„Olga Alicja Osmolińska sebevědomě a zřetelně vedla, na druhé straně Sofiya Mikula pozorně naslouchala a vizuálně kontrolovala každý ‚dirigentský‘ pohyb prvních houslí – výsledkem byla perfektní souhra.“

„Interpretačně i technicky náročné dílo zvládla Marina Rybalko bez větších problémů. Nelze se nezmínit o povedených umělých flažoletech nebo o strhujících arpeggiích.“

„Amir Takeru Tawaratani, bývalý koncertní mistr Teheránského symfonického orchestru, vynikl svou energickou řečí těla, temperamentní hrou a čistým, nosným tónem.“

Dne 18. října se v plzeňském Domě hudby konal druhý koncert z komorní řady Kruh přátel hudby s podtitulem 4x housle. Večer byl v režii čtyř houslistů působících v Plzeňské filharmonii a od roku 2022 vystupujících pod jménem AltroMondo Quartet.

Název – ve volném překladu Kvarteto z jiného světa – poukazuje na skutečnost, že každý ze členů pochází z jiné země či kultury, v přeneseném významu „z jiného světa“. Konkrétně Olga Alicja Osmolińska přišla z polského městečka Sokolniki, Amir Takeru Tawaratani z blízkovýchodního Teheránu, Sofiya Mikula z ukrajinského Lvova a Marina Rybalko ze sibiřského Angarsku. Shodou okolností i Maxim Averkiev, onoho večera zastávající post korepetitora, pochází ze zahraničí, konkrétně z Ruska. Tato národnostně kulturní pestrost by se těžko dala plánovat dopředu, avšak na platformě Plzeňské filharmonie se jí podařilo vykvést.

Program koncertu byl rámován kvartety, zatímco skladby „uvnitř“ vyčerpaly další smysluplné možnosti obsazení houslí buď v sólovém, nebo komorním kontextu. Jako první zazněl Koncert pro čtvery housle h moll Antonia Vivaldiho, spadající do jeho první a možná nejambicióznější sbírky koncertů L’Estro Harmonico. O významu výše zmíněného koncertu svědčí i jeho transkripce samotným J. S. Bachem pro čtyři cembala. „Libozvučnou inspiraci“ se kvartetu podařilo evokovat již v první větě, a to na místě, kde dvojice houslí utvořila spodní proud harmonií v dlouhých hodnotách, nad kterými se v nastoleném živém tempu proháněly sólové hlasy. Když už jsme u harmonie, tak i souhra celého souboru by se dala takto nazvat, hráči se nezastiňovali, naopak přizpůsobili svou hru ku prospěchu celku – předávání motivů a témat bylo dynamicky a z hlediska frázování jednotné. Příjemně působily i přílivy a odlivy hlasitosti na repetovaných tónech.

O druhé větě by se dalo mluvit jako o harmonicko-texturální studii. Po osudově znějícím tématu v tečkovaném rytmu přišlo takřka zastavení hudebního času. Různě artikulovaná arpeggia akordů se překrývala za vzniku originálních hudebních vzorů. Předpis v partituře arpeggio battuto di biscrome si žádá v prvních houslích dvaatřicetinový pohyb, onoho večera však byl zvolen jiný, též interpretačně obvyklý, triolový rytmus. Klidnější tempo – honorující skladatelův metronomický předpis – dodalo nastolené pulzaci navíc vertikálně houpavý charakter, který by při rychlejším tempu zanikl. V úvodu třetí věty housle až zajásaly, celkový charakter zůstával rozjitřený. Stejně jako v první větě zde dochází k dialogu sólistů a tutti. Technicky náročnou větu zvládli všichni bez problému, dynamické rozdíly byly snad ještě sebevědoměji artikulovány než v první větě. Nesmíme opomenout ohleduplný a citlivý klavírní doprovod Maxima Averkieva – v této větě navíc využil příležitosti a přispěl perlivými motivky. Pětice umělců sklidila nadšený potlesk posluchačů v sále, onoho večera zaplněného přibližně ze tří čtvrtin..

Po odklizení přebytečných stojánků kustodkami mohla vkročit Sofiya Mikula. Ač stále studentkou plzeňské konzervatoře, profiluje se již profesionálně ve skupině prvních houslí Plzeňské filharmonie. Za klavírního doprovodu M. Averkieva přednesla Lístek do památníku od Richarda Wagnera. Tón houslí – v pianu a mezzoforte subtilní, v silnější dynamice pronikavý, plný naléhavosti – vyhovoval charakteru této „labutí písně“. Dílčí vrchol v oblasti oktávových dvojhmatů vyšel nejlépe, pohnutý a plný zhrzené vášně. Nádherný podržený tón nás pak přemostil do závěrečné části skladby, kde mohl posluchač ocenit všudypřítomnou detailní práci s vyslovením každého tónu (kupříkladu zklamané povzdechy v závětí) a poctivé legato.

Olga Alicja Osmolińska, zastávající post koncertního mistra Plzeňské filharmonie, nezapřela své kořeny a zvolila skladbu Kaprys polski (Polské capriccio) od Grażyny Bacewicz, polské skladatelky první poloviny 20. století. Nejkratší skladba programu se otevřela orientálně znějící melodií s glissandovým legatem, houslistka zde plně využila možnosti frázování s rubatem až improvizačního vyznění. Tato zádumčivá introdukce byla záhy vystřídána rozverným pseudotanečním rytmem ohlašujícím přechod do druhé části skladby. Výsledný dojem mohl být lehce narušen náhodným ťukáním interpretčiny obuvi o pódium. Každopádně v této de facto technické exhibici obstála houslistka na výbornou – ve strhujícím závěru plného dvojhmatů a lomených akordů závratné rychlosti ani nebylo vidět smyčce. I v této části si však udržela nadhled a skladbu nenuceně zakončila vtipným staccatem. Z potlesku nadšeného publika bylo slyšet dvakrát „bravo“.

První polovinu koncertu završilo Bériotovo Velké koncertní duo č. 3, jehož se ujala Olga Alicja Osmolińska a Sofiya Mikula. O zmíněném skladateli se traduje, že spojil italskou technickou bravuru s francouzskou vřelou melodikou – u tohoto díla to platí bez výjimky. Náročné figurace dvojhmatů, rozložených akordů, tremola, to vše v šestnáctinových hodnotách, je třeba hrát s lehkostí, aby pak mohla vyniknout elegantní melodie, která jen zřídkakdy opouští rámec citové vyrovnanosti; je to melodie, která minulé strasti interpretuje s vyrovnaným odstupem a radostné výlevy „drží na uzdě“. Oběma houslistkám se tento nelehký úkol povedl na výbornou. Olga A. Osmolińská, tak jako po celý večer, sebevědomě a zřetelně vedla, na druhé straně Sofiya Mikula pozorně naslouchala a vizuálně kontrolovala každý „dirigentský“ pohyb prvních houslí – výsledkem byla perfektní souhra, a to i v „průhledných“ unisono místech s krátkým ritardandem či jiným rytmickým výkyvem. Jedním z vrcholů večera byla pro mě osobně druhá věta, kde se do sebe pozvolna zaklesávaly dvojhmatové harmonie obou houslí – okamžik klidu a míru uvnitř rozbouřeného světa. Třetí věta se sladkobolnou melodií ve střední části velmi svědčila barvě druhých houslí. Při potlesku jsme mohli znovu zaslechnout zasloužené „bravo“.

Po krátké přestávce se dobře naladěné publikum navrátilo do sálu Antonína Dvořáka. Na program byl, jako náhrada za původně inzerovaného Eugèna Ysaÿe, zařazen Jean-Marie Leclair a jeho Sonáta pro dvoje housle č. 5. Kvůli svým výrazným „sousedům“ skladba nepůsobila tak oslnivým dojmem, jakým by na svou interpretační obtížnost mohla. Stylová echa, korektní artikulace a v neposlední řadě příjemně vlnivé proplétání hlasů v druhé větě, to vše si zaslouží vyzdvihnout intepretace Olgy Alicje Osmolińské a Mariny Rybalko.

Pokud jsem se u O. A. Osmolińské zmínil o její geografické spřízněnosti ve vztahu k intepretované G. Bacewicz, bývalo by dávalo smysl, kdyby následující skladbu – Píseň – Poem pro housle a klavír od Arama Chačaturjana – zahrál dosud „opomíjený“ Amir T. Tawaratani. Hypotéza se ukázala jako naprosto chybná, když na pódiu stanula Marina Rybalko. Její elegantně tajemný, poněkud netečný výraz souzněl s neuchopitelnými dálavami, o kterých skladba vyprávěla. Interpretačně i technicky náročné dílo zvládla mladá umělkyně bez větších problémů. Nelze se nezmínit o povedených umělých flažoletech nebo o strhujících arpeggiích, pod kterými dunělo rytmické a značně nezávislé téma klavíru. Kromě toho se Maximu Averkievovi dařilo tvořit neskutečně barevný podkres – jako kdyby pedálem rozpíjel vodovkové barvy. Harmonie byly tu impresionistické, jindy na hranici libozvučnosti, pak zase „šmrncnuté“ jazzem, nikdy však úplně uzavřené, což posluchače udržovalo v napjatém očekávání.

Když Henryk Wieniawski psal Legendu op. 17, asi nepočítal s tím, že mu dopomůže ke sňatku, avšak právě to se údajně stalo. O kvalitě skladby posluchače přesvědčila i interpretace Olgy Alicje Osmolińské. Jemný, kulatý tón klavíru M. Averkieva perfektně podporoval celkové vyznění houslí vyznačující se suverénní kontrolou. V hořkosladké střední části popustila houslistka uzdu vášni, ze svého nástroje ždímala maximum zvuku a při posledním tónu pak virtuózně „odhodila“ smyčec od strun, to vše za dynamické podpory klavíru.

Zlatým hřebem večera byl Kvartet pro čtvery housle od Grażyny Bacewicz, s níž jsme se již setkali v první polovině koncertu, tentokrát se nám však dostalo její neoklasičtější tvorby. Po vzájemné výměně úsměvů mezi členy kvarteta mohla hudba začít. První věta (Allegretto) se svou meditativní A částí i rytmickou B částí působila velmi přesvědčivě. Ve druhé větě předvedl Amir T. Tawaratani mocné pizzicato, zvukem se blížící snad i violoncellu. V závěru zmíněné věty spatřuji další vrchol večera – takřka flažoletové výšky se nesly jako ranní mlha nad postupně se vynořující podzimní krajinou – ponurou melodií ve spodních hlasech. Mlžný opar se v mžiku rozplynul po zaznění finální zářivé konsonance – vyšlo slunce. Poslední věta (Molto allegro) byla rozverná a neposedná, vyzdvihnout si mj. zaslouží rytmicky přesně synchronizovaná a dynamicky jasně vystavěná oblast společného pizzicata.

Neustávající potlesk i během předávání květin přesvědčil čtveřici umělců přidat aranž Libertanga od Ástora Piazzolly. Zde mj. vynikl Amir Takeru Tawaratani, bývalý koncertní mistr Teheránského symfonického orchestru, a to svou energickou řečí těla, temperamentní hrou a čistým, nosným tónem.

I když se členové AltroMondo Quartet možná cítí jako „z jiného světa“, je jisté, že skrze univerzální jazyk klasické hudby si našli cestu jak k sobě navzájem, tak i k nadšeným posluchačům koncertu.

Foto:  Facebook Plzeňské filharmonie