„První dojem je, že Patiho hlas je famózní. Tedy hlas ve smyslu přírodního daru. Má v sobě hebkost, měkkost, klid, jako by svítilo slunce.“

„Druhý dojem je, že víceméně asi stále zpívá tak, jak byl zvyklý v sourozenecké kapele křižující pop s evergreeny vyššího populáru.“

„V konečném součtu se potěšení z příjemného hlasu a snahy o procítěný přednes mísilo s pochybnostmi.“

Je přirozené a správné představit českému publiku umělce, o nichž se ve světě čím dál víc hovoří a kteří se v poslední době dostali do hledáčku pozornosti světových scén. Jedním z nich je i novozélandský tenorista Pene Pati, který vystoupil 22. března na koncertě v pražském Rudolfinu.

Z dostupných informací o Pene Patim vyplývá, že si celé dětství a mládí zpíval pro radost, dokonce s bratry založil úspěšnou vokální skupinu Sol3 Mio (ukázky jejich produkcí jsou na Youtube), školením prošel v Cardiffu, získal podporu nadace své krajanky Kiri Te Kanawy a dále pak obdržel stipendium ve vzdělávacím programu pro mladé zpěváky při Sanfranciské opeře.

Velmi rychle začal sbírat úspěchy v pěveckých soutěžích (roku 2015 získal druhé ceny na Domingově Operalii a na soutěži Neue Stimmen) a od roku 2017 se začal objevovat na operních jevištích. Očividně rychle zaujal. V současnosti ho zastupuje vlivná londýnská agentura, v lednu příštího roku bude debutovat v Metropolitní opeře a v kapse má smlouvu s nahrávací společností Warner Classics.

Tedy nová tenorová kometa. Na pátečním koncertě jsem 37letého tenoristu slyšela poprvé a jeho rychlému vzestupu se nedivím. Poptávka po nových a krásných hlasech je silná a Patiho hlas je famózní. Tedy hlas ve smyslu přírodního daru. Příjemně se poslouchá, je hebký, měkký, klidný, v jeho zvuku je něco jako slunce. A na Patim je vidět, jak rád zpívá, a že do zpěvu vkládá srdce. To je první dojem.

Druhý dojem je, že víceméně asi stále zpívá jak byl zvyklý v sourozenecké kapele křižující pop s evergreeny vyššího populáru, kde přirozeně nepotřeboval precizní operní techniku, třeba se náležitě „opřít“ o tělo. Zdá se mi, že jakkoli hlas působí svítivě, tak Pati nemá dostatečně uvolněné, otevřené hrdlo, v důsledku čehož zvuk v určitých chvílích zní úzce a nazálně – hned v první árii Recondita armonia z Toscy anebo v La donna è mobile – začátek zpíval téměř nezřetelně do sebe, místo aby „metal“ vévodova domýšlivá slova suverénně dopředu.

Pati se snaží dělat poctivě piana – třeba v úvodu árie Una furtiva lagrima (kde nejeden tenor na ono první „f“ místo jemného nasazení hlasitě vyštěkne či zahučí něco jako „Húúna“), nebo v závěru „květinové“ árie Dona Josého. Ale pokud má být piano sice ztišeným, leč plnohodnotným a nosným tónem, navíc zasazeným do dané fráze a neznící izolovaně jako vytažené odjinud, tak to tedy příkladné nebylo. A forte zase někdy okázale přeháněl tak, že hlas zbytečně hnal na hranice forsírování.

V konečném dojmu se tedy při poslechu árií, mezi nimiž byly dále ukázky z Verdiho Bitvy u Legnana či z Meyerbeerovy málo známé opery Hvězda severu, potěšení z příjemného lahodného hlasu a snahy o procítěný přednes mísilo s pochybnostmi. Příroda hodně práce odvádí za Patiho, ale jen na ni se spoléhat nedá.

Druhá polovina večera byla věnována populárním písním, kde byl Pati přirozeně ve svém živlu, nicméně právě proto trochu zarazilo, že hity jako Caruso, Volare, Mattinata či Funiculì, Funiculà zpíval z not. Naprosto nevinně působilo, že téměř po každé písni se musel napít. Existují ale těžší programy… A při správném zpěvu by snad hrdlo tak rychle vysychat nemělo…

Překvapení přišlo na závěr, kdy Pati do přídavků zařadil i maorskou píseň A Te Tarakihi, kterou doprovodil ukázkou tradičního maorského bojového tance. Po nedávném breakdance v podání kontratenoristy Orlińského tedy publikum zhlédlo další taneční výstup v rámci pěveckého recitálu… Inu proč ne, bylo to rozhodně atraktivní a navíc mne napadlo, že právě teď je Patiho hlas z celého večera nejrobustnější a nejvíc chlapácký – jak by se na lyrický tenor slušelo (nejslavnější lyričtí tenoři minulosti nezněli jako slečinky či chlapečkové). Víc než ve slavném hitu Nessun dorma, který nesměl chybět, dokonce dvakrát, byť podruhé už jen ve zkrácené podobě.

PKF – Prague Philharmonia jsem už slyšela hrát o dost citlivěji než tentokrát pod razantním, rozmáchlým vedením Emmanuela Villauma. Třeba předehru k Síle osudu není nutno hnát rychle a hlasitě kupředu, tím se ještě dojem dramatu nenavodí.

Publikum celý večer bouřilo, strženo bezprostředností Pene Patiho, jenž občas udělal i nějaký ten „špílec“ do publika. Zcela to chápu. Jenže za ta léta už jsem slyšela (i na pražských galavečerech) tolik bouřlivě aplaudovaných pěvců, samozřejmě včetně tenorů, kteří v tu chvíli vypadali tak svěže a nadějně… Někteří dnes žijí už jen ze svého jména, které stále ještě plní pořadatelům kasu, jiní zmizeli úplně. A tak je lepší opatrnost – nebo skepse, jak si to kdo vyloží.

Opravdu Pene Patimu nepřeju, aby zapadl. Naopak, přeju tomuto sympatickému chlapíkovi, aby rozvíjel vše pozitivní na svém hlase, pracoval na odstranění nedostatků a třeba se pak i zařadil mezi zjevy jako byli Tito Schipa, Franco Corelli, Giuseppe di Stefano, Benjamino Gigli či Luciano Pavarotti. Otázka je, jestli na to bude mít dost času a klidu poté, co se dostal do hvězdného oběhu.

Foto: Petr Dyrc