„Před pětadvaceti lety o mně Jiří Kout v Lipské opeře řekl něco, co pro mne tehdy byla abstrakce: ‚Tento wagnerovský hlas musí být hned angažován.‘“

„Soutěže jsou bohužel důležité. Říkám ‚bohužel‘, protože ve skutečnosti pěvecké soutěže ze srdce nenávidím.“

„Wagner se pro mne stal životní náplní. Takže Bayreuth nemohu minout.“

Polský barytonista Tomasz Konieczny není českým divákům neznámý. Pamatovat si ho mohou třeba z Wagnerova Parsifala, v němž účinkoval roku 2011 v pražském Národním divadle. Mezitím se ve světě etabloval jako žádaný představitel barytonových rolí německého repertoáru. V těchto dnech se pohybuje mezi Lipskem, kde vystupuje jako Wotan ve Wagnerově Valkýře, a Brnem. V moravské metropoli zkouší krále Vladislava v nové inscenaci Smetanova Dalibora.

Jak vlastně došlo k vašemu obsazení do inscenace Dalibora v Národním divadle Brno? Čím pro vás byla tato nabídka zajímavá?

Roku 2022 jsem v Brně na janáčkovském festivalu účinkoval v oratoriu Felikse Nowowiejského Quo Vadis. Při této příležitosti jsem se znovu setkal s dirigentem Johnem Fiorem, ale také s Jiřím Heřmanem, který byl dříve uměleckým šéfem operního souboru pražského Národního divadla a nyní stojí v čele Opery Národního divadla v Brně. V Praze jsem totiž zpíval Amfortase ve Wagnerově Parsifalovi právě pod režijním vedením Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování Johna Fiora. Myslím, že mohu říci, že jsem se s oběma pány do jisté míry spřátelil, takže to pak bylo velmi příjemné shledání po letech. Jiří mi vyprávěl o plánované inscenaci Dalibora v režii Davida Pountneyho a protože jsem roli krále Vladislava zpíval roku 2004 v Saarbrückenu v němčině, bylo pro mě velmi lákavé zazpívat si ji po letech v češtině. Hudbu Bedřicha Smetany mám velmi rád.

V Daliborovi zpíváte postavu, která je také součástí polských dějin – král Vladislav pocházel z polské panovnické dynastie, byl synem krále Kazimíra IV. Jagellonského. V našich dějinách je považován za poměrně slabého, flegmatického panovníka. Ostatně i v opeře hodně váhá, přemýšlí, rozjímá… Jak ho vidíte vy sám?

Přesně tak, ve Smetanově opeře vystupuje jako politik ve své velikosti, ale i se všemi svými slabostmi. Hudba, kterou mu složil Smetana, je nesmírně krásná, opulentní a lákavá pro hrdinného barytonistu, který většinu času cestuje po světě s rolemi Wagnera a Strausse. Také čeština, která nám Polákům zní velmi půvabně a trochu roztomile, je mi sympatická.

Jak byste charakterizoval Vladislavův pěvecký part, třeba ve srovnání s vašimi dalšími rolemi, zejména z oper Richarda Wagnera?

Vladislav se většinou vyjadřuje v recitativech. V tom je určitá podobnost s Wagnerovým stylem. Ve třetím dějství má však také nádhernou árii, v níž mimo jiné působí velmi zoufale a smutně. Toto „české legato“ je zvláštní a kupodivu mi velmi vyhovuje. Dojímá mě a také mi umožňuje ukázat kvality mého hlasu.

Ptám se i proto, že po premiéře byl Smetana některými svými odpůrci kritizován jako příliš wagnerovský. Ostatně i v ději najdeme jisté podobnosti s Lohengrinem (soud před králem), případně i s Beethovenovým Fideliem (snaha o osvobození vězně). Cítíte vy sám nějakou spřízněnost mezi Smetanovou hudbou a Wagnerem, nebo je to pro vás zcela odlišný hudební jazyk?

Velký mistr Bedřich Smetana obdivoval Wagnera i Beethovena, vzhlížel k nim. A právem. To mi právě chybí v polském romantismu – orientace na světovou hudbu. Přitom Smetana byl téměř avantgardistou své doby. Harmonie a rytmy jsou u něj někdy velmi překvapivé. Smetanova hudba musela být pro tehdejší publikum naprostým šokem. A přes všechny kvazi-německé vlivy zůstává pořád stoprocentně českým skladatelem. Upřímně řečeno, závidím Česku tu nádhernou hudbu Smetany, Dvořáka, Janáčka… V Polsku bohužel nic takového z období romantismu a postromantismu nemáme.

Inscenaci diriguje Tomáš Hanus a režíruje David Pountney. Už jste se s nimi někdy setkal? A jak se vám v Brně pracuje?

S oběma jsem se potkal poprvé. Jsou fantastičtí a velmi profesionální. Velmi se mi zamlouvalo, že hned na začátku zkouškového období jsme mohli mít s Tomášem Hanusem dlouhou hudební přípravu. V dnešním operním světě je taková příležitost vzácná. Také se mi líbí akustika Janáčkova divadla, kolegové jsou ke mně opravdu velmi milí a mají pro mne jako pro cizince pochopení. Mám Českou republiku opravdu rád. Byly dokonce doby, kdy jsem chtěl žít v Praze. Cítím se tu vždy dobře. Chutná mi vaše kuchyně i vaše pivo.

Jak už bylo řečeno, vaší doménou jsou opery Richarda Wagnera. Myslím, že není mnoho polských pěvců, kteří se s Wagnerem prosadili na světových scénách. Kdo nebo jaká okolnost vás k tomuto skladateli přivedly?

Upřímně řečeno, sám jsem o wagnerovské role nikdy neusiloval a ani jsem je nezamýšlel zpívat. Svoji kariéru jsem začal jako basso cantante s rolemi jako je Procida v Sicilských nešporách nebo Sarastro v Kouzelné flétně. Ale už tehdy, před pětadvaceti lety, když mne velký český dirigent Jiří Kout v Lipské opeře obsadil jako Kecala do Prodané nevěsty, řekl něco, co pro mne tehdy byla abstrakce: „Tento wagnerovský hlas musí být hned angažován.“ O dva roky později jsem pak v Hamburku potkal vedoucího hudebního nastudování Siegfrieda Schaba, jenž byl přesvědčen, že nejsem bas, nýbrž německý hrdinný baryton. Tak začalo moje wagnerovsko-straussovské dobrodružství. Tuto hudbu si z jedné strany žádá můj hlas, z druhé strany ale také můj herecký naturel. Wagnerova díla jsou dramata – opravdová dramata. Inspirují mne a svědčí mi.

Komunikujeme spolu německy, takže předpokládám, že němčina se pro vás dávno stala druhým mateřským jazykem, nicméně jak obtížné je pro slovanského pěvce zvládnout výraz ukrytý ve Wagnerových partech?

Ve skutečnosti mám pouze jednu mateřštinu. Polštinu. Němčina je můj umělecký jazyk. Moc rád zpívám v němčině. A myslím, že práce na této řeči je trvalý proces, kterému se budu věnovat až do konce své umělecké kariéry. Je to neobyčejně bohatá, expresivní zpěvní řeč, jejíž zvládnutí není o moc těžší než v případě češtiny.

A co je tedy vlastně obtížnější – zpívat v němčině, anebo v češtině, která je polštině podobná? To může být i zrádné…

Vlastně jsem na to již odpověděl. Čeština mne paradoxně přibližuje domovu. Je to jako s každou jinou cizí řečí. Napřed je těžká, časem se stává jednodušší. Podobnosti mezi polštinou a češtinou jsou občas udivující, občas zábavné, jelikož jednotlivá slova někdy znějí skoro stejně, ale znamenají něco úplně jiného.

Na počátku své kariéry jste uspěl v Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech. Jak na ni vzpomínáte? A nakolik jsou podle vás soutěže pro mladého zpěváka důležité?

Soutěž jsem tehdy vyhrál, ale bez udělení první ceny. Byl jsem takříkajíc vítěz s druhou cenou. Vzpomínám, že jsem zpíval I got plenty of nothing z Porgy a Bess od Gershwina a rovněž árii Vodníka z Rusalky. Hned poté jsem dostal nabídku spolupráce se Státní operou v Praze, kde jsem o několik let později účinkoval jako Procida ve Verdiho Sicilských nešporách. Soutěže jsou bohužel důležité. Říkám „bohužel“, protože ve skutečnosti pěvecké soutěže ze srdce nenávidím. Ani předzpívání ani soutěže nemají nic společného s opravdovou operní prací. Ale je to možnost prezentovat sebe i svůj hlas na mezinárodní úrovni. A proto to bohužel musí být. Nicméně jsou to právě soutěže, které bývají v průběhu kariéry z prodlužujících se životopisů vyškrtávány jako první. Ale na začátku kariéry jsou důležité a nutné.

Původně jste studoval herectví a kariéru jste začal jako filmový a televizní herec. Co vás následně přivedlo ke studiu operního zpěvu?

Nejprve jsem chtěl být divadelním režisérem. Už od dětství. Ale po maturitě, v osmnácti letech, jsem byl příliš mladý, abych se dostal na studium režie. A tak jsem se plný nadšení vrhl na činohru, ve dvaadvaceti jsem získal magisterský titul, začal jsem pracovat s Andrzejem Wajdou a dalšími velkými polskými režiséry. Nakonec jsem chtěl ze svého života jednou pro vždy vyloučit možnost, že bych se stal zpěvákem. Přijal jsem tedy stipendium na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech. Po tříměsíčním studiu zpěvu jsem k mému velkému překvapení dostal nabídku na roli Kecala v Prodané nevěstě v Lipsku. A tak, zcela nečekaně, začala moje pěvecká kariéra. Nyní, po dvaceti pěti letech, jsem tomu rád. Operní jeviště nabízí tolik možností, expresivity, emocí, barev, zážitků… Stalo se mým světem a mým životem.

Pomohlo vám studium činoherního herectví i v opeře?

Jistě. Sice to nějakou dobu trvalo, než se výrazové prostředky přizpůsobily velkému hlasu, teď toho ale mohu hodně vyjádřit jako zpěvák a současně jako herec. Také analýza děl, jíž začínám svou práci na roli, mi jde díky studiu herectví a činoherní zkušenosti mnohem rychleji a efektivněji. Činohra je důležitou součástí mé jevištní techniky.

Řadu let jste působil v operním souboru v Düsseldorfu. Co vám dala tato zkušenost?

V ansámblu Deutsche Oper am Rhein jsem byl skutečně řadu let. Ale mnohem víc mi daly čtyři roky v Nationaltheater Mannheim. Tam jsem potkal svého mentora Ádáma Fischera, který mne poprvé v životě plně podpořil při studiu wagnerovských a straussovských rolí. Byla to mimořádně důkladná práce. A do Mannheimu jezdil operní ředitel Ioan Holender, který mne pak spolu s Franzem Welser-Möstem (mým druhým nejdůležitějším mentorem) obsadil do nového „Ringu“ ve Vídeňské státní opeře. Tak začala moje mezinárodní kariéra.

Kdysi jste ztvárnil Kecala v Prodané nevěstě, také jste zpíval dr. Kolenatého ve Věci Makropulos, zkusil jste si ještě něco z českého repertoáru? O Vodníkovi v Rusalce jste nikdy neuvažoval?

Z Vodníka jsem dosud zpíval jen árii při zmíněné soutěži v Karlových Varech. V repertoáru mám i Polní mši od Bohuslava Martinů a Dvořákova oratoria. Všechno jsou to nádherná díla.

Letos se vracíte do Bayreuthu zpívat Wotana a Poutníka v Prstenu Nibelungově. Jakou atmosféru má Bayreuth v porovnání se scénami ve Vídni, Mnichově, Berlíně či Salcburku?

Bayreuth je pro wagnerovského pěvce přirozeně nesmírně důležitý. Jaká je tam atmosféra? Na to se dá těžko odpovědět několika slovy. Bayreuth je trochu něco jako mistrovství. Není to tam jednoduché, ale když někdo zpívá wagnerovský repertoár, musí do Bayreuthu. A pro mne se Wagner stal životní náplní. Takže Bayreuth nesmím a nechci minout. Mimochodem v Polsku vyšla před časem moje knižní biografie, koncipovaná jako souvislý rozhovor. A jaký dostala název? Samozřejmě Twarze Wotana, neboli Wotanovy tváře. To o mně myslím vypovídá vše.

Orchestr je v Bayreuthu zakrytý. To je asi pro zpěváky příjemné, že?

Tato zvláštnost bayreuthského festivalového domu má své výhody i nevýhody. Výhoda je, že orchestr zpěváky jen zřídka překrývá. Také prolínání zvuků působí většinou krásně. Nevýhoda je, že koordinace orchestru s jevištěm je mnohem obtížnější než v běžném divadle. Řekl bych ale, že je to věc vkusu. Když člověk zpívá v Bayreuthu, musí si na leccos zvyknout. Například že všechno je ze dřeva. Každopádně akustika je tam mimořádně dobrá.

Současní režiséři hledají stále nové, často radikální výklady – i v Bayreuthu. Máte nějakou osobní hranici, za kterou byste nešel a v inscenaci byste neúčinkoval?

Vážím si toho, že na takové hranici jsem se zatím neocitl. Zůstávám v tomto směru otevřený. Když režijní koncepci dokážu porozumět, jdu do ní s plným nasazením a snažím se jako herec režisérovu myšlenku dál rozvíjet. Pouze ve dvou případech se umím naštvat: Když režisér nemá o kusu ponětí, respektive když ho hudba ruší, eventuálně když ho vůbec nezajímá. Anebo když se režisér během práce pokouší zpěvákům vysmívat.

V repertoáru máte i polského klasika Stanisława Moniuszka. Udržujete též kontakty s moderními polskými skladateli, napsali třeba něco pro vás?

Soudobá hudba, zvláště polská, hraje v mém životě poměrně důležitou roli. Hodně z ní jsem nahrál na CD, včetně světových premiér. Zvláštní místo v mém srdci zaujímají tři polští skladatelé: před pár lety zesnulý Krzysztof Penderecki, od nějž jsem interpretoval většinu oratorií a mnoho písní, pak rovněž již zesnulý Romuald Twardowski, jehož písňovou antologii jsem před pár lety natočil na CD pod názvem Song & Sonnets, a konečně velký polský skladatel střední generace Aleksander Nowak, u nějž jsem si objednal dva písňové cykly a nahrál je pod názvy Apocalypse a From Secession to Distortion. Nyní Nowak komponuje novou operu na motivy nejvýznamnějšího polského dramatu Wesele (Veselka, Svatba) od Stanisława Wyspiańského. Pravděpodobně tak vznikne velkolepá a významná národní opera, na což jsem hrdý, protože jsem byl vlastně iniciátorem tohoto počinu. Velmi se angažuji v propagaci polské hudby ve světě, za což jsem byl také v Polsku několikrát vyznamenán.

A jakou hudbu máte rád jako posluchač? Také operu a klasiku, anebo i jiné žánry?

Rád poslouchám jazz. Ale klasiku rovněž. U klasiky nicméně jednoznačně preferuji poslech živé hudby. Naštěstí mi to mé ustavičné cestování po světě umožňuje. Když jsem ve Vídni, New Yorku nebo Praze, zajdu rád do opery nebo do dobrého jazzového klubu.

Foto: archiv Tomasze Koniecznyho, Festival Janáček Brno / M. Olbrzymek, Igor Omulecki, Facebook / AkademiaOperowa, Facebook / Orchestr Polského rozhlasu