„Houslový part evokuje zklidňující se dech při upadání do spánku.“

„Rozcestí pro smyčcové kvarteto je až minimalistickou skladbou. Patrné je důkladné zužitkování barevných možností smyčcových nástrojů.“

„Posluchači se ponořili do hlubin idejí autorů a hudebního poselství, které se skrývá v jejich kompozicích.“

Patnáctý ročník mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc pokračoval čtvrtým a předposledním koncertem. Večer s podtitulem ŠTOCHL!!/LUKEŠ!! dával již dopředu jasně najevo, že v programu budou hrát prim právě skladby Ondřeje Štochla a Jiřího Lukeše, již se zhostili i role interpretů. Kromě kompozic Štochla a Lukeše zazněly i díla Sofie Gubajduliny a Pavla Zemka-Nováka.

V kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého skladby představil ansámbl Konvergence ve složení Roman Hranička (housle), Anna Romanovská (housle), Sebastian Tóth (violoncello), Egli Prifti (klavír), Jiří Lukeš (akordeon) a v neposlední řadě umělecký vedoucí, skladatel a violista Ondřej Štochl.

Úvodní skladbou večera byla O spánku, NREM-REM (2019) Jiřího Lukeše pro akordeon, violu, housle a violoncello. Houslový part poklidně začínající skladby, jejíž tempo v úvodu předznamená zpoza akordeonu sám autor, evokuje zklidňující se dech při upadání do spánku. Skladbu charakterizuje poměrně napjatá atmosféra, kterou umocňují právě „vzdechy“ akordeonu, jež následuje velmi naléhavá akordická hra. Po výrazném pizzicatu violoncella přichází změna nálady a množství perkusivně hraných prvků celého obsazení. Působivě dotváří hudební obraz i rychlé tremolo akordeonu, podpořené dyšnými glissandy smyčců.

In croce (1979/1992) pro violoncello a akordeon ruské skladatelky Sofie Gubajduliny začíná sekundovými intervaly akordeonu se stále znějícím vysokým tónem, který působí tísnivým i plíživým dojmem. Ten ještě umocňuje mikrointervalová hra violoncella. Part akordeonu je v průběhu skladby ozdoben pestrými „výjezdy“ a běhy, které působí silně východním dojmem. Tuto linku „kříží“ velmi expresivní pasáž violoncella, plná zběsilých, chromatických linií. Pak opět vypjatý pizzicato motiv violoncella, následovaný flažoletem, na který navazuje akordeon s klesajícími stupnicemi a sílícím napětím, dynamikou a intenzitou celé skladby. Finální, sestupný běh violoncella působil dojmem bortící se harmonie a melodie.

Rozcestí pro smyčcové kvarteto (2002/2015) Ondřeje Štochla je jemnou a až minimalistickou skladbou. Patrné je důkladné zužitkování barevných možností všech smyčcových nástrojů, od jemných smyků „bez tónů“ až po expresivní „trhy“. Dílo je složeno ze dvou vět, z nich každá začíná stejně a vzbuzuje v posluchači až existencionální otázky: „Kudy se vydat?“ či „Vede tato cesta někam?“ A v průběhu každé z nich dává zvukomalebně vždy najevo šanci, náznak odpovědi či jiskru naděje, která však náhle uhasne. Ačkoliv věty začínají stejně, každá dojde na jiný konec cesty. Skladba graduje pizzicatem v arpegiích a až tajemnými motivy houslí a vrcholí velmi hlubokým tónem violoncella, jehož Sebastian Tóth dosáhl podladěním nejhlubší struny.

Po krátké pauze zazněla Sonáta pro violu a klavír Bohuslavu Reynkovi (2002/2003), kterou skladatel Pavel Zemek-Novák napsal jako snahu o vystižení Reynkova odkazu, a její tituly jsou převzaty právě z jeho poezie. Sonáta se od začátku odvíjí ve vzrušené emocionalitě, poté se však přelévá do nadějeplnější, až lyrické barvy. Štochlovu virtuózní hru dokresloval dramatický doprovod klavíru Engli Priftiho, který nabídl veškeré adekvátní výrazivo při zachování poctivosti hráčského řemesla.

Smyčcový kvartet č. 2 „Aproximace“ (2011) Jiřího Lukeše, začíná napínavými, táhlými tóny vzbuzujícími neklidně klidnou atmosféru. Skladba poměrně statického charakteru se postupně rozvíjí v sílícím napětí a hrou s harmonií evokuje dílo Mortona Feldmana. Zvrat nastává s příchodem vypjatého motivu prvních houslí, který následně přebírají a rozpracovávají i ostatní nástroje kvarteta.

Tři echa před úplňkem pro violoncello a klavír Ondřeje Štochla je meditativní, lyricky vyznívající skladbou s jemnými melodiemi violoncella za doprovodu rytmicky hrajícího klavíru, který v průběhu skladby rozvíjí i nápadnější motivy. Kompozice v závěru legatem violoncella mizí do ztracena.

Večer vedl tichou cestou k mystickým tajům a vnitřnímu zamyšlení. Kompozice otevřely dveře a posluchačům umožnily na cestu vstoupit. Ti pak přemítali nad myšlenkami vlastními a zároveň se ponořili do hlubin idejí autorů a hudebního poselství, které se skrývá v jejich kompozicích.

Foto: Petra Kožušníková