„Hlas Lady Bočkové je lyrický soprán, na poslech svítivý, směrem nahoru se atraktivně probarvující.“

„Pokud jde o deklamaci, měla jsem pocit, že vnímám v prvé řadě příjemný kulatý zvuk, teprve kdesi za ním slova, zatímco v ideálním případě by to mělo být vyrovnané.“

„Lada Bočková má rozhodně solidní základ, na němž lze dál pracovat – což o řadě jiných mladých zpěváků a zpěvaček tvrdit nemohu.“

Sopranistka Lada Bočková vstoupila do povědomí roku 2019, kdy byla vybrána mezi čtyřicet účastníků soutěže Plácida Dominga Operalia. Do finále, jež se konalo v pražském Národním divadle, se sice nedostala, ale i semifinále lze pokládat za úspěch. V úterý 16. dubna 2024 nabídla recitál v Sukově síni Rudolfina a doprovázel ji klavírista Ahmad Hedar.

Absolventka brněnské konzervatoře a JAMU po angažmá v Itálii a německém Bonnu nyní vystupuje i v pražském Národním divadle a příležitostně ji lze slyšet na koncertech. V rámci sezony České filharmonie vystoupila 16. dubna na podvečerním komorním recitálu v Sukově síni pražského Rudolfina pod hlavičkou Českého spolku pro komorní hudbu. 

Koncert byl koncipován jako součást Roku české hudby a podstatné místo v něm zaujalo zhudebnění Večerních písní od Vítězslava Hálka. Skladatelů, kteří se jimi nechali inspirovat, bylo více, volba padla na ty nejslavnější – Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. Dvořák jich zhudebnil, respektive vydal jedenáct, Smetana pět. Všechny jsou plné melodické invence, byť Dvořák je komponoval jako velmi mladý, ještě ne zcela vyzrálý skladatel, zatímco Smetana již v pozdní fázi života, po ztrátě sluchu a odchodu z veřejného života. Na jedné straně je tedy Dvořákova melodická invence a intuitivní schopnost sledovat prostou líbeznost textů, na druhé straně Smetanovo umění předlohu dál vypracovat a prohlubovat.

Hlas Lady Bočkové se vyvíjí jako atraktivní lyrický soprán, na poslech svítivý, směrem nahoru se půvabně probarvující. Působí vyrovnaně a solidně ukotveně i v nižší poloze, kterou pěvkyně hodně potřebovala třeba zrovna v úvodních Večerních písních Antonína Dvořáka. 

Pokud jde o deklamaci, měla jsem pocit, že vnímám v prvé řadě příjemný kulatý zvuk, teprve kdesi za ním slova, zatímco v ideálním případě by to mělo být vyrovnané. Také na dynamických odstínech by se ještě dalo zapracovat. Kdybych měla srovnat její interpretaci písní a árií, které program doplnily, jednoznačně víc mne přesvědčila právě v operních ukázkách, zvláště v Mařenčině árii Ten lásky sen z Prodané nevěsty. Pěkně zazpívané byly i árie Armidy Za štíhlou gazelou a Rusalčina píseň o měsíčku. U Karolíny ze Dvou vdov mi chyběla větší flexibilita, například jsem nezaslechla trylky, které jsou v notách. 

Na klavír Ladu Bočkovou citlivě doprovázel Ahmad Hedar, který navíc mezi pěveckými výstupy zahrál Hulána ze Smetanových Českých tanců a Dvořákovy Humoresky č. 1 a 7. Pan Hedar je multižánrový muzikant, navíc je i sám zpěvákem, takže když pěvkyně ohlásila jako přídavek Věrné milování s překvapením, napadlo mne, že se k ní přidá od klavíru, a že i když to bude netradiční, bude to jako tečka vtipné… Nicméně sopranistka si pozvala kolegu z Národního divadla, tenoristu Daniela Matouška, takže zůstalo u tradičního podání.

Výše zmíněné výtky jsou spíš pobídky ke zdokonalování, aby se Lada Bočková třeba jednou dostala na úroveň takové Marie Tauberové či Drahomíry Tikalové… Zatím má rozhodně slušný základ, na němž lze dál pracovat – což o řadě jiných mladých zpěváků a zpěvaček tvrdit nemohu.

Foto: ilustrační - Petr Dyrc, archiv L. Bočkové