„Zvuk klavíru, který se ozval záhy po orchestrálním vstupu, byl zjevením díky nádherné imitaci xylofonové charakteristiky.“       

„Čtyřvětá skladba byla vedena s výstižným citem pro dynamické a tempové proměny rané romantiky.“

„Sbor Collegium Vocale 1704 zpíval hymnu v anglickém překladu reverenda Johna Troutbecka.“

Jméno hudebního skladatele Antonína Dvořáka zplna rezonovalo desátý den Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Jednak v názvu festivalu, poté v místě konání, tedy Dvořákově síni Rudolfina, a naposledy v programu, a to hned dvěma Dvořákovými opusy. V neděli 15. září vstoupil tedy barokní orchestr a sbor Collegium 1704 se svým leaderem Václavem Luksem do romantismu. Pro Dvořákův jediný klavírní koncert pozval ansámbl pianistu Erica Gua, poté věnoval svou ansámblovou vyzrálost Sedmé symfonii g moll Jana Václava Kalivody a závěrem koncertu ztvárnil hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 Antonína Dvořáka, mimořádně v anglické verzi. 

Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka je opředen málo vděčnou legendou. Pianisté ho považovali za příliš technicky náročný a málo efektní, ačkoli ho skladatel dotvářel četnými úpravami také po připomínkách interpretů, kteří měli jeho part koncertu v rukou. Slavný český pianista Vilém Kurz proto vypracoval efektnější úpravu klavírního partu, kterou pak Rudolf Firkušný hrál po světě. Návrat k originálnímu zápisu přišel se Svjatoslavem Richterem, později se ale někteří pianisté chýlili k hybridní úpravě kombinující originální a efektní podobu klavírního partu. Původní verzi přednesl na koncertě torontský rodák Eric Guo, který hrál v souladu s instrumentářem ansámblu Collegium 1704 na repliku originálního francouzského klavíru, kterou postavil známý výrobce klavírů Paul McNulty v roce 2011. Podle přítomného klavírníka, který nástroj pro Gua připravil a ladil, se jedná o takzvaný Lisztův klavír. Tedy o nástroj, který vyrobil Louis-Constantin Boisselot v Marseille v roce 1846 a věnoval ho Franzi Lisztovi. Originál je uložen ve sbírce Klassik Stiftung Weimar. Jeho zvuk v celé dynamické škále souzněl se sonoritou orchestru vlídné neprůraznosti, která ovšem stoupala do dramatičtějších dynamických vrcholů. Orchestr se příkladně rozburácel ve třetí větě, kde vedle velkého zvuku podporoval Václav Luks běh hudby náležitě svižným tempem. Zvuk klavíru, který se ozval záhy po orchestrálním vstupu, byl zjevením díky nádherné imitaci xylofonové charakteristiky. V interpretaci Erica Gua se technicky obtížný klavírní part jevil jako pianistova přirozeně plynoucí oblíbená exhibice, zvláště v brilantních kadencích. Historický nástroj uměl samozřejmě také poutavě znít v melodických pasážích. Tak to pianista předváděl nikoli jako svou zásluhu, ale v službě autorovu dílu; prezentoval vzácný nástroj, který autenticky přibližuje dobu, kdy klavírní koncert vznikl. V roce 1878 ho premiéroval Karel Slavkovský s orchestrem Filharmonie a dirigentem Adolfem Čechem a za Dvořákova života se koncert hrál roku 1883 v Londýně a o rok později v Berlíně.

I při své skromnosti Eric Guo nezapomínal na sebeprezentaci sólisty světových pódií několika efektními gesty, jimiž korunoval perfektní provedení věty. Ve Dvořákově síni tak sugestivně zvedal vlny potlesku.  Čtyřikrát se pak vracel ke klavíru a přidával svého Chopina, s jehož hudbou vítězil na soutěžích. Hrál také v Chopinově rodném domě v Żelazowé Woli a v Chopinově muzeu ve Varšavě. V říjnu roku 2023 zvítězil v druhé Chopinově soutěži hrané na dobové nástroje, kterou zavedl Chopinův institut s cílem přiblížit ducha Chopinovy doby. To už měli soutěžící klavíristé k dispozici historické nástroje ze sbírky institutu. Guo přidával v neděli na koncertě ve Dvořákově síni Mazurku c moll op. 56: č. 3, Preludia op. 28: č. 16 b moll a č. 17 As dur a Valčík F dur op. 34: č. 3 Fryderyka Chopina.

Po přestávce, v níž došlo k úpravě pódia a vzácný klavír zapůjčený z kolekce Paula McNultyho byl svezen do přízemí, byla na programu koncertu čtyřvětá Symfonie č. 7 g moll Jana Václava Kalivody. Čtyřvětá skladba byla vedena s výstižným citem pro dynamické a tempové proměny rané romantiky. V první části o dvou tempových údajích jsme slyšeli autentický růst zvuku, působivé zvolnění, opakované dynamické poryvy a kantabilní momenty zjevného účinku. Kontrast vět vyzněl psychologicky přesvědčivě, průběžná krátká druhá věta předala potenciál následující pochodové části se zpěvnými momenty. Opět zaujala kombinace tempa s dynamikou a jejich proměny. Ve finále se rozehrála pěkně znějící dechová harmonie.

Závěrečnou skladbu programu byl hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30 Antonína Dvořáka na text závěrečné části stejnojmenné alegorické vlastenecké poemy Vítězslava Hálka.  Sbor Collegium Vocale 1704 zpíval hymnu v anglickém překladu reverenda Johna Troutbecka. Tento pozoruhodný muž, anglický duchovní, překladatel a muzikolog, kanovník precentor Westminsterského opatství a ordinář královny Viktorie získal uznání jako neúnavný překladatel kontinentálních evropských oratorních a operních textů. Z Dvořákovy hudby přeložil dále kantátu Svatební košile a oratorium Svatá Ludmila. Na nedělním koncertě byl orchestr pro hymnus posílen o žestě a harfu. Collegium 1704 nasadilo volné, vskutku hymnické tempo s vážnou nástrojovou charakteristikou, do níž po proměně vstoupil dynamicky důrazný sbor. Smyčce a dřevěné dechové nástroje vnesly do hudby lyrické momenty, sbor nadchl výstavbou dynamického narůstání zvuku.  Významná komorní pasáž klarinetů s fagoty a harfou připravila slavnostní závěr.

Collegium 1704 předalo veřejnosti další alternativní projekt stylového přesahu, který publikum Dvořákovy síně přijalo. A po koncertě zůstali v sále mnozí z návštěvníků ke sledování „setkání po potlesku“, které vedl Jiří Vejvoda s dirigentem Václavem Luksem a pianistou Ericem Guem.

O pražských koncertech Erica Gua v říjnu 2023, o sólovém recitálu a o vystoupení s Collegiem 1704, čtěte ZDE a také ZDE.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská