„Nemorino – to je nádherné zpívání.“

„Od každého velkého tenora se snažím vzít si něco svého a stvořit cosi vlastního nového.“

„Každá role, do které investujete všechno, vás určitým způsobem unaví, ať je to mentálně, nebo fyzicky.“

Další milník na úspěšné kariérní cestě zdolá český tenorista Petr Nekoranec. V nové inscenaci pražského Národního divadla ztvární part Nemorina v Nápoji lásky, ve čtyřicáté z celkových přibližně sedmdesáti oper Gaetana Donizettiho. V krátkém rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dává najevo upřímné nadšení z toho, že po letech přednesů pouhých úryvků a výňatků z této belcantové opery konečně dochází i na celou roli. První pěvecké obsazení v hudebním nastudování dirigenta Andrije Jurkevyče a v režii německé režisérky Julie Burbach čeká premiéra 22. září ve Státní opeře.

Petře, mluvíte o tom, že part Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky je váš splněný sen. Cítil jste, že jste se k roli měl dostat, chtěl dostat a teď jste se k ní konečně mohl dostat, za což jste velice vděčný. Chtěl bych se zeptat: Čím konkrétně vás tato role přitahuje?

Přitahuje mě tím, jak je mi podobná. Bez přehánění. Moje mise se vyvinula opravdu víceméně identickým způsobem jako ta Nemorinova. Malá vesnice, kde každý zná každého… To je na té roli atraktivní. Pak samozřejmě také styl bel canta a způsob, jak je part napsaný – je to nádherné zpívání.

Snad trochu překvapivě dáváte znát také to, že podobně jako Nemorino postrádáte určité sebevědomí, jeho osoba vám tedy konvenuje i tímto způsobem. Co naopak role vyžaduje, co vám vlastní není?

Já nic takového nevidím. Role mi je opravdu velmi přirozená, vyjadřuje i moji cestu. Nicméně, jak říká Julie (Burbach, režisérka inscenace – pozn. red.), zároveň má děj mnoho spodních vrstev – je to opravdu jako cibule –, kde jde o tom, kde v sobě najít odvahu, jak být sám sebou a říct, co opravdu cítíte, aniž byste se obával, že vás někdo bude soudit nebo zatracovat.

Slibujete tedy autentický zážitek?

Velice!

U všech slavných rolí přirozeně dochází ke srovnávání se s velkými tenory minulosti. Máte nějakého konkrétního oblíbence, jehož umu byste se chtěl přiblížit?

Mám jich rád samozřejmě mnoho, ale tak 98 procent z nich je už mrtvých. (pousmání) Já se snažím poslouchat například Luciana Pavarottiho v ohledu techniky zpívání, Nicolaie Geddu z pohledu interpretace, Juana Diega Flóreze na „staminu“…

… myslíte tedy výdrž…

… ano, výdrž. On dokáže zpívat strašně náročné party a udržet si obrovskou intenzitu, po celou dobu vystoupení stejnou. Od každého velkého tenora se snažím vzít si něco svého a stvořit cosi vlastního nového. Jen kopírovat by bylo nejspíš nudné a ono to vlastně ani nejde. Lidé to tak zkouší a pak toho nechají. Pavarotti měl svůj hlas a fyziognomii – kdokoli se ho snažil imitovat, nedotáhl to moc daleko. Taková věc nefunguje.

Vaše kolegyně z inscenace Vera Talerko říká, že jí role v Nápoji lásky natolik sedí, že ji vlastně neunavuje. Můžete něco podobného říct o svém Nemorinovi?

Každá role, do které investujete všechno, vás určitým způsobem unaví, ať je to mentálně, nebo fyzicky. Ale samozřejmě v krku by vás při děkovačce bolet nemělo.

Foto: Lukáš Kimlička, Zdeněk Sokol, Facebook P. Nekorance