„Novákova Bouře byla a je v České republice i ve světě uváděna velmi zřídka, ačkoliv se jedná o dílo, které bylo už na premiéře veřejností i kritikou vřele přijato.“

„Na některých místech se mi zdálo, že v důsledku delších dynamických ploch zanikaly drobné nuance, které by Novákovu hudbu předvedly v ještě větší pestrosti, barevnosti a vrstevnatosti.“

„Monumentální durové sborové vstupy byly klidným, ale důrazným vyvrcholením kompozice jak po hudební, tak obsahové stránce.“

V sobotu 11. listopadu bylo v Národním divadle v Praze provedeno dílo Vítězslava Nováka z jeho vrcholného tvůrčího období – Bouře, mořská fantazie pro sóla, sbor a orchestr na text básně Svatopluka Čecha, op. 42. Od posledního uvedení této monumentální kompozice v Národním divadle uběhlo více než půl století, jednalo se tedy o výjimečnou událost.

Tento koncert byl výjimečný i vzhledem k faktu, že provedení tohoto nastudování v Národním divadle bylo jediné (repríza nebude). Pokud mi internet nezatajil potřebné informace a mé zdroje mě neoklamaly, Novákova Bouře byla a je v České republice i ve světě uváděna velmi zřídka, ačkoliv se jedná o dílo, které bylo už na premiéře veřejností i kritikou vřele přijato, dle mého názoru zcela po právu.

Nastudování se tentokrát ujal dirigent Robert Jindra a v sólových rolích vystoupili sólisté z Národního divadla – sopranistky Petra Alvarez Šimková a Jana Sibera, tenorista Aleš Briscein, barytonista Pavol Kubáň, v basových rolích se představili Miloš Horák a Pavel Švingr. Dále účinkovali sboristé Národního divadla pod vedením sbormistra Lukáše Kozubíka a také Orchestr Národního divadla.

Novákova kompozice je rozsáhlá jak svojí délkou (koncert trval hodinu a čtvrt), tak obsazením – zaplněné bylo celé jeviště. Vítězslav Novák se při komponování inspiroval svými cestami do Německa, Norska a Švédska a také mořskou nemocí, která ho na cestě postihla. To se odráží v orchestrální faktuře po celou dobu trvání skladby. Dílo znázorňuje přírodní jev bouře na moři, ale je přítomna také bouře emocionální, bouře lidských vášní.

Kompozice začíná dramatickým orchestrálním úvodem. Orchestr Národního divadla náladu dobře vystihl a dynamické kontrasty přinášel spíše ve větších celcích, na některých místech se mi ale zdálo, že v důsledku delších dynamických ploch zanikaly drobné nuance, které by Novákovu hudbu předvedly v ještě větší pestrosti, barevnosti a vrstevnatosti. Sboristi předvedli dynamicky diferencovaný vokál už v prvním vstupu po orchestrálním úvodu a jejich hlasy zněly nenásilně, plně, výrazně a velmi dobře se pojily.

Po prvním sborovém vstupu zazpívala Petra Alvarez Šimková úvodní sólový vstup dívky modlící se před kaplí na břehu. Její hlas byl výrazný a v některých polohách zněl poněkud prudce a ostře, to ale dobře korelovalo s naléhavostí modlitby. Skvěle jsem rozuměla textu, který Petra Alvarez Šimková zpívala, což je vždy posluchačsky příjemné. Orchestr v mezihře po jejím sólovém vstupu najednou zněl jinak, snad intenzivněji, zpěvněji, zvláště ve smyčcové sekci.

Mužská část sboru Národního divadla provedla sbor plavců na lodi, jejich hlasy byly hbité a výrazné, ale bez ženské části sboru jako by postrádaly určitou měkkost a plnost. V roli hocha v koši na stožáru následně vystoupila sopranistka Jana Sibera, její hlas působil lyričtěji a uhlazeněji, než dobře artikulovaný zpěv Petry Alvarez Šimkové. K roli naivního mladíka, který tváří v tvář smrti v bouři nebezpečí nevnímá a bezstarostně si zpívá, se lyrické legato dobře hodilo.

Třetí vokální sólový vstup byl part jinocha pod stožárem v podání tenoristy Aleše Brisceina, zazpívaný velmi výrazně až pateticky. Ačkoliv zpíval o romantické lásce ke své dívce, což určitý patos vyžaduje, možná by odlehčenější pojetí na počátku jinochova partu mohlo naopak umocnit účinek v konkluzi, kde se objevuje text „a dvou srdcí věrné lásce milostiva buď!“ před nástupem sboru. Místy mi trochu vadila drobná kolísavost v intonaci, ale možná právě to bylo způsobeno určitým patosem a důrazem na zřetelnou výslovnost. Sborová modlitba „Kněžko nebes, ochraň zmaru“, zazpívaná barevnými hlasy sboristů Národního divadla, byla potěchou pro duši i pro uši. „Hvězda mořská“ je starobylé označení pro Pannu Marii.

Po dlouhé orchestrální mezihře, kde se mi opět zdálo, že nápadnější strukturovanost a diverzita jednotlivých nástrojových partů v orchestru by mohla provedení velmi podpořit, pokračoval dialog Petry Alvarez Šimkové a Pavola Kubáně, tentokrát v rolích dívky a černocha v kajutě. Orchestr tajemně a citlivě doprovázel sytý a temně medový hlas Pavola Kubáně, tedy otroka, nejdříve uspávajícího svoji paní, posléze pasujícího se do role krále. Hlas Pavola Kubáně působil velmi příjemně, plně, skoro až uklidňujícím dojmem v částech, kdy svou paní přemlouval ke spánku, a ve chvíli změny orchestrálního doprovodu na exotický motiv zněl čím dál sugestivněji. Petra Alvarez Šimková do role vyděšené dívky otiskla emoce, což se projevilo především výrazným vibratem.

Následoval velký zmatek (potápění lodi), na pódiu se objevil kuchtík (Jana Sibera), lodníci (mužský sbor), kapitán (Pavol Kubáň), jinoch pod stožárem, vstupy na sebe rychle navazovaly, sbor opilých lodníků zněl pod modlitbou dámské části sboru, z kajuty se ozývala vyděšená dívka a do toho si tváří v tvář smrti bezstarostně zpíval hoch v koši na stožáru. Orchestr dobře vystihl náladu i atmosféru této situace a po krátké orchestrální mezihře se hudba zklidnila a na scénu přišli poslední dva sólisté, Miloš Horák a Pavel Švingr. Klidnými a barevnými hlasy ztvárnili pobřežní loupežníky, kteří na břehu našli utonulého jinocha a šli se za něj i jeho dívku pomodlit do kaple.

Hudba se dále uklidňovala a celá Novákova mořská fantazie končila sborovým vstupem zástupu rybářů před kaplí. Ti se modlili, aby „Hvězda mořská“, tedy Panna Marie, z trosek lodi na dně moře postavila věčný příbytek pro lásku. Monumentální durové sborové vstupy byly klidným, ale důrazným vyvrcholením kompozice jak po hudební, tak obsahové stránce. Sborová čísla byla dynamicky vytvarovaná a důkladně propracovaná, a tak se toto místo neminulo svým emocionálním účinkem. Krásně vyšel i samotný konec, klidný a tichý orchestrální závěr ve světlé tónině C dur, hudba mizící do ztracena.

Ačkoliv mi celkově toto provedení přišlo kvalitnější po vokální stránce, chtěla bych vyzdvihnout dechovou sekci orchestru, která si vedla výtečně – a party nebyly jednoduché. Doufám, že tato krásná mořské fantazie od Vítězslava Nováka na text básně Svatopluka Čecha bude v budoucnu uváděna častěji.

Foto: Pixabay, Zdeněk Sokol, Facebook Statní opery