„Postava Donny Elvíry v podání Lucie Vagenknechtové ožila, plná hněvu a smutku nad promrhanou láskou k Donu Giovannimu.“

„Zatěžkané a ponuré Andante vyústilo v to, co by se dalo nazvat vydestilovaným smutkem, kde se Ladislavě Kaspříkové podařilo z křídla Steinway vyloudit péřově hebké pianissimo.“

„Liebesleid charakterem osciluje mezi grácií a ztracenou slávou, nostalgií a pocitem zmaru, rozervaností, ale i nadějí z lásky. Svou vroucnou a lidskou hrou dokázal Štěpán Pražák všechny zmíněné pocity vyjádřit.“

V plzeňském Domě hudby se 20 září uskutečnil zahajovací koncert Kruhu přátel hudby, který pořádá Plzeňská filharmonie jako svoji komorní řadu, s názvem Slavné kusy. Na něm se představily v uměleckém světě již etablované osobnosti: sopranistka Lucie Vagenknechtová, houslista Štěpán Pražák a klavíristka Ladislava Kaspříková. Velký prostor byl věnovaný dílu Wolfganga Amadea Mozarta a také Antonína Dvořáka – druhým jmenovaným večer vrcholil.

Posluchači proudící do Sálu Antonína Dvořáka – toho večera takřka plného – obdrželi program po grafické a hlavně obsahové stránce zdařilý. Autorka doprovodného textu Lenka Bočanová čtivou formou a za současného zachování maximální informační hodnoty seznámila čtenáře se skladbami, jež ten večer měly zaznít.

Před samotným začátkem koncertu promluvila Lenka Kavalová, ředitelka Plzeňské filharmonie. Vyjádřila hrdost a potěšení nad tím, že koncerty Kruhu přátel hudby (KPH), a s nimi i jejich více než šedesátiletá tradice, spadají od roku 2021 do portfolia Plzeňské filharmonie. Následovalo stručné představení abonentní řady – deset koncertů rozprostřených po délce sezóny nabídne pestrou paletu umělců – od zvučných jmen (Pražské dechové okteto) po talentované objevy (AltroMondo Quartet). Ředitelka pak na pódiu přivítala patronku celé abonentní řady Elišku Bartákovou, radní pro oblast kultury a památkové péče. Dle jejích slov se v rámci KPH můžeme těšit na hudební skvosty.

Koncert otevřela árie Porgi Amor z Mozartovy opery Figarova svatba. Jedná se o bolestnou árii hraběnky, trpící kvůli svému nevěrnému muži. Árie vrcholí srdcervoucím přáním smrti „O milascia almen morir“ (Jen mě nech zemřít) – v interpretaci sopranistky Lucie Vagenknechtové jsme mohli obdivovat emocionální gradaci zprostředkovanou dynamickým postupem od kulatého mezzoforte až po pronikavý fortissimový tón, to vše čistě, na malé ploše a v rámci velkého tónového rozpětí.

Sonáta pro klavír a housle G dur K. 301 W. A. Mozarta začala poněkud netradiční introdukcí ve formě vyzvánění mobilního telefonu jednoho z posluchačů. Naštěstí se ještě nehrálo, a tak bylo publikum spolu s umělci více pobavené než pohoršené. V první větě spolu oba nástroje většinu času vedly dialog a navzájem si předávaly vůdčí pozici/téma, místy se dohodly a „vládly“ společně. Hezkým dokladem souhry obou umělců bylo napodobení hladkého legatového doprovodu houslí v klavíru, kde klavíristka na chvíli vhodně zvolila delší pedalizaci. V Minore části druhé věty je houslovému partu svěřena nebývalá svoboda, Štěpán Pražák se chopil příležitosti a více pracoval s rubatem a agogikou.

Třetí část „mozartovského bloku“ patřila árii Ach chi mi dice mai z opery Don Giovanni. Postava Donny Elvíry v podání Lucie Vagenknechtové ožila, plná hněvu a smutku nad promrhanou láskou k Donu Giovannimu. Za zmínku stojí technicky bezchybné lomené oktávy i finále na text „Gli vo‘ cavar il cor!“ (Chci mu vytrhnout srdce!).

Pokud nám Sonáta G dur představila Mozartovu bezstarostnou náladovou polohu, Fantazie d moll nám odhalila její polární opak. Je to skladba plná rozervanosti a beznaděje, s velkým počtem afektů na malé ploše, s takřka romantickým vyzněním. Posluchačům se dostalo originální a procítěné interpretace délkou mírně přesahující stereotypní rámec šesti minut. Zatěžkané a ponuré Andante vyústilo v to, co by se dalo nazvat vydestilovaným smutkem, kde se Ladislavě Kaspříkové podařilo z křídla Steinway vyloudit péřově hebké pianissimo, nad nímž se vysoko vznášela křehká melodie jako sněhová vločka. Chladné mollové plochy, kde mj. velkoryse pracovala s plynutím hudebního času (akcentování pozdržením) a frázováním (důsledně vyslovené odtahy), pak efektně kontrastovala agitovanými a technicky náročnými Presto pasážemi.

Přestávce předcházelo společné vystoupení tria s půvabnou aranží písně Slavík a růže od Nikolaje Rimského-Korsakova. Anglický název – Slavík zotročen růží – je možná výstižnější, píseň totiž vypráví o lásce nepochopené, a tudíž neopětované. Geniálně jednoduchá forma pracuje s postupnou expozicí orientální harmonie v klavíru, dychtivého leitmotivu slavíka a nakonec podmanivé vokální linie. Výsledné souznění všech tří umělců, kdy do klavírem vytvořeného harmonického prostoru vplývaly melodické linie houslí tu nadnášející, tu obalující vokály, bylo beze sporu jedním z vrcholů večera. Ke konci skladby pak houslista v rámci velkorysých rubat rozvibroval G strunu až na úroveň hmatatelného tónu.

Po druhém zvonění, signalizující konec přestávky, se publikum přesunulo z foyer zpět do sálu, aby vyslechlo první skladbu druhé poloviny koncertu – Lásky žal od Fritze Kreislera. Liebesleid charakterem osciluje mezi grácií a ztracenou slávou, nostalgií a pocitem zmaru, rozervaností, ale i nadějí z lásky. Svou vroucnou a lidskou hrou dokázal Štěpán Pražák všechny zmíněné pocity vyjádřit.

Zatímco Fritz Kreisler se pokusil svou skladbu poněkud odlehčit, Arrigo Boito v árii L’altra notte in fonda al mare z opery Mefistofeles obrazně sundává rukavice. Ladislava Kaspříková v předehře vykreslila zlověstnou, osudovou a zdevastovanou atmosféru díla, přičemž chvilkové durové modulace nebyly ničím než vodou na mlýn další ploše osamění a lítosti Markétky. Lucie Vagenknechtová věrně vystihla charakter, na vhodných místech využila roztřesené nebo zastřené barvy hlasu. Pohybovala se po celé dynamické škále, měla pod kontrolou ornamenty i akordické rozklady, strhující a technicky náročné finále se jí též vydařilo.

Cesta skrze slzavé údolí vedla k trojici skladeb Antonína Dvořáka, přičemž jako první zazněla Romance pro housle a klavír f moll. V introdukci si zaslouží vyzdvihnout Ladislava Kaspříková, mj. držitelka několika ocenění za vynikající klavírní doprovod na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Velmi dobře odlišila jednotlivé orchestrální hlasy, v doprovodu pak užívala ušlechtile měkkého tónu, v klavírní mezihře dokázala vygradovat do bouřlivého fortissima plného modulací, aby v zápětí navodila pianissimo nebeského klidu. U houslí Stěpána Pražáka kromě přirozené kantilény a absolutní čistoty v horních polohách zaujal témbr samotného nástroje – v nejvyšších polohách zůstával tón otevřený, v dolních pak získával na hřejivém a plném charakteru. Nadšené publikum interprety vytleskalo k druhému klanění.

Podle pravidla střídání instrumentálního a vokálního čísla bylo na řadě vokální – konkrétně árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém. Sopranistka Lucie Vagenknechtová se postarala, podpořena citlivým klavírním doprovodem, o nejdojemnější číslo večera plné niterného citu.

Konsolidace destabilizovaných emocí publika připadla na poslední Dvořákovu skladbu večera – Mazurek pro housle a klavír e moll. I přes svou mollovou tóninu nepůsobí „smutně“, charakterem je to skladba spíše odhodlaná, umíněná. A tak se jí chopil i Štěpán Pražák, s ambicí prověřit její rychlostní limit.

Vděčný potlesk publika přesvědčil trio uvést přídavek – Mascaniho Intermezzo z Cavallerie Rusticany (též nepřesně nazývané Ave Maria) v úpravě pro soprán, housle a klavír. Byla to opravdová třešnička na dortu – jednotlivé hlasy se přes sebe příjemně přelévaly a místy byl dokonce sluch ošálen alikvótními tóny, jež na okamžik vyprodukovaly neexistující vokální hlas. Podobně jako celý koncert bylo i toto číslo potěšením pro uši i duši všech zúčastněných.

Foto: @jankantor / JAN KANTOR