„Nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner.“

„V pětatřiceti byl vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: ‚Jistě byli členové výboru posedlí chvilkovým šílenstvím.‘“

„Pražská premiéra Kittlovy nejznámější opery se roku 1848 odehrála jen tři dny před vypuknutím revoluce v Paříži.“

Zpola či zcela zapomenut může být umělec z různých důvodů. Například proto, že se z vlasti přemístí do jiných zemí, kde se sice uplatní, ale neproslaví natolik, aby se jeho pověst donesla zpátky domů. Vyskytují se ovšem i odlišné případy. Osobitý jedinec se doma ocitne ve vnitřní emigraci, protože se neumí ani nechce přizpůsobit panujícím poměrům. Anebo se z národnostních příčin ocitne na pomezí svou světů. A dříve či později se dopracuje poznání, že ani v jednom z nich nebyl přijat bezezbytku; že vlastně nepatří nikam.

Jméno autora tří oper, čtyř symfonií, tří koncertních předeher, dvaceti sborů, dvanácti dvojzpěvů a čtrnácti písní by mělo mít své místo v dějinách naší hudby zaručeno už objemem své tvorby. Navíc působil tento skladatel plných dvaadvacet let jako ředitel Pražské konzervatoře, v pořadí teprve druhý. A nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner. Jak to, že je J. F. Kittl tak málo znám a tak řídce připomínán?

Jako bychom si s ním tak trochu nevěděli rady právě proto, že žil, působil a tvořil na pomezí dvou světů. Německého a českého. Pokřtěn na Orlíku nad Vltavou, kde se 8. května 1806 narodil, jako Jan Bernard Friedrich Kittl. Za života vesměs uváděn jako Johann Friedrich Kittl, neboť se tak sám podepisoval. Snad proto, že nechtěl vzbuzovat nevoli Čechů, však většinou ve zkrácené podobě J. F. Kittl, které se v tomto článku přidržuji. Obrozenci si ho přesto překřtili na Jana Bedřicha. Že nešlo o samoúčelné hrátky, dokládá vhled do nálady několika desetiletí, které Kittl strávil v Praze. Řeč je o období od třicátých do šedesátých let 19. století. S jeho, slovy Palackého, stýkáním a potýkáním českého a německého živlu. A se zásadními předěly let 1848 a 1867.

Praha kolem roku 1840

O těch nemohl mít dlouho potuchy chlapec, narozený jako druhý nejstarší ze sedmi sourozenců, jejichž matka o ně pečovala v domácnosti a otec pracoval pro šlechtický rod Schwarzenbergů. Jsa předurčen pro studia práv, začal brzy pokukovat po hudbě. Nejpozději v osmi letech bylo zřejmé, že má talent. Jen o rok později uspořádal v rodinném kruhu klavírní koncert. Nic to nezměnilo na tom, že do Prahy byl vyslán, aby zde absolvoval napřed gymnázium a poté právnickou fakultu. Zároveň ale docházel na soukromé hodiny klavíru a skladby k významné dobové postavě, skladateli Václavu Janu Tomáškovi, který mu otvíral dveře do obou jazykových prostředí; mezi buditele, neboť se stýkal s Václavem Hankou, Františkem Ladislavem Čelakovským a dalšími, i německy mluvící vzdělance – ubytování mladému Kittlovi zajistil například u profesora estetiky Antonína Müllera.

K mládí patří i citová soužení a neúspěšné lásky. Nejspíš proto, že J. F. Kittla zasáhlo obojí, se v Praze pokusil o sebevraždu. A poté, co ji naštěstí přežil, se na čas vrátil domů na Orlík. Tam se ocitl v péči hudbymilovné vdovy po Karlu Schwarzenbergovi, která ho začala uvádět do salónní, šlechtické společnosti a zařizovala mu koncerty, které jej vrátily do Prahy. Bylo mu šestadvacet, když se tu roku 1832 seznámil s Richardem Wagnerem, který se ve městě zastavil cestou z Vídně do Drážďan. Už napřesrok následovalo seznámení s Ludvíkem Spohrem. A během jejich pražských návštěv se činorodý Kittl poznal také s Ferencem Lisztem či Hectorem Berliozem.

Richard Wagner (kolem roku 1860)

Jakmile dovršil třicátiny, odhodlal se vydat na cestu, z níž nebylo návratu. Bude se napříště věnovat jenom hudbě! Musel přesvědčit otce, aby nepřišel o jeho podporu, a vzdát se své druhé lásky, prý méně osudové. V den svých narozenin, 8. května 1836, uspořádal první veřejný koncert, sestávající výlučně z jeho skladeb. Zazněly jeho Nonet, Septet a Nokturno; také píseň Wär´ ich ein Stern, přestože jich měl na kontě víc v češtině. Vesměs na verše Josefa Krasoslava Chmelenského s názvy jako Nevěsta předoucí, Zastaveníčko nebo Den po loučení.

Žít a tvořit na pomezí dvou světů, manévrovat mezi nimi, nemuselo být vždy snadné. V běžném společenském styku používal Kittl němčinu, ale vnímal i české úsilí o emancipaci. V jednom případě se mu snaha být zadobře s oběma tábory vyplatila. V pětatřiceti byl roku 1843 vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: „Jistě byli členové výboru, který ho zvolil, posedlí chvilkovým šílenstvím, nebo se tento sbor skládal z lidí srdce a ducha.“

Kittl rozvíjel toto hudební učiliště příkladně. Aby načerpal znalosti o různých konzervatořích, navštívil Hamburk či Londýn, vypravil se do Itálie a Francie, v cestě do Ruska mu zabránilo jen onemocnění. Zasloužil se o výuku nejen v němčině, ale také v češtině, protože si byl vědom, že jinak přijde Pražská konzervatoř o nejeden hudební talent jen proto, že pochází z chudoby a nemluví pořádně německy. Dbal na to, aby se žákům dostávalo též všeobecného vzdělání. Zavedl výuku klavíru jako samostatného, nikoli jen doprovodného nástroje. Studentskému orchestru opatřoval aktuální skladby ze zahraničí. „Aniž bych se dal terorizovati tou či onou stranou, je v zájmu dobré věci neuzavírat se před hudbou budoucnosti, aby se obecenstvo přesvědčilo, co si z toho má podržet,“ napsal. A dodal: „Nechť se vlastním poslechem přesvědčí, zda Wagner je tím mužem, který položil základy k nové éře hudby.“

Rudolfinum, sídlo školy od konce 19. století

Jinou věcí bylo uplatnit se tehdy v pražském prostředí jako skladatel. Ve Stavovském divadle stále po večerech převládaly zahraniční opery, domácí operní tvorba se nadlouho musela spokojit s představeními v dopoledním čase. Vnímána jako vyšší forma činohry, neměla dost kvalitních skladatelů ani pěvkyň a pěvců, navíc herecky vybavených. Dobová kritika se přitom s účinkujícími nepárala, jak dokládá referát Josefa Kajetána Tyla o provedení Rossiniho opery Othello: „U zpěváka v hlavní roli nebylo v jícnu více nežli několik zlomků bývalého zvuku, ale i s těmito sutinami vyváděl více, nežli mnohý vyhlášený zpěvák, jemuž byla více příroda stříbra do hrdla nalila, kterýž ale nebyl na to stříbro rukou uměleckou sáhl.“

Panující cenzura libret začala zvolna polevovat. Pražská premiéra nejznámější Kittlovy opery Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou se uskutečnila 19. února 1848. O pouhé tři dny později vypukla v Paříži revoluce, která s přestávkami trvala do konce roku, nastolila novou vládu, přiměla panovníka uprchnout přes kanál La Manche a na uprázdněný trůn posadila Napoleonova synovce. To vše mělo vliv na celou Evropu, šrouby se na čas uvolnily. A po vzoru dělnictva na pařížských barikádách se začaly osudem prostých lidí zabývat i elity. Například výnos z pražského představení, které 18. dubna 1848 představilo divákům první akt Škroupovy opery Oldřich a Božena a druhé dějství Kittlovy Biancy a Giuseppeho, putoval ve prospěch hladovějících krušnohorských tkalců. Brzy nato, 6. května téhož roku, že konečně v Praze hrála Meyerbeerova opera Hugenoti pod svým původním názvem.

Scéna z pátého dějství Hugenotů – dobová ilustrace (Pařížská opera 1875)

Kittlovo dílo se také zabývalo revolučním námětem, i když libretistou umístěným do minulosti. Richard Wagner zprvu poslal svůj text do Francie, kde o překlad požádal známého Eugena Scriba; když mu byl odpovědí nezájem, rozhodl se věnovat text Praze. Věrný zásadě, že „libretem je každý dramatický text, který se dá zhudebnit“. Po úspěšných provedeních mizela později odvážná opera z repertoáru, až přišel rok 1867, s ním rakousko-uherské vyrovnání. A česká frustrace, která národnostní vztahy narušila. Tou dobou byl už Kittl odvolán z vedení Pražské konzervatoře, protože vedl neurovnaný život, pil, propadal depresím a zpronevěřil peníze. S hanbou se uchýlil do Lešna, tehdy ještě na pruském území, kde zemřel 20 července 1868.

K jeho nejznámější opeře se vrátilo pražské Národní divadlo roku 1961 a pak znovu v roce 2003, kdy byla napůl ztracená partitura dokomponována. Dramaturg tohoto počinu Pavel Petráněk se přičlenil k muzikoložkám Jitce Ludvové, Martě Ottlové a Marii Tarantové, které se Kittlovi a jeho tvorbě věnovaly odborně. Kvalitní diplomovou práci napsal roku 2008 na olomoucké univerzitě Jindřich Švehla. Všichni se víceméně shodují na tom, jak by J. F. Kittl odpověděl na otázku, zda se cítí být Čechem, či Němcem: „Jsem ein Böhme.“

Foto: archiv Pražské konzervatoře, Wikipedie / František Xaver Sandmann / volné dílo, Wikipedie / Franz Hanfstaengl / volné dílo, Wikipedie / VitVit / CC BY-SA 4.0, Wikipedie / John Ames Mitchell / volné dílo