„Zvuk dobových nástrojů do značné míry určoval také interpretaci mladého klavíristy a bylo až s podivem, jak se znění skladeb ve srovnání se zněním na moderní klavíry lišilo.“

„Ačkoliv program koncertu nebyl dlouhý, zdál se mi poněkud ‚hutný‘.“

„Hrál s pokorou k nástrojům, skladatelově zápisu, možnostem, které se mu nabízejí i k možnostem vlastním.“

Eric Guo, vítěz druhého ročníku Mezinárodní Chopinovy soutěže na dobové nástroje ve Varšavě (mladší sestry „velké Chopinky“, která se koná jednou za pět let), se představil sólově v neděli 22. října v Praze ve vršovickém kulturním centru Vzlet. Nebyl to jeho první pražský koncert po čerstvém soutěžním úspěchu, ve čtvrtek 19. října zahrál společně s orchestrem Collegium 1704 v Rudolfinu Chopinův Klavírní koncert e moll pod taktovkou Václava Lukse.  Nedělní sólový recitál byl postaven z děl Chopina, Bacha, Beethovena a Schumanna.

Pražskými koncerty začalo tříměsíční koncertní turné tohoto kanadského jedenadvacetiletého klavíristy, který kromě Prahy vystoupí například v Madridu, v Bruselu, ve Vídni, v Tokiu a na dalších místech. Koncertní turné bezodkladně navazuje na soutěž samotnou, která proběhla 5. až 15. října tohoto roku.  Soutěžící se odborné porotě představili ve třech kolech.

Recitál ve vršovickém kulturním centru se odehrával na dobové nástroje. Díla Fryderyka Chopina Eric Guo provedl na kopii klavíru Ignaze Pleyela z roku 1830, který upřednostňoval k interpretaci i sám Chopin. Ostatní skladby byly provedeny na kopii klavíru Conrada Grafa vzniklého před rokem 1820. Nástroje zapůjčil americký nástrojař Paul McNulty, který žije v Čechách a má svou dílnu v Divišově. Zvuk dobových nástrojů do značné míry určoval také interpretaci mladého klavíristy a bylo až s podivem, jak se znění skladeb ve srovnání se zněním na moderní klavíry lišilo.

Koncert začal Preludiem a fugou cis moll z prvního dílu Bachova Temperovaného klavíru. Interpret přednesl preludium s nezvyklou agogikou, což se mi zdálo zpočátku velmi svěží a inspirativní, později mi opakující se rozbíhání osminových pasáží začalo připadat šablonovité a přemýšlela jsem, jestli by podobnou agogickou práci někdo z publika neoznačil za manýru. Z pozice posluchače také bylo nutné zvyknout si na velmi subtilní zvuk klavíru, který byl i ve třetí řadě místy na hranici slyšitelnosti. Nicméně to, že se pianista nebál slabších dynamik a využil zvukových možností nástroje, hodnotím jako plus. Nesnažil se nástroj nutit do určitého vyznění a nechal se nástrojem volně inspirovat. Myslím, že Eric Guo historické nástroje svým výkonem plně představil, předvedl a naplnil jejich potenciál.

Celkově hra Erica Guo působila velmi jistě, technické pasáže zněly samozřejmě a usazeně. Občas se mi zdálo, jako by jim chyběla virtuózní špička, na jakou jsme ze skladeb Fryderyka Chopina (i jiných autorů) zvyklí a která by se, myslím, v interpretaci dobře vyjímala. Mohlo to souviset právě se zvukem historických nástrojů, o kterých Eric sám na pokoncertní debatě řekl, že skladbě nedodají třpyt a lesk, okázalost a dramatičnost, jako to umí moderní klavíry, oproti tomu ale interpretovi pomůžou dostat se skrz skladbu blíže ke skladateli ve veškeré nahotě. Nebo jemnější a subtilnější vyznění skladeb mohlo být skromnou povahou Erica Guo, kterému je možná vlastní spíše introvertní, intimní poloha hry na klavír, právě tak, jako to měl Fryderyk Chopin. Občas jsem přemýšlela, jestli se Eric musí ovládat při hře vášnivějších a dramatičtějších pasáží, aby do klavíru neuhodil příliš silně, a případně jak moc.

V Polonéze d moll, op. 71: č. 1 od Fryderyka Chopina, druhé skladbě večera, byla dominující lehkost v rychlých pasážích a barevné změny – opět ve spolupráci s nástrojem a jeho možnostmi. Dále zazněla Schumannova Noveleta fis moll, op. 21: č. 8. Eric obecně volil rychlejší tempa, což v Chopinových skladbách spíše napomáhalo lehkosti, v Schumannově husté struktuře – zvláště na historický klavír – místy působilo posluchačsky nepřehledně. První půle byla zakončena Chopinovou Polonézou – Fantazií As Dur, op. 61, která mě okouzlila svou prostotou a tentokrát naopak čitelností, interpretace měla na některých místech (především na začátku) až improvizační charakter.

V druhé půlce Eric Guo uvedl opět na kopii Grafova klavíru 32 variací na originální téma c moll, WoO 80 od Ludwiga van Beethovena. Zakončením byla Chopinova Sonáta č. 2 b moll, op. 35 na Pleyelův nástroj. Sonáta b moll pro mě byla skutečným vrcholem večera. Eric dokázal i v rychlých a obtížných pasážích první věty najít lehkost, nezatížit posluchače mnoha vtíravě znějícími hlasy a při tom nechat vyznít to podstatné. Věřím, že jeho práce s časem a s dynamikou umožnila skladbu prožít (zvláště na některých místech) nejednomu posluchači.

Ve druhé větě ve střední části až kouzelně vyzněla kantiléna, stejně tak po zvukové stránce neobyčejně vyzněl pohřební pochod ve třetí větě, zvláště v návratu při využití temnější barvy spodní polohy nástroje. Čtvrtá věta svou lehkostí, nadhledem, vyvážeností a velmi rychlým tempem v rukou Erica Guo připomínala „vítr kvílející nad hroby“, jak skladbu údajně označil Arthur Rubinstein.

Ačkoliv program koncertu nebyl dlouhý, zdál se mi poněkud „hutný“. Nevím, nakolik interpret při sestavování programu myslel i na posluchače, já osobně bych uvítala odlehčenější repertoár, či alespoň nějakou nitkou mezi sebou zřetelněji dramaturgicky propojený. Kromě toho se ale nesporně jednalo o podnětný večer, jednak díky mimořádným nástrojům, zadruhé zásluhou samotného interpreta, který předvedl technicky téměř dokonalý výkon, emocionálně zralý, s velkou schopností pracovat s časem a se zvukem. Hrál s pokorou k nástrojům, skladatelově zápisu, možnostem, které se mu nabízejí, i k možnostem vlastním. Nebál se objevovat a nechat se inspirovat – a to je velmi cenné.

******

Foto: Milan Mošna