„Písně jsou nádherné, vždycky se na ně těším.“

„Ne každý na to má potřebný talent, ale David Mareček ano, a proto se mi s ním dobře zpívá.“

„Dal jsem z berlínské Státní opery výpověď, ale budu tam každý rok jezdit hostovat.“

Basista Jan Martiník, letošní čtyřicátník, účinkoval na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro v Beethovenově Deváté symfonii. S Davidem Marečkem u klavíru figuruje teď v programu letošního červnového festivalu Smetanova Litomyšl jako protagonista písňového recitálu sestaveného z děl českých autorů. Jak říká, písně jsou opravdu něco úplně jiného než opera. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz o písních podrobně uvažuje, ale přibližuje také své působení ve Státní opeře v Berlíně.

V Berlíně máte za sebou už patnáct let. Plánoval jste takhle od začátku, nebo to život prostě přinesl?

Vůbec jsem takovým způsobem nic neplánoval, nechtěl jsem být nikde v cizině takhle dlouho, byl jsem už víckrát napůl rozhodnutý, že z Berlína odejdu, ale vždycky jsem nakonec nějak zůstal… Až z toho bylo těch patnáct let. Ale teď to za nás rozhodl náš syn. Bude mít dva roky – a jelikož začne pomalu chodit do školky, tak jsme se museli rozhodnout, kde budeme nastálo žít. Volba byla jasná: dalších dvacet let v Berlíně už žít nechci, a tak jsme se rozhodli, že se z Berlína odstěhujeme. Před měsícem jsme přesídlili do Vídně, manželka je odtamtud, takže volba byla jasná. Rodina je tam. Dal jsem z berlínské Státní opery výpověď, ale budu tam každý rok jezdit hostovat.

A jinak budete na volné noze? Půjde to?

Snad ano. A když ne, budu někde v obchodě u kasy. Covid nám přece ukázal, že i to je možné.

Vaše manželka Nicola Proksch je také sólistka. Najdou se příležitosti, že byste zpívali někdy spolu na jednom pódiu?

Těch příležitostí teď moc není. Po covidu je jich ještě méně, něco se najde, ale je takových možností málo. A navíc má moje žena poslední dva roky čtyřiadvacet hodin denně službu u syna, to je teď její hlavní starost. Je vlastně na mateřské dovolené.

V Berlíně jste byl spokojen?

Vždycky je chleba o dvou kůrkách, nic není jenom skvělé a jenom špatné. Stejně tak tomu je ve Státní opeře. Budu se tam každopádně vracet jako host, ale nastal čas jít dál. Věřím, že zase něco nového přijde. Byla to dobrá zkušenost – a není to žádná fráze. Opravdu mě ty roky v mnoha směrech někam posunuly. Naučil jsem se spoustu nových věcí, potkal jsem hodně zajímavých dirigentů, slavných režisérů a korepetitorů, tedy i těch, kteří nejsou úplně hned vidět. Pro zpěváka je vždycky skvělé pracovat s takovými lidmi. Posune vás to dopředu. Jsem za takovou možnost moc rád a budu se těšit, co dál přijde. Uvidíme, co život přinese.

Zpíval jste v Berlíně i v Komické opeře?

Byl jsem, ještě před angažmá ve Státní opeře, na začátku kariéry, tři roky v Komické opeře zaměstnán. Podařila se mi dokonce docela neobvyklá věc. Byl jsem na záskok v Tosce i v Německé opeře, v Deutsche Oper, takže jsem zpíval ve všech třech berlínských operních domech, což většina lidí nemá. Panuje tam totiž takový nepsaný zákon, že když někdo zpívá v jednom operním divadle v Berlíně, tak už v těch zbylých dvou nikoli…

Vracíte se často, nebo jste spíše už cizinec?

Cítím se samozřejmě pořád jako Čech. Do Česka se vracím. Někdy je příležitostí víc, tak jsem v Čechách relativně často, někdy se naopak nedostanu na delší dobu, ale pořád se snažím sledovat, co je nového. A hlavně se vracím do Ostravy, protože jsem Ostravan, mám tam rodinu…

Čím se zabýváte v těchto dnech?

Máme teď v červnu tři představení moderní opery napsané asi před dvěma nebo třemi lety, jejím autorem je Peter Eötvös a má název Sleepless. Já jsem k moderním věcem spíše rezervovaný, ale tohle je opravdu dobré…! Mám pěknou roli barmana nebo spíše hospodského, který točí pivo ožralým námořníkům a sám je opilý… Na každé provedení se těšíme. Máme dobrý tým a je to velká legrace, i když jde o takzvaně soudobou hudbu. Je ale naprosto poslouchatelná, je v ní přítomno víc veselých okamžiků, i když téma je velmi vážné. Teď na jaře Peter Eötvös nemohl přijet, ale na podzim je další série představení, tak doufám, že na tu už se přijede podívat.

Kolik rolí si udržujete v sezoně?

Průměrně tak osm až deset každý rok. Oživovat to, co už jednu máte nastudované, jde docela dobře. Nikdy to není tak složité, jako když se učíte úplně novou roli.

Na Smetanově Litomyšli zpíváte 23. června písně. Považujete takové koncerty za potěšení, za zpestření, nebo za nezbytnou hlasovou hygienu?

Všechno z toho. Písně jsou opravdu něco úplně jiného než opera. Člověk je na pódiu sám. Klavír a vy a žádný orchestr, žádná scéna, žádná nápověda… Je to jiný druh soustředění. Písně jsou ale nádherné, vždycky se na ně těším. Člověk je tam sám, je potřeba daleko většího úsilí a koncentrace, větší než v případě nějaké velké operní role. Ono se to nezdá. O písních se občas říká, že znějí tak, že by je mohl zazpívat každý. Ale jde o zrádný pohled. Ve své jednoduchosti jsou naopak většinou strašně těžké. Před písněmi mám velký respekt. I když se jim věnuji a pravidelně je rád dělám, tak vím, že je to těžká práce.

Jak se vám účinkuje s Davidem Marečkem, ředitelem České filharmonie a klavíristou?

Dobře se mi s ním zpívá. On má totiž dar, že umí doprovázet. To je moc důležité, protože v písních jste na pódiu dva vyrovnaní partneři. Pianista musí umět počkat, cítit, kde se zpěvák nadechne… Je to prostě jiné než třeba u instrumentalistů. Každý klavírista to neumí. Ne každý na to má potřebný talent, ale David Mareček ano, a proto se mi s ním dobře zpívá.

Vy jste se dali před několika lety dohromady konkrétně pro Schubertovu Zimní cestu?

Ano, ale zrálo dlouho, než jsme k ní dospěli. Poznali jsme se při jedné dlouhé cestě v letadle do Austrálie a zjistili jsme, že se nám líbí stejné věci v hudbě, že oba milujeme klavíristu Krystiana Zimermana… a tak dále. A potom jsme se viděli někdy později a padla idea – a už nevím, jestli jsem to byl já, nebo David, někdo se prostě zmínil – že Zimní cesta… Jak prý se nám líbí… Shodli jsme se, že je to náš zamilovaný cyklus. A tak jsme si řekli, že se do něj pustíme. A nakonec jsme, myslím, měli docela úspěch…!

Dvořákovy Biblické písně spolu uvádíte už delší dobu?

Poprvé v roce 2019 a od té doby plánujeme, že nahrajeme CD, které bude čistě s českým repertoárem.

Což je ostatně právě program litomyšlského koncertu. A váš pohled na Dvořákův cyklus se výrazně vyvíjí, nebo na něm už není co promýšlet a prožívat?

Všechny texty, které mají závažnost a hloubku – a nechci to omezovat jen na žalmové texty a na Bibli – pochopitelně v určitém věku člověk vnímá jinak a vyvíjí se to. Samozřejmě, že nejde o nějakou uzavřenou záležitost, že je potřeba nad nimi stále přemýšlet. Já Biblické písně po více než dvaceti letech, po které je už zpívám, vnímám vždy jako vracení se ke starému dobrému příteli. Ale je jasné, že ten návrat je pokaždé trochu jiný, protože člověk je obohacen novými zkušenostmi, na věci se začíná dívat jinak a vnímá něco, co předtím nevnímal… Myslím, že popisuju proces, který by měl být u umělce normální evolucí. Vždyť jinak nějakou skladbu nebo píseň vnímáte ve dvaceti, jinak potom v padesáti…

Večerní písně ve vašem programu reprezentují jednoho básníka, Vítězslava Hálka, a dva skladatele, Smetanu a Dvořáka. Nacházíte v tomto případě nějaké větší rozdíly mezi oběma hudebníky?

Každý má svůj typický rukopis. U Smetany si všímám, že jsou jeho Večerní písně určeny původně vyššímu hlasu, u Dvořáka je to napsáno neutrálněji. Oba cykly jsou krásné! Dvořák už i v tak mladém věku psal písně, řekl bych, ne agresivně, nejsou dramatické, nejsou naléhavé… U Smetany je cítit dravost, apel. Takhle já je vnímám: každý z nich je jiná osobnost, má jiný charakter… a tomu samozřejmě odpovídá naturel písní. Ale mohli bychom dlouho debatovat. Jde i o to, v jakých podmínkách byly písně skládány, v jakém věku… Nechci paušalizovat.

Co vás čeká v Berlíně nového v příští sezóně?

Nového asi nic, je tam ale několik produkcí, které běží. Musel jsem však bohužel ve Státní opeře odmítnout Rusalku, protože jsem na tu dobu už dříve slíbil, že se budu podílet na londýnské Jenůfě postavami Rychtáře a Stárka. Projekt chystá v lednu Simon Rattle… To už se nedalo změnit. Kromě toho mně Státní opera nabídla úkol, který jsem také nemohl vzít, byl to Rocco v Beethovenově Fideliovi. Ani toho jsem nemohl slíbit, protože jsem v té době zrovna v Japonsku. Takže ve Státní opeře to bude v příští sezóně především Kostelník v Tosce, budeme také hrát už zmiňovanou moderní operu Sleepless a za rok na konci příští sezóny budu zpívat v Pucciniho Děvčeti ze Západu. Už mám i termíny a tituly na přespříští sezónu, ale o té ještě nemohu mluvit. Nesmím.

(Výběr z tohoto rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.)

Foto: Pražské jaro, Petra Hajská, Státní opera Berlín / Brinkhoff-Mögenburg a Detlef Kurth, Jana Kaňoková