„S úderem sedmé hodiny večerní na pódium nastoupil méně formálně, leč stále elegantně oděný orchestr.“

„Značný prostor dostávají také kontrabasisté, kteří v složitých doprovodech excelují, a i na nich je znát, že si svůj part od srdce užívají.“

„Viklický svůj part ‚sype z rukávu‘ s naprostou lehkostí a vzbuzuje pocit, že se jedná o cosi jednoduchého.“

Mimořádné události mohli být svědky ti, co ve středu 27. září zavítali do sálu Reduta Moravské filharmonie Olomouc. Společně s filharmoniky tam oslavil pětasedmdesáté narozeniny přední český hudebník s bohatou kariérou nejen v oblasti jazzové hudby, pianista a skladatel Emil Viklický. Hosty večera byli Pavel Hrubý (basklarinet, tenorsaxofon a sopránsaxofon) a dirigentka Ema Javorová, pod jejímž vedením zazněly skladby nejen Emila Viklického, ale také Leoše Janáčka.

S úderem sedmé hodiny večerní na pódium nastoupil méně formálně, leč stále elegantně oděný orchestr v čele s půvabnou dirigentkou Emou Javorovou, aby vzápětí společně rozezněli první tóny Suity pro smyčcový orchestr z raného skladatelského období Leoše Janáčka. I když nejde o jeho nejznámější dílo, je stále důležitým kouskem jeho tvorby, který ukazuje jeho styl i v raném stádiu skladatelské kariéry. Tato suita je charakteristická melodickými motivy, které jsou patrné již úvodu první věty Moderato. Ema Javorová, zkušená dirigentka, která v současnosti působí především v Městském divadle Brno a Slezském divadle Opava a vyučuje na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, ale také se angažuje jako dixielandová a jazzová zpěvačka, vede orchestr velkými, otevřenými gesty velmi kontaktně; dává skladbě patřičnou péči. Něžný, jemný motiv druhé věty Adagio, je následován precizní hrou viol v melodii, která je ztělesněným krásy a půvabu. Kratičké Andante con moto je o něco výraznější zejména rytmizací a dirigentka si krásně pohrává s detaily, které jsou samy o sobě velmi hravé. Následné Presto je, jak už sám název věty napovídá, o poznání rychlejší, razantnější a dramatičtější a orchestr předvádí perfektní souhru, a to i ve složitých polyfonních částech. Mystická hra violoncell a kontrabasů v úvodních tónech Adagia je následována majestátním vstupem houslí a viol. Hlavní roli však posléze přebírá první hráč violoncellové sekce, který vede motivický dialog s violami – svým způsobem jde o vrchol skladby. Ta končí částí Andante. Javorová zde opět předvádí svůj smysl pro detail a práci s gradací a dynamikou.

Při druhé skladbě večera konečně došlo na dílo samotného Emila Viklického. Vášnivé dílo Blázni, milenci a básníci, které nese jasné prvky jazzové a folklorní hudby, je hravou skladbou plnou barev a častého střídání nálad. Ema Javorová dokázala orchestru nenuceně předat energii, náboj i patřičný „groove“, který skladba vyžaduje. Orchestr hrál s plným nasazením, energicky; zdálo se, že mu prospěla změna stylu. Oproti první části, která je hravě melodická, druhá část je mnohem závažnější. Jazzová část, okořeněná snad italskými či španělskými hudebními prvky, vzbuzuje vášeň. Precizní souhra viol a violoncell, které doprovází vznešený podkres druhých houslí, citové zaujetí ještě umocňuje. Značný prostor dostávají také kontrabasisté, kteří v složitých doprovodech excelují, a i na nich je znát, že si svůj part od srdce užívají. Závěrečná část díla je opět energická a šťavnatá. Atmosféra této invenčně bohaté skladby je v interpretaci orchestrálního tělesa neskutečná a vlastně nepopsatelná.

Při následujícím Janáčkovu Adagiu pro orchestr, které je charakteristické svou lyrickou povahou, se k orchestru přidávají i dechy a žestě. Skladba je bohatá na zvraty a dynamicky proměnlivá. Zejména precizní hra dechů skladbu projasňuje. Postupně graduje intenzivní hrou smyčců, časté je také přelévání nálad mezi nadějeplnou a tragickou, pochmurnou.

Druhou část večera otevírá po pauze konečně hra samotného Emila Viklického. Ten usedl za koncertní křídlo připravené vprostřed jeviště a za zády mu usedl člen orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, pedagog a významný jazzový muzikant Pavel Hrubý, aby společně s komorním orchestrem a hráčem na bicí soupravu interpretovali Viklického letos zkomponovanou skladbu Concerto „Ala Moana“ pro basklarinet (sopránsaxofon), klavír a komorní orchestr. V této nadýchané skladbě, se snoubí exotická nálada s virtuózní jazzovou klavírní hrou Emila Viklického a sopránsaxofonisty Pavla Hrubého v doprovodu swingujícího bubeníka. Viklický svůj part „sype z rukávu“ s naprostou lehkostí a vzbuzuje pocit, že se jedná o cosi jednoduchého; Hrubý se v partu, který měl možnost i sám komponovat, připojuje velice procítěně a s patřičným feelingem. Orchestr poskytl pevnou podporu. V druhé části vyznívá basklarinetový part až soudobým dojmem. Klavírní hra Viklického vypráví spletitý příběh plný jazzmanských „výjezdů“ a složitých arpegií. Poutavá byla vzájemná interakce call and response Viklického a bubeníka, kteří si tento jedinečný moment improvizace na místě skutečně užívali. Temperamentním dirigováním, při němž občas i energicky poskakovala, dovedla Javorová skladbu k vrcholu s prýštěním emocí. Po nekončícím potlesku obecenstva se Emil Viklický společně s Pavlem Hrubým rozhodli pro přídavek v podobě Viklického Suity pro klavír č. 2 – Bazalička, která byla poklidnou, leč virtuózní skladbou a zároveň pomyslnou tečkou za výjimečným večerem.

Foto: Panda FOTO, ilustrační – Barka Fabiánová