„Saténově hebké souzvuky rozezněné dokulata a pak perfektně hladce tlumeny a navazovány, obklopily od první vteřiny posluchače a foukaly na bolístky jejich duše.“

„Sólo Davida Šimečka zaujalo delikátním legatem a provzdušněným frázováním, na které navázal Petr Sedlák medově vláčným tónem svého fagotu.“

„Poslední číslo, šest bagatel György Ligetiho, bylo bohatou přehlídkou expresivních a barevných možností uskupení.“

Koncert na sv. Valentýna bez romantismu? Že to jde, dokázal Alinde Quintet na plzeňském koncertě Kruhu přátel hudby. Nabídl na jedné straně přívětivou a prosluněnou hudbu klasicismu, na straně druhé modernu plnou expresivity.

Jeho členové – Anna Talácková (flétna), Barbora Trnčíková (hoboj), David Šimeček (klarinet), Kryštof Koska (lesní roh) a Petr Sedlák (fagot) – se pyšní množstvím angažmá v zahraničí či působením v předních symfonických tělesech České republiky. Za několik let své existence získal Alinde Quintet řadu ocenění, uvádíme nejčerstvější: Laureáti Mezinárodní soutěže Carla Nielsena v Kodani 2023. Očekávání publika byla tudíž vysoká.

Koncert otevřelo Andante F dur, KV 616 od Wolfganga Amadea Mozarta. Pozoruhodné je, že skladba byla původně zamýšlena pro použití do hracích hodin. V Domě hudby zazněla samozřejmě v úpravě pro dechový kvintet od Ulfa-Guida Schäfera. Saténově hebké souzvuky, rozezněné dokulata, a pak perfektně hladce tlumeny a navazovány, obklopily od první vteřiny posluchače a foukaly na bolístky jejich duše. Celá interpretace působila odlehčeně, elegantně, a to i díky „poslouchání pomlk“ i ctění artikulačního předpisu. Konstantami byly perfektní souhra v unisono bězích a zpěvnost melodií. Za zmínku stojí vybalancovaný a strukturovaný zvuk celého tělesa, kde se nikdo netopil ani nečněl.

Po doznění Andante se slova ujal Kryštof Koska, aby představil program – na řadě byl Antonín Rejcha a jeho Dechový kvintet č. 3 D dur, op. 91, o jehož prvních dvou větách hornista zavtipkoval jako o „přehlídce flétny“. Byť se ke slovu (či sólu) dostal během první věty každý, flétna vskutku dostala prostor navíc: na příklad ve spojovací quasi-kadenci, kde Anna Talácková předvedla svou technickou kontrolu a kreativní frázování. Celá věta se nesla v atmosféře bezstarostného světa, kde každá otázka má svou odpověď (v tomto případě i v hudebně-tektonickém slova smyslu). Všudypřítomný tep se dařilo držet v tempu, místy se zdál hornista lehce pod tlakem kolegů. V programu zpracovaném Kateřinou Zvěřinovou se dočteme, že skladatel ve své tvorbě experimentoval s různými nástrojovými kombinacemi a jejich zvukovými možnostmi. Jako jeden příklad za všechny uvádím moment ke konci první věty, kde se simultánně ozýval stabilní trylek flétny, hluboký puls fagotu a harmonie rýsovaná hobojem a klarinetem, zatímco sólový tón lesního se „vyléval“ ven.

Druhá věta Adagio zvýraznila pozitivní náladu a obohatila ji o mírný, smířlivý tón – nemalou zásluhu na tom měly krásně provedené a hojně se vyskytující harmonické průtahy. Sólo Davida Šimečka zaujalo delikátním legatem a provzdušněným frázováním, na které navázal Petr Sedlák medově vláčným tónem svého fagotu. Slavnostní třetí věta Menuett, a její A část zvlášť, se vyznačuje dělením/duplikováním jednoho motivu mezi více hráčů, což předpokládá naprosto přesnou souhru – ta ani na jednom místě nezklamala, dynamická návaznost fungovala též dobře. Allegretto s technicky náročným dvaatřicetinovým pulsem vyvrcholilo v dramatickém finále, po kterém nadšené publikum tleskalo až do zaslouženého třetího klanění Alinde Quintetu.

Druhou část koncertu uvedla Barbora Trnčíková, přičemž průběh první skladby, Letní hudby od Samuela Barbera, trefně přirovnala k rychle se měnícímu počasí zmíněné roční doby. Pomalá introdukce se nesla ve znamení malátnosti z vedra, jak se o ní vyjádřil sám Barber. Jako komár se nad lenivými tóny neposedně tu a tam mihla zpěvná linka, zvláště v podání flétnistky, která umělecky narušovala „monotónnost“ běhů. Následovala expozice vzdychavého introspektivního tématu, které pravidelně střídalo radostné, energické či rytmické části, podobně jako jsou chvíle štěstí ředěny uvědoměním si jejich přechodnosti. Dialog všech se postupně zintenzivňoval, aby vyvrcholil virtuózní částí s rytmicky schizofrenními příboji not v proměnlivém taktu. Pak už jen zbývalo se skladbou doplout do konce, kde stoupavá tremola v decrescendu nechala skladbu vyšumět jako perličky koktejlu na prosluněné pláži.

Poslední číslo, Šest bagatel György Ligetiho, bylo bohatou přehlídkou expresivních a barevných možností uskupení. V první bagatele Allegro con spirito na sebe upozornil fagotista Petr Sedlák vtipným diminuendem. Následující bagatela Rubato. Lamentoso byla dialogem nevinnosti, symbolizované tesknou melodií v hoboji Barbory Trnčíkové, a plíživé temnoty. Ta pozvolna převládala ve formě meluzíny, osudových záchvěvů a na konci vygradovala opakováním jednoho tónu ve stále silnější dynamice. Ve třetí bagatele Allegro grazioso na sebe klarinetista s fagotistou bezchybně navazovali, aby vytvořili konstantní rytmický proud septol, vedle něhož, jako víla u potůčku, tančila melodie. Lesní roh Kryštofa Kosky, po většinu této bagately upozaděn, se ve chvíli převzetí zmíněné melodie rozezněl do svého nejkrásnějšího zvuku. Přes chaotický jarní rej čtvrté bagately Presto ruvido jsme se dostali k páté Adagio. Mesto věnované Bélu Bartókovi. První část s dominantním tečkovaným rytmem a průbojnou hudební mluvou vyústila v točivý zvuk trylků, který se souboru podařilo pozvolně a přirozeně zpomalit až do stavu stáze. Poslední bagatela Molto vivace. Capriccioso se po infarkt navozujících výkřicích nástrojů (skladatel předepsal „jako při zešílení“) uzavřela nonšalantním dovětkem horny.

Publikum si svým takřka nekonečným potleskem „vykoledovalo“ přídavek. Slovy Barbory Trnčíkové „o něco melodičtější“ hudba Leoše Janáčka stvrdila kladný dojem, jenž Alinde Quintet v Plzni zanechal.

Foto: Ondřej Pastor

Facebook X E-mail WhatsApp