housle, začíná jemnou, střídmou, leč náročnou linií klavíru s až meditativním charakterem, jíž však „probublává“ napjatá stísněnost. S lyrickým, trochu disonantním motivem rychlých běhů se připojují housle. Ve zvyšujícím se tempu i kadenci obou nástrojů ukazují Marek Keprt i Hana Kotková absolutní preciznost a sehranost. Napínavá hra klavíru je umocněna kapkami deště dopadajícími na prosklenou střechu Atria, navozující potemnělou atmosféru plnou melancholie. Poměrně staticky vyznívající skladba je propletena složitými strukturami melodií a harmonií a po rychlé pasáži vrcholí náhlým výdechem klavíru.
Závěr večera patřil simultánnímu provedení výňatků tří skladeb Many Many Women (1975–1978), There Is Singularly Nothing (1971–1973) a Drums (1977–1981), které následně utvářejí koláž nazvanou Many Many Women Plus (1971–78; 2021), jejíž každé provedení je z podstaty unikátní. V sestavě soprán, dvě trumpety, perkuse a dvě flétny, jež jedné z nich se zhostil samotný Kotík, zazněla interpretace přibližně čtyřicet minut trvající verze této kompozice, která však dle slov samotného autora může trvat i šest hodin. Úvodní unisono téma fléten, k němuž se vzápětí připojují trumpety, následuje velmi naléhavý zpěv ve vysokých polohách s přesvědčivým projevem Ireny Troupové. S klesající melodií zpěvu se připojují trumpety con sordino, s jemnou melodií a v poměrně úzkém ambitu, a přináší napjatou atmosféru, kterou dokresluje tajemná hra vzdáleně znějících perkusí. Ráz skladby je plíživý a navozuje nejistotu v očekávání, jakým směrem se nakonec kompozice vydá. V závěrečné části dostává největší prostor zpěv, v němž Troupová předvádí naprosto fenomenální výkon opět ve vysokých pasážích, přičemž si zachovává věrohodný a charakteristický projev. Skladba vrcholí motivem perkusí, který se nakonec vytrácí až do úplného ticha.
Foto: Petra Kožušníková
Příspěvky od Filip Rabenseifner
- Oslava 450 let olomoucké univerzity výjimečným koncertem v tamní filharmonii
- Čtvrtý koncert festivalu MusicOlomouc zanechal zádumčivé echo
- Pohlazení po duši olomouckou filharmonií
- V Olomouci se diskutovalo o osudu Moravské filharmonie a Moravského divadla
- Emil Viklický oslavil své 75. narozeniny s Moravskou filharmonií Olomouc
Více z této rubriky
- ‚Zvuky, které jste nikdy neslyšeli‘, zaplnily Vzlet
- Janáčkova filharmonie coby spolehlivá průvodkyně hudebním labyrintem
- Baroko jaksepatří. Mozart jen přihlížel…
- Potěšení z mladého Werthera
- Klasický zpěv ještě žije! Řemeslo, autorita a pokora Michaela Volleho
- Beethovenovský večer v Pardubicích coby skrytá prezentace hudebního labelu
- Zapomenutá díla, nezapomenutelný výsledek. Ensemble Damian oplakal Mozarta a hodoval v Holoprtech
- Rozhlasoví perkusionisté aneb Škoda rány, která padne vedle
- Oslava začátku jara v Národním divadle
- Faraonova kletba v Plzni velmi dobře baví