„Někteří kolegové zpívají i daleko více než dvanáct rolí v jedné sezoně.“

„Verdi, Puccini, Wagner, Strauss, potažmo Mahler v symfoniích – to jsou vrcholní skladatelé pro pěvecký nástroj. Kam jít dál?“

„Ve výsledku si vždycky musíme uvědomit, co od života chceme.“

Basbarytonista Lukáš Bařák je od sezony 2020/21 sólistou pražského Národního divadla. Hlavním tématem rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz tak je přirozeně pěvcův podíl na ještě horké novince a poslední premiéře (19. ledna) operního souboru, kterou je inscenace opery Ariadna na Naxu Richarda Strausse. Sólista, dnes čerstvě dvaatřicetiletý, však přibližuje i své zaujetí pro žánr písně či plány k rozsáhlejší nahrávací a koncertní činnosti.

Jaké na Ariadnu zatím máte ohlasy? Dosud byla tři představení…

Ohlasy jsou vesměs pozitivní. Režie Slávy Daubnerové není úplně klasická a ne každému se musí líbit. Ale kdyby se chtěla každému zalíbit, tak by to stejně nefungovalo. Myslím si, že inscenace se povedla. V příběhu dochází ke kolizi mezi takzvaně „vysokým“ a „nízkým“ uměním. Náš kvartet spolu s Zerbinettou představuje umění nízké, které se snažíme my zpěváci co nejlépe vystihnout.

Představení je v němčině. Zpívá se vám němčina dobře? Říká se, že to není zrovna zpěvný jazyk. Co kdybyste srovnával s italštinou?

Italština určitě jako operní jazyk vítězí… S němčinou jsem měl v počátku kariéry velké problémy – i to byl jeden z důvodů, proč jsem šel studovat do Vídně. Byl jsem tam i na magisterském studiu, a mohu tak říct, že němčinu ovládám a zpěv v němčině už pro mě není tolik náročný, ba naopak si jej poměrně užívám. V češtině máme pět vokálů; němčina jich má mnohem více a některé jsou zavřené. Takže se musí poctivě rozlišovat pro co nejvyšší autenticitu podání.

Harlekýn, kterého v Ariadně ztvárňujete, je jediná alternovaná role. Střídáte se s barytonistou Romanem Hozou. Je pro tento fakt nějaký další důvod vedle případných časových důvodů a závazků jinde?

Ono to není přímo střídání. Jedná se o dva bloky, tedy několik prvních představení zpívám já, květnové a červnové reprízy zpívá Roman, kdy já z časových důvodů nemůžu. Děkuji tímto Národnímu divadlu, že mě uvolnilo.

Můžete raději vysvětlit pojem „bloky“?

To znamená, že se opera nastuduje a následující čas se hraje relativně intenzivně. To je případ Ariadny. První premiéra byla 19. ledna, druhá 21. ledna a následovaly reprízy 30. ledna a 11. února. A čeká nás ještě představení 16. února. Tím tento „blok“ skončí a bude pauza do května. Například v Brně se také hraje blokově, stejně tak jako na mnoha místech ve světě.

Tedy byly dvě premiéry, ale obě se stejným obsazením. Inscenace je vlastně koncipovaná pro jedno obsazení. Proč tedy dvakrát „premiéra“? Opravdová premiéra byla jen ta první – není to tak?

Tady mluvíme o určité české tradici… V zahraničí obvykle dvě premiéry nebývají, ale i tam se to někdy děje. Existuje i varianta jedné premiéry pro dvě různá obsazení. Případně jedno obsazení a v záloze jsou tzv. „covers“. Dvě premiéry jsou možná záležitostí předplatitelských skupin, abonmá, kdy si diváci vyžádají označení „premiéra“, ale jsou to jen mé domněnky.

Na svých stránkách říkáte, že jste basbaryton. Zároveň jste však v jednom videu trochu zaváhal a naznačil, že možná by sedělo i označení baryton. (Roman Hoza je asi docela typický baryton…) Role Harlekýna je sice určena basbarytonistům, ale ustavičně vyžaduje tón f1, jednou dokonce nasazené g1 v duetu se sopránem. Lze říct, že hlasově jde o náročnou roli? Můžete alespoň říct, že se považujete za vyššího basbarytonistu?

Nevím, jestli bych použil „vyšší basbaryton“… Za basbarytona bych se označil z důvodu, že se častokrát dostávám do situací, kdy potřebuju poměrně znělou i spodní polohu. Pohybuju se – třeba právě s Harlekýnem – po více než dvou oktávách.

Role je pro mě náročná nejen z důvodů rozsahu, ale i proto, že se jedná víceméně o velmi citlivé ansámblové zpívání, neustále ve čtyřech hlasech v jemných dynamikách, s čímž se člověk zas tak často nesetkává. Hudba je průzračná, citlivá na intonaci. Vyžaduje nízkou dynamiku, velké plochy jsou v pianissimech. Zpěvák se tak musí neustále krotit a není ve své komfortní zóně.

Sedí role Harlekýna vašemu naturelu? Vyhovuje vám herecky?

Jsou role, které jdou více z mého naturelu – jako například Papageno –, ale člověk si vždycky najde cestu. V tuhle chvíli bych řekl, že jsem s rolí sžitý a užívám si ji.

Dle informací Národního divadla v současnosti zpíváte tituly Ariadna na Naxu, Čert a Káča, Così fan tutte, Lazebník sevillský, Romeo a Julie, Figarova svatba, Carmen, Don Giovanni, Rigoletto, Kouzelná flétna. To je prosím deset rolí souběžně. To se vejde do hlavy?

Je to ve skutečnosti dvanáct. Chybí Belcore z Nápoje lásky a Schaunard z Bohémy (úsměv). Celou sezonu zpěvák všech dvanáct v hlavě nenosí. Díky blokovému systému jsou také zkoušky a možnost lepší přípravy. Některé role jsem zpíval mnohokrát a zažil si je ještě jako mladší a nemusím si je opakovat s takovým předstihem jako jiné. Například Figara si opakovat skoro nemusím – prvně jsem ho zpíval ve dvaadvaceti a nějak mi v paměti drží lépe.

Čili v jedné sezoně se objevíte asi v kolika inscenacích?

No, v těch dvanácti. Plus hostování v Brně v Janáčkově opeře Z mrtvého domu.

Aha, promiňte. Myslel jsem, že v jedné sezoně se tím blokovým systémem dostane třeba jen na čtyři opery nebo něco takového…

Ne, v letošní sezoně se nějakým způsobem protočí skutečně všech dvanáct rolí.

To je hodně.

Někteří kolegové zpívají i daleko více než dvanáct rolí v jedné sezoně. Je to velmi individuální. Navíc se nejedná vždy o hlavní role, takže se to dá.

Obdivuhodné… Jsou nějaké role, kterým se raději (zatím) vyhýbáte? Co Wagner?

Záměrně se zatím vyhýbám – přesně tak – Wagnerovi a Verdimu z důvodu, že jsem na to mladý. Například Giorgio Germont v Traviatě… to by nefungovalo; v reálu nejsem otec. Nebylo by mi asi ani příjemné vytvářet postavy moc charakterově vzdálené. Navíc hlasový vývoj člověk neuspíší. Je třeba postupovat krok za krokem, tedy zpívat mladé kluky, které jsem schopen zvládnout jak osobnostně, tak hlasově.

Říkal jste, že Verdiho raději zatím ne, ale Rigoletto ve vašem seznamu zpívaných oper figuruje…

V Rigolettovi jde o pěknou malou roli Marulla. Člověk díky ní může nasát atmosféru a sledovat starší, zkušenější kolegy, jak zejména roli Rigoletta pojímají herecky, jak zpívají, která místa jsou těžká…

Takové první „namočení“ do Verdiho…

Tak tak. Verdi, Puccini, Wagner, Strauss, potažmo Mahler v symfoniích – to jsou vrcholní skladatelé pro pěvecký nástroj. Kam jít dál? Dál už to moc nejde. K těmto vrcholným skladatelům, potažmo rolím, by se měl člověk dostat na vrcholu sil v ideálním pěveckém věku. Je to však věc velmi individuální.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou jste zatím neměl příležitost si vyzkoušet? Petr Nekoranec v nedávném rozhovoru velmi kvitoval možnost zazpívat si Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky…

Vysněné role mám. Líbí se mi Revírník v Janáčkově Lišce Bystroušce nebo Jago ve Verdiho Othellovi… Těch rolí je více, ale právě proto, že se jedná o starší charaktery či dramatické postavy a hudbu, tak mám prostě čas.

Co nového vás vlastně čeká v bližším budoucnu?

V Brně mě čeká ještě do konce této sezony nová opera Ľubici Čekovské Here I am, Orlando, pak se těším na Schubertův písňový cyklus Die schöne Müllerin, který na pozvání Roberta Rytiny přednesu se Zdeňkem Klaudou ve Vinoři. Výhledově, v roce 2026 bude v Ostravě nádherný projekt Mahlerovy Osmé symfonie, „Symfonie tisíců“, kde se sejde spousta mých kamarádů z konzervatoře a životních přátel. To bude jedinečné.

Bohužel plány na příští sezónu v Národním divadle musím tajit, neboť si nejsem vědom, že by je vedení divadla již oznámilo.

Ve vašem životopisu mi trochu chybí nahrávací činnost. Registroval jsem váš podíl na oratoriu Nádech věčnosti současného českého skladatele Jana Zástěry, ale pokud si vás člověk chce poslechnout kvalitně doma, nemá velmi široké možnosti. Je to tak?

Máte bohužel pravdu, musím na tom zapracovat a dát si to za úkol. Vydat nějaké cédéčko. V dnešní době je to ale velmi složité, protože nahrávací činnost se trochu zastavila. Nahrává jen několik jednotlivců.

Teď myslíte umělce, nebo společnosti?

Vlastně by se dalo říct obojí, pokud se bavíme o klasické hudbě. Je skvělé, že se děje alespoň něco, ale mně se příležitost zatím nenaskytla. Velmi rád bych vydal písňové cykly, ke kterým mám blízko. Snad se podaří něco prosadit.

Obor písně jste studoval i ve Vídni…

Ano, studoval jsem píseň i oratorium. S tím vlastně souvisí, že jsem se aktuálně dal na doktorandské studium na pražské Akademii, kde jsem si uložil nějakým způsobem prozkoumat českou, moravskou a potažmo slezskou písňovou literaturu druhé poloviny dvacátého století až po současnost. Do konce června se tomu chci začít opět pilně věnovat.

Žánr písně v poslední době minimálně v Praze zažívá určitou renesanci. Vnímáme mladé písňové spolky a i Národní divadlo zavedlo cyklus písňových recitálů. Už jste se na něm nějak podílel?

Měl jsem možnost, ano. S mojí skvělou kolegyní Míšou Zajmi a klavíristou Broňkem Procházkou jsme připravili program Titl – Kittl – Blodek. Krásné to bylo, pěkný zážitek. Autoři, které jsem měl možnost zpívat, skládali na německý text a pro mě se jednalo o první náhled do českého repertoáru v romantickém, schubertovském stylu. Záštitu nad tím převzali Zdeněk Klauda s Beno Blachutem.

Chápu, že v současné době většinu vašeho času „požírají“ operní role, a rozumím, že se chcete více věnovat písním. Myslíte si i na trochu rozsáhlejší koncertní vystupování s orchestrem?

Určitě bych rád koncertní činnost rozšířil a přidal další čistě koncertní repertoár. Například Dvořákovy Svatební košile jsou pro mě srdeční záležitostí a jednou bych si je moc rád zazpíval. Stejně tak jako Brahmsovo Ein deutches Requiem.

Říkám si: Jak zpěvák dosáhne častějšího koncertního vystupování? Představuju si, že pořadatelé nejspíš loví ve vodách operních zpěváků a že zpěváci jsou spíš vybráni, než že by přímo usilovali. Jak operní zpěvák rozšíří svou koncertní činnost?

Většinou je to tak, že spolupráce se naváže v opeře. Zúčastnění se pak domluví na koncertním provedení, přičemž operní dirigenti často působí i ve filharmoniích. Pak dochází k tomu, že přizvou ty, se kterými se dobře spolupracovalo.

Mám ale i jiný příběh z doby covidové. Paní manažerka Alena Kunertová zorganizovala covidový koncert v Rudolfinu, který byl živě streamovaný. Poslechl si ho Petr Altrichter a byl nadšený. A přizval mě k provedení Mendelssohnova oratoria Eliáš. Vlastně jsem zastoupil Honzu Martiníka, který kvůli svým povinnostem v berlínské opeře nakonec nemohl.

Vtipné, že to říkáte… Zrovna se chci zeptat na to, jak se stavíte ke koncertním provedením oper. Honza Martiník totiž kdysi řekl, že koncertní provedení má nejradši, protože v zahraničí se stává – nevím, jak moc u nás; v zahraničí asi významněji –, že divadelní režiséři svým pojetím často nedobře odvádějí pozornost od hudby samé. Co si o tom myslíte?

S Honzovým názorem musím souhlasit. Někdy operní produkce hudbu skutečně kradou o pozornost a často se s ní ani nedoplňují; mnohdy příběh přetvářejí, což hudbě neprospívá. Koncertní provedení oper mám rád.

Když jsme u toho zahraničí, s vaší ženou, čerstvou držitelkou Thálie, Islanďankou Arnheiður Eiríksdóttir jste vcelku zakotvili v Čechách. Máte v současné chvíli vy sám za sebe nějaké ambice jdoucí za hranice republiky?

Rozhodně bych moc rád zpíval i „venku“. Dříve jsem hostoval v Kolíně nad Rýnem, v Wroclawi nebo koncertně vystoupil v Dubaji k otevření divadla. Naše kotvy v Česku jsou pomyslné, ale angažmá v zahraničí je docela složitá věc. Teď říkám, že už kvůli rodině, kamarádům a známým bych rád nějaké zázemí v Česku měl a hostováním či koncerty svoje působení v zahraničí rozšiřoval. Ve výsledku si vždycky musíme uvědomit, co od života chceme.

V tuhle chvíli jste spokojeni.

Jsme spokojeni, ale zároveň se snažíme předzpívávat, rozvíjet se a být připraveni na další příležitosti.

Foto: Jan Zátorský, SofiG Art Photo, Národní divadlo Praha / Petr Neubert a Zdeněk Sokol, Ilona Sochorová