„Přístupy všech pedagogů byly samozřejmě trochu rozdílné. Nakonec jsem si stejně musela vybrat to, co se mně líbí nejvíce.“

„Bylo mým velkým přáním u Sabine Meyer studovat, má zvláštní druh pozitivní energie, který okamžitě předává na ostatní lidi.“

„K hudbě Karla Husy mě přivedl pan profesor Jiří Hlaváč.“

Anna Paulová v září tohoto roku křtila své debutové CD se skladbami Karla Husy a Bohuslava Martinů. K natáčení si společně s šéfproducentem klasické hudby vydavatelství Supraphon Matoušem Vlčinským přizvala celou řadu interpretů, se kterými měla už předcházející pódiovou zkušenost. Nejen o přípravách tohoto CD, ale také o Anniných hudebních začátcích, studiích, zdrojích inspirace a postoji k soutěžím je rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Kdy začaly tvé první hudební pokusy? Pocházíš z hudební rodiny?

Z hudební rodiny nepocházím. Moje maminka je výtvarnice a vedla mě a mého bratra k umění. Chtěla, abychom dělali něco, co nás bude bavit. Nejdříve jsem pozorovala bratra, jak cvičí – hrál na klavír a taky na flétny. Jako malá jsem mu flétny brala a zkoušela na ně hrát… Také jsem chodila na moderní tanec do Duncan centra.

Naučila ses i nějakou písničku sama od sebe?

V pěti letech jsem začala chodit na hodiny k panu učiteli Karlu Mezerovi na ZUŠ Zbraslav, on to s malými dětmi uměl a předal mi lásku k hudbě. Učil mě formou hry, takže jsme začínali tím, že jsem se musela naučit nějakou písničku podle sluchu, nebo mi řekl: „Do příští hodiny si vymysli nějakou fanfárku a zahraješ mi ji.“

Tak to tě podporoval i v improvizaci, hudebním myšlení…

Ano, právě díky tomu mě to začalo hodně bavit, krátce na to jsem hrála i v triu zobcových fléten. Když mi bylo deset a na flétnu jsem už ledacos zahrála, navrhl mi pan učitel, že bych mohla zkusit hrát na klarinet. Nejprve jsem si klarinet představovala jako nástroj pro muže. Ale když jsem na klarinet hrála pár měsíců, tak jsem slyšela v Rudolfinu hrát Ludmilu Peterkovou a Sharon Kam a to byl to pro mě obrovský zážitek. Tenkrát jsem si řekla: Takhle bych si přála jednou hrát!

Takže byl to pro tebe moment, kdy ses rozhodla, že se klarinetu budeš věnovat profesionálně, nebo přišlo to už někdy dřív?

V tom věku to dítě samozřejmě nemůže říct, jestli to bude mít ten správný průběh, ale tím, jak mě to bavilo, tak jsem do toho šla s plným nasazením…

A přemýšlela jsi už v té době nad tím, že bys šla potom studovat na konzervatoř nebo na vysokou školu?

No, v těch deseti ne. Ale pak ve dvanácti, třinácti letech už jsem o tom začala uvažovat.

Dá se hudba s pohybem nějakým způsobem spojit? Může ti být pohybová průprava užitečná při hraní a interpretaci?

Měla jsem období, kdy jsem se při hraní pohybovala až moc, že to mohlo některé posluchače i rušit, takže jsem svůj pohyb musela trochu zmírnit. Zároveň si ale myslím, že jsou určité pohyby, které mohou každému hráči naopak pomoci. Důležité ovšem je, aby pohyb s hudbou souvisel a interpret by měl při hraní zůstat uvolněný.

Kde jsi vlastně měla tu možnost studovat?

Na Pražské konzervatoři jsem studovala u pana prof. Milana Poláka, který mě hned od prvního ročníku posílal na různé mezinárodní soutěže. Jsem mu za to moc vděčná, protože to pro mě byla velká zkušenost a poznala jsem, jaká je úroveň hry v zahraničí. Měla jsem také možnost setkat se s mnoha klarinetisty z celého světa, jako je třeba Alessandro Carbonare, Michel Lethiec nebo Shirley Brill.

Jak jsi soutěže vnímala? Bylo to víc motivující, nebo stresující?

Stresující je to samozřejmě vždycky, ale motivace převážila… Na soutěžích mají všichni stejné podmínky. Všichni hrají povinný repertoár a hodnotí se momentální výkon. Také hodně záleží na tom, kdy jdete na řadu. Není zrovna příjemné hrát úplně první nebo naopak poslední, protože i to může ovlivnit hodnocení poroty. Ty situace jsou různé, protože někdy ani účastníkům neumožní vyzkoušet si dopředu sál. To může být mnohdy nepříjemné, protože my klarinetisté si vybíráme před každým vystoupením plátek podle akustiky v sále. Také zkouška s klavírem bývá krátká, protože kandidátů je strašně moc.

Jaké to pro tebe je hrát s úplně novým člověkem, kterého vidíš poprvé v životě a se kterým hraješ na nějaké důležité soutěži?

Musím říct, že to někdy není jednoduché. Samozřejmě záleží na klavíristovi – musí to být klavírista, který je spolehlivý a ten repertoár zná. Na větších soutěžích jsem ale měla štěstí na dobré klavíristy.

Teď jsme trochu odbočily. Takže Pražská konzervatoř…

Na konzervatoři jsem studovala také u paní profesorky Ludmily Peterkové… Byla již od dětství mým velkým vzorem. Podařilo se jí u nás klarinet pozvednout více jako sólový nástroj a také dát do povědomí, že na klarinet může hrát i žena. Je srovnávána s nejslavnějšími klarinetistkami – Sabine Meyer a Sharon Kam a pro mě bylo klíčové, že jsem u ní mohla na Pražské konzervatoři studovat.

A jak to pokračovalo?

Již jako studentka konzervatoře jsem docházela na konzultace k panu prof. Hlaváčovi, což mělo velký význam pro můj další hudební rozvoj. Po maturitě jsem začala studovat na HAMU v Praze u pana prof. Jiřího Hlaváče a pana prof. Vlastimila Mareše a současně dokončovala poslední dva ročníky na Pražské konzervatoři.

Jak šly skloubit rady od více pedagogů současně? Byly jejich rozdílné názory a pohledy pro tebe spíš inspirace, že sis vzala od každého to nejlepší, to, co ti vyhovovalo, nebo to bylo někdy i matoucí?

Přístupy všech pedagogů byly samozřejmě trochu rozdílné, to se stává běžně i na různých kurzech. Každý mi tedy říkal trochu něco jiného a nakonec jsem si stejně musela vybrat to, co se mně líbí nejvíce.

Bylo pro tebe vždy snadné si vybrat vlastní variantu, verzi, nebo jsi někdy i změnila názor postupem času?

Určitě jsem někdy i změnila názor nebo člověk postupem času změní sám názor na skladbu celkově. Nejdřív se mu něco líbí a postupně usoudí, že se to dá hrát i jinak…

A co tvoje zahraniční školy?

Navštěvovala jsem také hodiny u Sabine Meyer a Reinera Wehleho na Musikhochschule Lübeck, kam se sjížděli klarinetisté z celého světa. Bylo mým velkým přáním u Sabine Meyer studovat, je to úžasná osobnost a moc se mi líbí, jak hraje, ale i jak učí, vychovala spoustu skvělých hráčů. Její absolventi jsou Sebastian Manz, Shirley Brill, Annelien van Wauwe a další. Sabine Meyer mě například přivedla k tomu, abych Mozartův klarinetový koncert hrála v původní verzi na basetový klarinet. Předala mi také hodně pódiových zkušeností. Reiner Wehle, její manžel, se zase zaměřoval na techniku a tón, dělali jsme různá cvičení. Je autorem publikace Clarinet Fundamentals, která má tři díly – první se zabývá tvořením tónu, druhá je zaměřena na procvičení prstové techniky a třetí řeší problematiku intonace. Ráda se na těchto cvičeních rozehrávám.

Potom jsi byla na Erasmu v Antverpách…

Ano, tam jsem studovala právě u Annelien van Wauwe, a ještě jsem absolvovala stáž na Accademia di Santa Cecilia v Římě u Alessandra Carbonareho.

Byly tam nějaké pedagogické rozdíly, co se týče pedagogického přístupu a atmosféry ve škole?

Určitě ty rozdíly jsou všude, právě teď píšu disertační práci, ve které mimo jiné rozdíly jednotlivých škol porovnávám. Ty přístupy se liší například hlavně ve tvoření tónu. Například Maestro Alessandro Carbonare má také svoji publikaci, ta se jmenuje „Clarinetto Il suono: arte e tecnica“. Jeho metoda je založená na tom, že veškerá klarinetová technika by měla vycházet z legata. Začíná rozkladem různých akordů a klarinetista by se měl snažit o co nejhladší legato. To je zase úplně jiný přístup.

Máš nějaké zahraniční studijní plány do budoucna?

Momentálně dokončuji doktorské studium na HAMU v Praze. Jsem šťastná, že mohu dále studovat u pana prof. Hlaváče. I když teď už se vidíme méně než při řádném studiu, tato forma je individuálnější. Máme krásný vztah a pokaždé od něj načerpám spoustu inspirace, znalostí a chuti do další práce. Je mi obrovskou oporou i po lidské stránce. Vím, že se na něj mohu kdykoliv a s čímkoliv obrátit a vždy se mi pokusí pomoci.

Chystám se, že na jaře opět pojedu do Říma na hodinu k Alessandru Carbonaremu a stejně tak jsem stále v kontaktu se Sabine Meyer a Reinerem Wehle a mohu s nimi cokoli konzultovat. Chci se pořád zlepšovat.

V čem je Sabine Meyer výjimečná?

Sabine Meyer koncertuje po celém světě. Dokázala, že nejen housle, klavír nebo violoncello jsou plnohodnotnými sólovými nástroji, ale že i klarinet si zasluhuje své místo na sólovém podiu. Posunula hranice virtuozity, začala hrát ty nejtěžší skladby z klarinetového repertoáru a premiérovala řadu skladeb soudobých skladatelů. Sabine Meyer byla na počátku 80. let jednou z prvních žen v orchestru Berlínských filharmoniků. Svoje postavení jako žena v orchestru ovšem neměla v té době vůbec jednoduché. Sabine Meyer má zvláštní druh pozitivní energie, který vyzařuje a okamžitě předává na ostatní lidi. Tuto energii mi dokázala předat i během konzultací a já jsem pokaždé odcházela z hodiny plná nadšení, nové inspirace a skvělých nápadů. Dokázala mě pokaždé motivovat k tomu, abych se stále zlepšovala a tím se posouvala dál.

Čím je pro tebe Alessandro Carbonare inspirující?

Alessandro Carbonare má nádherný sametový tón a hraje s neuvěřitelnou lehkostí! Od dětství jsem poslouchala jeho nahrávky, z nichž album Brahmsových sonát a kvintetu patří k mým nejoblíbenějším… Alessandro Carbonare je od roku 2003 prvním klarinetistou Orchestra di Santa Cecilia v Římě. Předtím žil několik let v Paříži, kde působil jako sóloklarinetista Orchestra National de France. Přijal osobní pozvání od Claudia Abbada hrát první klarinet v Lucernském festivalovém koncertu a také s jeho Orchestra Mozart, s nímž pod jeho taktovkou hrál Mozartův klarinetový koncert, který byl nahrán pro Deutsche Grammophon a získal cenu Grammy 2013. Je to také vášnivý sportovec. Na kurzech v Sieně s námi chodil v šest hodin ráno běhat a moc ráda na to vzpomínám.

Jak vznikla myšlenka, že nahraješ CD, které jsi v září křtila v kostele sv. Vavřince?

Dlouho jsem přemýšlela nad dramaturgií svého debutového CD a průběžně jsem vše konzultovala s šéfproducentem Supraphonu, panem Matoušem Vlčinským. Jsem ráda, že na mém debutovém albu mohu posluchačům představit komorní skladby skladatelů Karla Husy a Bohuslava Martinů v různém nástrojovém obsazení. Skladatele pojí podobný osud, protože oba žili většinu svého života mimo svou vlast, ale také jde o jejich vztah k lidové hudbě a moravskému folkloru. Oba studovali v Paříži a poté žili v Americe. Ještě jedna věc je spojovala – manželky Francouzky.

Takže jsi to promýšlela i dramaturgicky, aby se k sobě skladby hodily?

Ano. K hudbě Karla Husy mě přivedl pan profesor Jiří Hlaváč. Nejdříve jsem nastudovala jeho Tři studie pro klarinet sólo a s touto skladbou jsem se také zúčastnila Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v roce 2016. Stala jsem se absolutní vítězkou této soutěže a chystala jsem se Karla Husu kontaktovat, protože mě jeho skladba velmi oslovila a chtěla jsem mu poděkovat. Krátce poté mě však zasáhla zpráva o jeho úmrtí. Později jsem začala studovat jeho další skladby jako např. Sonata a tre pro housle, klarinet a klavír nebo Slovenské evokace pro klarinet, violu a violoncello. Velmi mě zaujalo, jak Karel Husa využívá nových technických a výrazových možností klarinetu, jako je například breath tone, reedy tone nebo natural tone. Přestože je každá jeho skladba jiná, nezapře svůj smysl pro stavbu a inspiraci ptačím zpěvem a moravským folklorem.

Hudbu Bohuslava Martinů mám a hraju moc ráda. Obzvláště pak jeho Sonatinu pro klarinet a klavír, je to také jeho jediná skladba pro sólový klarinet s doprovodem klavíru. Hraju ji již několik let a patří k mým nejoblíbenějším skladbám. Bohuslav Martinů měl velký cit a vztah k lidové hudbě a to se v Sonatině odráží. Zkomponoval ji v roce 1956 v Americe a v té době již věděl, že se do Česka nikdy navrátí. Myslím, že je to slyšet hlavně ve druhé větě. Sonatina dnes patří k základnímu repertoáru klarinetistů po celém světě. Je také nejhranější českou klarinetovou skladbou 20. století, a přestože je to jen Sonatina, nejedná se o žádnou drobnou skladbu, ale o reprezentativní dílo, kde klarinetista předvede jak svoji technickou vyspělost, tak svůj interpretační projev. Klarinet se objevuje i v dalších komorních skladbách Bohuslava Martinů, například v dílech Čtyři madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot, Sextet pro flétnu, hoboj, klarinet, dva fagoty a klavír, Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a malý bubínek, Kuchyňská revue a v několika Serenádách. Jsou to všechno nádherné skladby, které ráda interpretuji.

Na CD spolupracuješ s velkou spoustou vynikajících hudebníků, interpretů. Na základě čeho probíhal jejich výběr?

Interprety jsme vybírali společně s šéfproducentem Matoušem Vlčinským. Bylo pro mě obrovské štěstí a čest, že jsem mohla spolupracovat se špičkovými interprety – klavíristou Ivem Kahánkem, houslistou Janem Fišerem, violistkou Kristinou Fialovou, violoncellistou Vilémem Vlčkem, flétnistou Otem Reiprichem a fagotistou Janem Hudečkem. Všichni mají už za sebou velké zkušenosti s natáčením a vrhli se na studium skladeb s velkým nasazením, za což jim velmi děkuji. Skladby Karla Husy jsou nesmírně náročné technicky i interpretačně a já samozřejmě chtěla, aby zněly co nejlépe. Také bych chtěla poděkovat zvukovému mistru a režisérovi Martinu Stupkovi za jeho obětavost a trpělivost, a také za jeho skvělé připomínky. Jsem všem moc vděčná, že si na natáčení CD našli čas. Během natáčení panovala opravdu příjemná tvůrčí atmosféra.

To ale asi není tvoje první CD. Nebo ano?

Je to moje debutové CD. Před několika lety jsem natočila Sonátu pro klarinet a klavír Viktora Kalabise s Ivem Kahánkem pro vydavatelství Supraphon, to byla naše první spolupráce. Na tomto CD mohou posluchači slyšet komorní skladby Viktora Kalabise – klarinetovou sonátu, houslovou sonátu, kterou natočil Jan Fišer s Ivem Kahánkem, a cellovou sonátu, kterou natočil violoncellista Tomáš Jamník. Další krásná spolupráce byla s Kristinou Fialovou, společně jsme natočily skladbu Rebeccy Clarke: Preludium, Allegro a Pastorale pro klarinet a violu na její album Lady viola pro vydavatelství ArcoDiva, které je věnované ženám skladatelkám.

Co je pro tebe důležité při komorní hudbě, při spolupráci s interprety? Stalo se ti někdy, že jste si s interpretem nesedli nebo že jste nemohli pokračovat ve spolupráci? Co pro tebe hraje hlavní roli?

Určitě si musíme rozumět nejen hudebně, ale i lidsky. To je pro mě velice důležité. Někdy se stane, že si spolu interpreti sednou okamžitě. Někdy to tak úplně není, ale ta spolupráce se postupně vyvíjí.

Co ty a soudobá hudba? Máš nějaký hudební styl, který je ti bližší, který tě víc obohacuje?

Nemám nějaké konkrétní období, které bych hrála nejraději, spíše jsou to skladby z různých období, které mě nějakým způsobem oslovují. Samozřejmě na prvním místě je pro mě Mozartův Koncert pro klarinet a orchestr A dur, který patří k naprostým skvostům. Dále jsou to úžasné Brahmsovy sonáty, jeho kvintet a trio s violoncellem, máme krásné Weberovy koncerty a také Kramářův klarinetový koncert. Ve 20. století bylo napsáno mnoho krásných klarinetových skladeb, ať jsou to díla Bohuslava Martinů, Karla Husy, Viktora Kalabise či Josefa Páleníčka… Zároveň ráda spolupracuji se současnými skladateli, protože mě baví objevovat stále něco nového a je to pro mě pokaždé zajímavá výzva. Klarinet má téměř nekonečné technické a výrazové možnosti.

Foto: Martin Suchánek, Pražské jaro – Ivan Malý, Facebook A. Paulové, ČF / Matěj Slezák, Jiří Kučera