PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Zvuk klavíru, který se ozval záhy po orchestrálním vstupu, byl zjevením díky nádherné imitaci xylofonové charakteristiky.“       

„Čtyřvětá skladba byla vedena s výstižným citem pro dynamické a tempové proměny rané romantiky.“

„Sbor Collegium Vocale 1704 zpíval hymnu v anglickém překladu reverenda Johna Troutbecka.“

Jméno hudebního skladatele Antonína Dvořáka zplna rezonovalo desátý den Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Jednak v názvu festivalu, poté v místě konání, tedy Dvořákově síni Rudolfina, a naposledy v programu, a to hned dvěma Dvořákovými opusy. V neděli 15. září vstoupil tedy barokní orchestr a sbor Collegium 1704 se svým leaderem Václavem Luksem do romantismu. Pro Dvořákův jediný klavírní koncert pozval ansámbl pianistu Erica Gua, poté věnoval svou ansámblovou vyzrálost Sedmé symfonii g moll Jana Václava Kalivody a závěrem koncertu ztvárnil hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 Antonína Dvořáka, mimořádně v anglické verzi.

Lady Bočkové je lyrický soprán, na poslech svítivý, směrem nahoru se atraktivně probarvující.“

„Pokud jde o deklamaci, měla jsem pocit, že vnímám v prvé řadě příjemný kulatý zvuk, teprve kdesi za ním slova, zatímco v ideálním případě by to mělo být vyrovnané.“

„Lada Bočková má rozhodně solidní základ, na němž lze dál pracovat – což o řadě jiných mladých zpěváků a zpěvaček tvrdit nemohu.“

Sopranistka Lada Bočková vstoupila do povědomí roku 2019, kdy byla vybrána mezi čtyřicet účastníků soutěže Plácida Dominga Operalia. Do finále, jež se konalo v pražském Národním divadle, se sice nedostala, ale i semifinále lze pokládat za úspěch. V úterý 16. dubna 2024 nabídla recitál v Sukově síni Rudolfina a doprovázel ji klavírista Ahmad Hedar.

„Písně jsou nádherné, vždycky se na ně těším.“

„Ne každý na to má potřebný talent, ale David Mareček ano, a proto se mi s ním dobře zpívá.“

„Dal jsem z berlínské Státní opery výpověď, ale budu tam každý rok jezdit hostovat.“

Basista Jan Martiník, letošní čtyřicátník, účinkoval na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro v Beethovenově Deváté symfonii. S Davidem Marečkem u klavíru figuruje teď v programu letošního červnového festivalu Smetanova Litomyšl jako protagonista písňového recitálu sestaveného z děl českých autorů. Jak říká, písně jsou opravdu něco úplně jiného než opera. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz o písních podrobně uvažuje, ale přibližuje také své působení ve Státní opeře v Berlíně.

„V rozezpívaném orchestru zaznívaly poetické tóny a Magdalena Kožená dala písním punc slovní i hudební poezie, milou výslovnost a lahodné hloubky i výšky.“

„Simon Rattle neomylně a jasně podněcuje drobné detaily vystupující na pozadí zásadnějších proporcí, nachází neobvyklá nasvícení známých, nenápadných či zdánlivě nedůležitých míst nebo dokonce přináší celé nové pohledy.“

„Málokdy je možné slyšet partituru Tarase Bulby rozehranou do takových nuancí, do takové jemnosti i ráznosti, básnivosti i reálnosti, do tak podrobně dynamicky tvořené polyfonie, jak se ten večer podařilo.“

Druhý týden rezidence, kterou v této sezóně realizují u České filharmonie Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle, přinesl méně známé písňové cykly a nesmírně zajímavě provedené symfonické skladby českých klasiků – Dvořákovu báseň Holoubek a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba.

„S premiérou Hymnu Dědicové Bílé hory, který je dnes možné slyšet koncertně jen vzácně, se Dvořákovi na jaře roku 1873 dostalo prvního obecného uznání.“

„V dané politické situaci námět u tuzemské veřejnosti silně rezonoval, aniž by tehdy byla důležitá náboženská stránka historické události.“

„V české hudbě po Dvořákovi bělohorské téma už příliš nefiguruje. Snad pouze zprostředkovaně v případě inspirace dílem a odkazem Komenského… A pak u Karla Kryla.“

Premiéra kantáty Hymnus Dědicové Bílé hory se stala pro začínajícího skladatele Antonína Dvořáka významným okamžikem. Vlastenecké dílo zaznělo poprvé v Praze v březnu 1873 a bylo dobovým triumfem. V den čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře nedlouhou skladbu pro sbor a orchestr připomínáme nejen jako počátek vnímání violisty a varhaníka Dvořáka coby autora, ale i jako jeden z překvapivě vzácných příkladů hudebního díla bezprostředně inspirovaného dalekosáhlými následky události z 8. listopadu 1620.