„Přítomno bylo něco výjimečného, co nebývá samozřejmou součástí každé interpretace a co většinu posluchačů navnadilo k dalšímu poslechu.“

„Jejich podání Koželuhova Koncertu energii nepostrádalo, avšak chyběla mi zpěvnost a poetičnost, kterou jsem vnímala v Bachově koncertu pro dvoje housle.“

„Co mě ale velmi překvapilo, bylo, že se tito dva interpreti rozhodli zařadit přídavek v podobě předehry k opeře Italka v Alžíru pro klavír na čtyři ruce, která už zazněla.“

Dva dny po svátku Tří králů se v Rudolfinu pod hlavičkou Mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby uskutečnil koncert s podnázvem Mediterranean sinfonica. Pestrý, ale poněkud nesourodý koncert – jak svým programem, tak garderóbou členek orchestru – představil umělce ze všech koutů světa. Jádro tvořil orchestr Magna Grecia z jihovýchodního italského města Taranto a kromě děl Rossiniho, Beethovena a Bacha zazněla například česká premiéra Klavírního koncertu na čtyři ruce od Leopolda Koželuha.

Koncert působil dojmem bohatého rautu, který nabízí všechno, ale když všechno ochutnáte, nemusí být citlivějším lidem dobře od žaludku. Beethovenova Symfonie č. 8 F dur, Bachův Koncert pro dvoje housle a orchestr D dur, BWV 1043, Rossiniho předehra k opeře Italka v Alžíru, již zmiňovaný koncert od českého skladatele Leopolda Koželuha… to vše bylo na programu, a k tomu zazněly dva poměrně závažné přídavky. Orchestr Magna Grecia z temperamentní Itálie sliboval vydatný zážitek sám o sobě a spolupracující sólisté z Kazachstánu, Rakouska, Itálie a dirigent původem z Kanady tuto zářivou mozaiku ještě umocňovali.

Na programu byla díla, která kdyby se důmyslně nakombinovala, vydala by na dva koncerty. Nevzpomínám si na žádné vystoupení, v jehož druhé polovině by byl uveden relativně rozsáhlý klavírní koncert a poté ještě Beethovenova symfonie nebo díla podobného rozsahu. Nutno doplnit, že před Symfonií F dur zazněl osmiminutový přídavek v podobě čtyřručního klavíru.

Ale pojďme od začátku. Italský orchestr Magna Grecia nastoupil na pódium Dvořákovy síně v Rudolfinu společně s dirigentem Charlesem Olivierim-Munroe, kanadským rodákem, který dlouhodobě žije ve střední Evropě a dirigování studoval mimo jiné u Otakara Trhlíka a Jiřího Bělohlávka. Dámy v orchestru zaujaly různorodým outfitem – některé měly jednobarevné večerní šaty, jiné halenku a kalhoty stejné výrazné barvy. Celkově členové orchestru šli proti tomu, na co jsme zvyklí – černá barva, černé šaty, nebo alespoň určitá univerzálnost a sladěnost oděvu. Tato pestrost mně nijak nevadila ani nerušila, ačkoli to bylo neobvyklé.

Předehra k opeře Italka v Alžíru (první skladba) i skladba druhá, Koncert pro dvoje housle a orchestr D dur od Johanna Sebastiana Bacha, byl velmi hezký začátek koncertu. Hudba plynula přirozeně, ačkoli občas se mi zdálo, že by orchestr pro lepší posluchačský zážitek mohl být ještě sehranější a v hudebním názoru jednotnější. Přesto se v hudbě odrážela jakási poetika, možná i nadšení, radost, elegance. Kontrasty byly právě akorát tak velké, aby dokázaly posluchače do hudby vtáhnout, zkrátka přítomno bylo něco výjimečného, co nebývá samozřejmou součástí každé interpretace a co většinu posluchačů navnadilo k dalšímu poslechu.

Sólových partů Bachova koncertu se ujala kazachstánská houslistka Aiman Mussakhajayeva a rakouský houslista Gernot Winischhofer. Jejich hra mě naprosto okouzlila. Bachova hudba sama o sobě je plná důmyslných kontrapunktů a harmonického napětí, ale nadhled a vkus, se kterým oba houslisté svůj part pojali, celkový zážitek ještě umocnil. Hudba plynula autenticky, dýchala, zpěvný tón sólistů zářil nad orchestrálním doprovodem křehce, ale jasně; výsledkem byl unikátní zvuk. Nevnášeli do hudby nic novátorského, nepokoušeli se za každou cenu odlišit opakující se části, interpretace to byla zcela prostá, ale jejich provedení bylo nesmírně poutavé od začátku do konce. Nemám informaci o tom, jak často a v jaké intenzitě spolu tito dva houslisté spolupracují, ale znělo to, jako by spolu hráli odjakživa. Jejich souhra byla patrná nejen ve frázování, agogice a dynamice, ale i v barvě tónu a výrazu. Výjimečný zážitek.

Po krásném Bachově koncertu následoval přídavek, kterého se v rolích sólistů ujali opět tito dva houslisté za doprovodu orchestru Magna Grecia. Skladba to byla na přídavek poněkud závažná a velmi virtuosní, až se mi zdálo, jako bychom se z „přídavku“ posunuli spíše k dalšímu (nepsanému) bodu z programu. Tato skladba neudělala dojem „třešničky na dortu“, ale působila spíše jako připravené číslo, což mírně narušilo dramaturgickou logiku programu.

Italské klavírní duo Marco Schiavo a Sergio Marchegiani je oceňováno za muzikálnost, přirozenost a energii, kterou svým vystoupením věnují. Jejich podání Koželuhova Koncertu pro klavír na čtyři ruce, P-I.V:8 skutečně energii nepostrádalo, avšak chyběla mi zpěvnost a poetičnost, kterou jsem vnímala v Bachově koncertu pro dvoje housle. Občas se mi zdálo, jako by jejich frázím chybělo „trochu vzduchu“, určité klenutí, která dělá hudební strukturu přehlednější. Možná větší práce s agogikou, dynamické odlišení, čistota zvuku. Místy se jednotlivé tóny barevně slévaly a tím skladbě ubíraly na eleganci. Co mě ale velmi překvapilo, bylo, že se tito dva interpreti po svém provedení koncertu rozhodli zařadit přídavek v podobě předehry k opeře Italka v Alžíru pro klavír na čtyři ruce, která už zazněla na začátku koncertu v orchestrální verzi. Takový přídavek mi nepřišel ideální z hlediska délky programu (prodloužení už tak dostatečně dlouhé druhé půle koncertu a zároveň prodleva pro členy orchestru), ani z hlediska dramaturgie (skladba v orchestrální verzi už, jak zmíněno, zazněla). Zároveň jsme před sebou měli Beethovenovu symfonii F dur, což je skladba, která po posluchačích vyžaduje určitou dávku čerstvosti a soustředění. Přídavek jim interpretačně vyšel velmi dobře, když nepočítám tvrdý úhoz v exponovanějších částech, který byl posluchačsky nepříjemný a mě až bolel do uší. Dva klavíristé byli velmi dobře sehraní; navíc, jako by se jim bez doprovodu orchestru – nebo v rámci romantického repertoáru – hrálo o něco lépe. Jejich repetované tóny v rychlé části předehry zahrané bez nejmenších potíží byly hodny obdivu.

Beethovenova symfonie, na kterou mně osobně už nezbylo mnoho energie k poslechu, byla opět zahrána se zpěvností a elegancí. V tomto případě však tyto atributy nebyly tak na místě, jako v úvodních skladbách koncertu. Postrádala jsem ostré kontrasty, které jsou v Beethovenově hudbě základním stavebním kamenem a jsou nutné pro vykreslení dramatických pasáží. Očekávala jsem laserovou přesnost v rytmu i v nasazení a ukončení tónu, místo toho ale fráze zněly univerzálně, jako by místo speciálního chodu z jídelního menu byla servírována levnější a jednodušší varianta. Vzhledem k tomu, s jakým nasazením členové orchestru hráli úvodní skladby, si troufám říct, že toto mé očekávání bylo plně v technických možnostech orchestru.

Celkový dojem tak byl spíše rozpačitý. Myslím si, že to bylo především nevhodně zvolenou dramaturgií. A i když se to může zdát jako drobnost, také nevhodně zvolenými přídavky. Což je škoda, protože interpretace počátečních skladeb mě naplnila nadějí, že tento koncert bude patřit k těm výjimečným, které v myšlenkách nějakou dobu po skončení vystoupení zůstávají.

Foto: Facebook / Italský kulturní institut Praha, Facebook / Kazašská národní univerzita umění, ilustrační – Pixabay / Vika Glitter