KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vše začíná (nebo i končí) hlasem. Vítěz z Cardiffu Adolfo Corrado zpíval v Praze english

„Myslím, že porota v Cardiffu ho označila za vítěze právem, respektive že rozhodně nebyl horší než jeho soupeři, respektive soupeřky.“

„Pokud soutěže hledají nové hlasy, tak pan Corrado je skutečně přírodní hlas s velkým H.“

„V přídavcích publikum potěšil Vodníkem z Rusalky a je fakt, že takový sonorní bas se v Národním divadle nedá slyšet. Ale zase nutno dodat, že co je za sonorní považováno dnes, nemuselo být sonorní kdysi…“

Přijet do Prahy jako čerstvý vítěz posledního ročníku pěvecké soutěže v Cardiffu je dobrá vizitka. Ital Adolfo Corrado ji navíc vyhrál jako první basista v historii.

V souvislosti s jeho koncertem 11. dubna na pražské Novoměstské radnici stojí za to vrátit se k loňské soutěži, která slavila čtyřicáté jubileum. Na webu ji vysílala BBC, jednotlivé výkony lze dohledat i na Youtube.

BBC Cardiff Singer of the World, jež se koná jednou za dva roky, patří k nejprestižnějším pěveckým soutěžím, jako vítězové z ní vzešli třeba Karita Mattila, (bohužel již zesnulý) Dmitrij Hvorostovskij či Bryn Terfel, ale už i samotná účast může být stimulem kariéry. Připomeňme, že zatím posledním naším pěvcem, který se jí zúčastnil, byl basista Jan Martiník, který roku 2009 navíc vyhrál písňovou kategorii. Největší pozornost je ovšem přirozeně upřena na to, kdo získá hlavní cenu.

Není účelem tohoto textu rozebírat celý průběh loňské soutěže, nicméně podotknu, že pakliže má být přehlídkou mladých, svěžích, přirozeně znějících hlasů s nějakým technickým základem, tak u některých účastníků či účastnic jsem měla pocit, že jsou již starší a dost toho odzpívali. Jenže nebyli a neodzpívali…

Ve čtvrtém kole (z každého ze čtyř kol postupuje ze čtyř soutěžících jeden do finále plus další z libovolného kola dostane něco jako divokou kartu) se Adolfo Corrado „střetl“ především se skotskou mezzosopranistkou Beth Taylor, která nakonec rovněž postoupila do finále.

Každý divák má přirozeně vlastního favorita, o němž si myslí, že by měl vyhrát. Mne osobně zaujala kolumbijská sopranistka Julieth Lozano Rolong, která také soutěžila ve čtvrtém kole, svůj hlas měla při vší jeho lehkosti dobře opřený do těla, ale do finále nepostoupila, možná i kvůli repertoáru, v němž sice našince potěšila liškou Bystrouškou, ale v podstatě se uvedla jako hezký sopránek a oduševnělá zpívající herečka, což vedle efektních kousků Rossiniho či Händela (Skotka mezi ně navíc vložila Urlicht od Mahlera!) nestačilo. Možná kdyby místo Bystroušky či zarzuely vypálila na porotu nějakou slavnou koloraturní árii… Nakonec dostala Cenu publika.

Ale zpět k Adolfu Corradovi. Myslím, že porota (v níž zasedla i v tuzemsku známá mezzosopranistka Bernarda Fink) ho označila za vítěze právem, respektive že rozhodně nebyl horší než jeho soupeři, respektive soupeřky, tj. Skotka Beth Taylor, Velšanka Jessica Robinson a dvě pěvkyně z Jihoafrické republiky, Siphokazi MoltenoNombulelo Yende (mladší sestra Pretty Yende). Dokonce bych řekla, že vedle nich působil svým hlasovým i jevištním výkonem nejpřirozeněji…

A jak působil v sále Novoměstské radnice? Pokud soutěže hledají nové hlasy, tak pan Corrado je skutečně přírodní hlas s velkým H, v němž může být slyšet něco z italské tradice, kterou formovaly zjevy jako Ezio Pinza, Cesare Siepi, Italo Tajo, Giulo Neri či Niccola Zaccaria. „Něco“ ovšem není „hodně“. Na koncertě pěvec začal díly 18. století – áriemi z oper Castor a Polux od Rameaua, Ariodante od HändelaTito Manilio od Vivaldiho. Bohatý přírodní zvuk zaplnil prostor (bezesporu by zaplnil i Dvořákovu síň Rudolfina), takže člověk zpozorněl a říkal si, jaký je to krásný hlas. Pak přišly na řadu pěvecko-herecké kousky, Leporellova „rejstříková“ árie, Figarovo Non più andrai a Basiliova árie o pomluvě z Lazebníka sevillského. Tady už jsem si začala říkat, že největší umění při zacházení s bohatým hlasem spočívá ve schopnosti správně z něj ubrat, předvést jeho pružnost, vláčnost a práci s textem a že tady má pan Corrado ještě rezervy.

Očividně cítí, že mu „to zpívá“ a tak plnou parou žene přírodní zvuk do publika – jenže tím nejenže neodliší jednotlivé árie, ale dostává se na hranici křiku – neříkám, že ji nevkusně překračuje, ale riziko se nad ním vznáší. Když si člověk pustí bezprostředně po sobě záznam zpěvu Corrada a třeba zrovna záznam nějakého vystoupení Siepiho či Nera (či některého z dalších zmíněných basů), tak při veškeré kráse, které dnešnímu pěvci nadělila příroda, nezní vítěz současné nejprestižnější soutěže zdaleka tak měkce a pružně jako jeho dávní předchůdci. Tento můj dojem ze záznamů z Cardiffu se příliš nelišil od dojmu z nynějšího živého vystoupení, čili nešlo o případnou trému na soutěži. Ale to všechno by bylo téma na úplně jiné pojednání, o tom, co se za špičkový zpěv považovalo kdysi a co nyní i na té nejvyšší světové úrovni včetně soutěží.

Asi by to chtělo dál pracovat na technice, víc uvolnit, otevřít hrdlo, aby třeba v árii Alfonsa z Donizettiho Lucrezii Borgii a v Zachariášovi z Verdiho Nabucca dokázal pan Corrado vyzpívat náležité legato a vyvolat u posluchače pocit nekonečného a pružného zvuku. Zatím jeho hlas v tomto belcantovém repertoáru působí spíš jakoby „krátce“. Recitál ukončil Mefistovou písní Le veau d’orFausta a Markétky od Gounoda, jíž uzavíral i svůj první program v Cardiffu. S velkým ohlasem přirozeně.

Na klavír pěvce doprovázel Michele d’Elia, který navíc zahrál Sonátu c moll od Domenica Scarlattiho, Lisztovu parafrázi na Wagnerovu Píseň o večernici a také Marche et réminiscences pour mon dernier voyageRossiniho sbírky Hříchy mládí, kterou vtipně doplnil komentářem vysvětlujícím, ozvuky kterých svých oper skladatel do tohoto dílka zahrnul.

Jako přídavky si pan Corrado připravil písně Occhi di fata od Luigiho Denzy, půvabnou jihoitalskou lidovou píseň Beddha ci dormi a španělskou píseň El Vito od Fernanda Obradorse. Zazpíval je moc pěkně. Publikum potěšil Vodníkem z Rusalky v češtině a je fakt, že takový sonorní bas se v Národním divadle v této roli nedá slyšet. Ale zase nutno dodat, že co je za sonorní považováno dnes, nemuselo být sonorní kdysi…

Každopádně Adolfo Corrado je bas – nemyslím, že by měl být basbaryton, jak nadhazovala v komentáři k jeho prvnímu programu v Cardiffu pěvkyně Rebecca Evans. Ne že by neměl pracovat na rozsahu, ale co je to vlastně basbaryton? (Napadá mne zlomyslná odpověď, že nižší mužský hlas bez hloubek i bez výšek.) Špičkoví basisté minulosti mívali velký rozsah a nepotřebovali se označovat za basbarytony.

V operním umění vše začíná hlasovým materiálem (ale může to jím i končit). Když tedy shrnu své dojmy, tak pan Corrado má hlas, talent i jevištní charisma. Jak s tím vším bude dál nakládat, záleží jen na něm.

Foto: Petr Dyrc

Věra Drápelová

Věra Drápelová

Novinářka, hudební publicistka

Narodila se v Praze, kde vystudovala gymnázium Arabská a fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Od roku 1991 pracuje pro Mladou frontu DNES jako redaktorka kulturní rubriky. Spolupracuje také s hudebními médii. O klasickou hudbu a operu se zajímá od dětství, za hudebními zážitky ráda cestuje i do zahraničí. Kromě hudby ji zajímá také historie.



Příspěvky od Věra Drápelová



Více z této rubriky