„Vedle barokní hudby, která je doménou kontratenoristů, Orliński zařadil na program i díla polských skladatelů 19. a 20. století.“

„Hlas Orlińskeho je subtilní, připomíná něžný a čistý hlásek andělíčka, je pohyblivý a schopný slušné dynamické rozpínavosti.“

„Bylo by ale určitě zajímavé, kdyby vokální i pohybové schopnosti Orlińského náležitě využil nějaký soudobý skladatel.“

Poprvé v české metropoli vystoupil polský kontratenorista Jakub Józef Orliński. A stal se nejspíš i vůbec prvním pěvcem, jenž na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina předvedl ukázku tanečního stylu zvaného breakdance.

Třiatřicetiletý Orliński, jenž studoval na Hudební univerzitě Fryderyka Chopina ve Varšavě a na newyorské Juilliard School, patří k nastupující generaci kontratenoristů. Přes své mládí již toho v posledních letech stihl hodně – vydal několika alb, získal dvě nominace na Grammy i cenu časopisu Gramophone a začal se objevovat na předních scénách včetně Metropolitní opery (kde debutoval v soudobé opeře Eurydice od Matthewa Aucoina).

Ohlasy ze světa jsou velmi pochvalné, a tak je jistě dobře, že se Orliński 11. února představil i v rámci sezony České filharmonie, respektive Českého spolku pro komorní hudbu. Český debut si odbyl už na podzim 2021 v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu, na nějž spolu s Ensemble Matheus přivezl vivaldiovský program.

Pražský recitál byl postaven jinak. Vedle barokní hudby, která je doménou kontratenoristů, totiž Orliński zařadil na program i díla polských skladatelů 19. a 20. století. Na klavír ho doprovázel Michał Biel. Je fakt, že slyšet Purcella či Händela doprovázeného na klasické koncertní křídlo je dnes trochu neobvyklé, tak moc už je člověk zvyklý na specializované barokní ansámbly. Dlužno ovšem podotknout, že Biel odlišoval jednotlivé styly, barokní hudbu hrál citlivě, neromantizoval ji.

Hned úvodní árie z oratoria Il Fonte della salute od Johanna Josefa Fuxe naznačila, že hlas Orlińskeho je subtilní, připomíná něžný a čistý hlásek andělíčka, je pohyblivý a schopný slušné dynamické rozpínavosti (přirozeně v mezích tohoto hlasového oboru). Výšky jsou sice jako u skoro všech kontratenoristů trochu pronikavé, nicméně do jeho zpěvu se nevkrádají nehezké „krákavé“ zvuky, jimiž se někteří kontratenoristé snaží o expresi. Orlińskeho hlas si zachovává barvu a jako kontratenor zní i v nižší poloze, pěvec nemá tendenci nápadně si vypomáhat svým „přírodním“ hlasem.

V první části zpíval vedle árie ze semiopery Henryho Purcella Bouře čtyři populární písně od tohoto anglického autora – Music for a While, Fairest Isle, Strike the Viol a samozřejmě slavné číslo The Cold Song z Krále Arthura. To je vlastně určené pro bas, ale poté, co se ho roku 1981 originálně „zmocnil“ německý punkový zpěvák Klaus Nomi, stalo se oblíbeným kusem dalších kontratenoristů.

Je fakt, že z hlediska divadelního účinku může kontratenor trefně navodit dojem jakési neskutečné až bizarní bytosti, jež se neochotně probouzí v začarované zimní krajině… Každopádně se na této skladbě lze „vyřádit“ s výrazem. A Orliński do ní dokázal vložit vnitřní naříkavost, kterou stupňoval, aniž by přestával kultivovaně zpívat.

Pokud jde o polskou část programu, ze tří vybraných autorů český posluchač zná patrně jen Stanisława Moniuszka (1819–1872), jenž si díky opeře Halka získal i jisté mezinárodní povědomí. Orliński zazpíval jeho písně Slza a Přeslice pocházející ze sbírek, jež autor vytvářel pro Poláky v nelehkém 19. století pro každodenní muzicírování, a tím i posilování národního sebevědomí.

Ponětí o Mieczysławu Karłowiczovi (1876–1909), jehož krátký život skončil pod lavinou v polských Tatrách, už je omezeno spíš na Polsko. Jeho písně na texty polských autorů jsou oproti Moniuszkovi mnohem temnější, harmonicky komplikovanější, zařadit by se daly do stylu pozdního romantismu. Z něj v podstatě vychází i Henryk Czyż (1923–2003), jenž byl jako dirigent mimo jiné dlouholetým spolupracovníkem Krzysztofa Pendereckého. Z Czyżovy dílny pěvec nabídl tři písně na Puškinovy texty, respektive jejich polské překlady.

Byla to jistě přínosná sonda do dějin polské hudby, ale přesto si myslím, že Orliński tu čelí podobnému problému jako jiní jeho kolegové, kteří se pustí do romantických skladeb (zkusil to třeba i proslulý Andreas Scholl). To, co barokní hudbu může ozvláštnit (nemluvě o dílech 20. století, určených přímo pro kontratenor), v romantismu působí spíš chudě. A také Orlińského hlas tu zněl až příliš jednobarevně a jakoby bezkrevně. Víc se rozzářil zase až v závěrečné Händelově Antifoně d moll „Alleluia, Amen“. O tom, zda kontratenoři mají zastupovat kastráty v barokních operách, se debatuje a bude dál debatovat. Bylo by ale určitě zajímavé, kdyby Orlińského schopnosti využil nějaký soudobý skladatel.

V přídavcích Orliński ještě kromě Karłowicze s grácií, niterností a s perfektním legatem zazpíval jímavou árii Mojžíšova bratra Árona Alla gente a Dio diletta z opery Il Faraone sommerso od barokního skladatele Nicoly Faga, kterou v novodobé premiéře před časem zařadil na své album Anima Sacra. A protože ovace neustávaly, zopakoval ještě Purcellovu píseň Strike the Viol, v jejímž úvodu předvedl jednu figuru se saltem z breakdance, který je jeho koníčkem. Něco takového pódium Dvořákovy síně nejspíš zažilo poprvé v historii…

Kromě toho si Orliński celý koncert sám uváděl s bezprostředností herce či showmana. To není na škodu, dnešní publikum se mnohem více orientuje podle vizuálních než audiálních vjemů… Naštěstí to nepřeháněl a nesnížil se k lacinému vtipkování. Rozhodující je, že ve svém zpěvu má něco jako sympatickou kombinaci duše a těla, nejen ve smyslu fyzické kondice.

Až na zazvonění mobilu v hledišti hudbu a zpěv nic nerušilo, dokonce byla zhasnuta všechna světla v hledišti, a nasvíceni zůstali jen interpreti. To je jistě vhodné ve smyslu koncentrace na hudbu a zdůraznění jakési intimity, ale na druhou stranu jsou i diváci, kteří by rádi sledovali text vložený do tištěného programu, obzvlášť jsou-li na programu méně známá díla, což byl i tento případ. Tentokrát tedy měli smůlu, anebo se texty především k polským písním museli pokusit narychlo naučit zpaměti.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec