„Interpretace Ladislava Mariaše a Václava Hořáka nepostrádala nic z potřebné vervy a nefalšované radosti.“

„Nejednou kmitala levá ruka Václav Hořáka po metrovém hmatníku kontrabasu nahoru a dolů v závratné frekvenci, a přes to zůstávala intonace čistá.“

„Klavírní doprovod Andrey Mottlové Vavrušové byl po celou dobu na vysoké úrovni, předehry i mezihry procítěné, z klavíru vytahovala krásné barvy a aktivně se podílela na klenutí frází.

Na třetím koncertu z řady Kruh přátel hudby se 22. listopadu představili dva mladí a nadějní hudebníci „ze stáje“ Plzeňské filharmonie: čerstvý absolvent HAMU Ladislav Mariaš na violoncello a Václav Hořák na kontrabas, který na zmíněné instituci ještě studuje. Jako „hostující“ účinkovala zkušená klavíristka Andrea Mottlová Vavrušová. Ambiciózní umělci předvedli v plzeňském Domě hudby jim rovný program, zaměřený na rozsáhlejší díla s nosným významem v kontextu violoncellového a kontrabasového repertoáru.

Jako první zazněla Sonáta e moll pro kontrabas a klavír op. 6: č. 2 od pozdně romantického skladatele a kontrabasového virtuosa Adolfa Míška. Václav Hořák se takřka pětadvacetiminutového sousta nezalekl: bez not a v plné rychlosti se pustil do první věty s podtitulem Con fuoco. I přes technickou náročnost zněl kontrabas čistě, chvályhodné bylo i konkrétní vyslovení sestupných staccat v části Tempo giusto. Nekonfliktní povaha skladby, jak ji charakterizoval v programu Petr Novák, tkvěla ve vyvažování prudších frází těmi bezstarostnějšími – zde např. příjemným synkopickým pizzicatem v Tempo tranquillo. Druhá věta (Andante cantabile) dala mimo jiné prostor vyniknout plnohodnotnému spodnímu rejstříku kontrabasu, a to v přechodu do části Animato, kde do smířlivé basové linie zaznívaly líbezné harmonie v sopránových polohách klavíru, jako mihotající se hvězdy na nekonečně hluboké obloze. Třetí věta pracuje s českým tancem furiant, jehož typický rytmus byl v kontrabasu solidně vyjádřen, ocenit si zaslouží i vibrato na melodicky důležitých tónech. Když se pak hlavní téma dostalo do klavíru, dočkali jsme se od Václava Hořáka bleskurychlých doprovodných figurací, místy však ztrácejících na zřetelnosti. Uprostřed poslední věty (Finale/Allegro apassionato) vyvřel dialog vyhrožujícího kontrabasu se zakřiknutým klavírem do zuřivého accelerandového výjezdu. Ten byl perfektně sehraný stejně jako prudký a šlo o patřičně rozohněný závěr skladby. Klavírní doprovod Andrey Mottlové Vavrušové byl po celou dobu na vysoké úrovni, předehry i mezihry byly procítěné, z klavíru se jí dařilo vytahovat krásné barvy, aktivně se podílela na klenutí frází… Konkrétně při doprovodu sólového kontrabasu bych možná volil zavřené víko koncertního křídla: na několika málo místech totiž došlo k „dynamické konkurenci“. Celkový dojem však nijak neutrpěl a z publika bylo při potlesku slyšet nadšené „Bravo“.

Druhý „blok“ byl věnován Zdeňku Lukášovi a jeho skladbám pro violoncello a kontrabas Duo di basso a Rondo. Ladislav Mariaš a Václav Hořák na pódiu působili sehraně, co chvíli se dorozumívali pohledem a na jejich výrazech bylo evidentní, že spolu hrají rádi, mj. měli i sjednocenou vizáž: černou košili s bílou vestou. Co se zvuku týče, tak kontrabas snad ještě lépe než v sólovém vystoupení vyzněl právě ve spojení s nosným a dopředu mířícím tónem violoncella, jemuž dodával pevné základy a velkorysou šířkovou dimenzi a plnost – zkrátka perfektní symbióza. Celá skladba se nesla ve znamení ostrých kontrastů, a to jak dynamických, tak artikulačních, i rytmických a tematických. Například ve druhé části skladby (Scherzo) následovaly v rychlém sledu: dravá introdukce, lyrická epizoda a pak znepokojivá fráze plná stesků a stížností. Oba umělci všechny zmíněné výrazové odstíny obsáhli a přesvědčivě předali publiku. Ve třetí „větě“ (Postludium) vygradoval temný podtón celé skladby, violoncello místy produkovalo až přiškrcené výšky. Nejvíce mě však uchvátil dvojhmatový větný díl: napětím, ponurostí a pomalým odvíjením navodil jakýsi postapokalyptický pohled na spálenou, avšak ještě doutnající krajinu. Troufnu si tvrdit, že mráz po zádech běžel hned několika posluchačům. Nakonec se dým rozpustil v pianissimovém morendu, načež expresivní fortissimový lament obou nástrojů podal svědectví o obnažené zkáze.

Byť by na tomto místě byl vhodný potlesk, nestalo se tak, a interpreti hned pokračovali druhou Lukášovou skladbou, Rondem. Interpretace Ladislava Mariaše a Václava Hořáka nepostrádala nic z potřebné vervy a nefalšované radosti, tyto kvality na vhodném místě přetavili v pocit vnitřního klidu a míru. Interpreti i publikum tak vcházeli do přestávky dobře naladěni.

Po pauze se pokračovalo ve velkém stylu, konkrétně Sonátou a moll pro violoncello a klavír od Edvarda Griega. Celá první věta (Allegro agitato) se nesla ve znamení obrovského nasazení, které neopadávalo, ba naopak se stupňovalo k bombastickému závěru. Ladislav Mariaš rozvlňoval nejen romantický hudební tvar, ale v rámci možností i sám sebe včetně výrazu tváře. S péčí se staral o artikulaci každého jednotlivého tónu, aniž by ztrácel přehled o větších frázích, které mocně nadouval vzrušeným citem. V tom mu byla rovnocennou partnerkou Andrea Mottlová, která bez zaváhání zvládla virtuózní klavírní part kladoucí důraz jak na technickou vytříbenost, tak snad ještě více na výraz a hudební cit. Na začátku druhé věty (Andante molto tranquillo) se exponoval dobrosrdečný a vřelý tón violoncella i v nižším rejstříku, v části Poco più mosso pak zazněly vzlykavé výšky. Oba umělci hudbu prožívali celým tělem i duchem, a tak vrchol se sforzatissimovou půltónovou gradací, posouvající horní hranici hysterie, vyšel naprosto úchvatně. Za zmínku stojí i průzračné vysoké a violoncella v závěru věty. Neméně výjimečná byla interpretace třetí věty (Allegro). Pomalou introdukci vystřídala živá část, při které jsem si zkrátka musel ťukat patami do rytmu. Klavír se pak ujal role „předzpěváka“ a předestíral inspirativní možnosti interpretace toho či onoho tématu. Rozsáhlou větu završila takřka nekončící mocná coda, po které následoval obdobně dlouhý potlesk. Ladislav Mariaš s Andreou Mottlovou Vavrušovou se stihnuli poklonit hned třikrát a vrchol večera byl na světě.

Těžkým hudebním kalibrům ale ještě nebyl konec: na řadě byl skladatel Giovanni Bottesini – jméno, při jehož vyslovení se zarazí nejeden kontrabasista – a jeho Koncertní duo na téma „I Puritani“. Samotnému provedení předcházelo důkladné ladění kontrabasu a záhy bylo evidentní proč: skladba byla doslova napěchovaná flažolety. Nepomáhal ani fakt, že klavírní doprovod Bottesini redukoval prakticky jen na introdukce a mezihry. První část stála převážně na principu „každý chvilku tahá pilku“: jeden sólista měl na starost doprovodnou ostinátní figuraci rozepjatou od spodu do flažoletů, druhý hrál „jednoduchou“ žoviální melodii ve dvojhmatech či flažoletech. Na konci se znovu nenápadně přidal klavír, aby si také zahrál téma, zatímco violoncello s kontrabasem vyšplhaly až do houslových teritorií. Druhá část byla vyplněna čipernými „výlezy“, u kterých se ve velké míře oběma sólistům dařilo ve všudypřítomné obtížnosti najít prostor i pro artikulaci a dynamiku. Nejednou kmitala levá ruka Václav Hořáka po metrovém hmatníku kontrabasu nahoru a dolů v závratné frekvenci, a přes to zůstávala intonace čistá.

Nadšený potlesk Sálu Antonína Dvořáka přiměl trojici hudebníků zařadit přídavek. Symbolicky či náhodou došlo právě na jmenovaného skladatele a jeho skladbu Když mne stará matka zpívat učívala, původně píseň z cyklu Cigánských melodií. Ve třetí repetici jsme měli možnost znovu si vychutnat bohatou barvu všech tří souznějících nástrojů. Touto lyrickou tečkou skončil ambiciózní koncert ambiciózních umělců, jejichž další cesty budeme se zájmem sledovat.

******

Foto:  Ondřej Pastor