„Giovanni Antonini měl přístup k práci natolik specifický, neotřelý a živoucí, že ve mně otevřel spoustu otázek.“

„Vyzařovala z něj neochvějná jistota, ale také laskavost, o kterou se každý citlivý hudebník mohl vděčně opřít.“

„Nejsem schopná říct, které z těles bylo lepší.“

Ve středu 29. listopadu byl v Dvořákově síni Rudolfina poprvé uveden program složený ze skladeb Josepha Haydna, Christopha Willibarda Glucka a Antonia Vivaldiho. Dirigoval ho italský dirigent Giovanni Antonini, který se na repertoár z období baroka a klasicismu přímo specializuje a kromě dirigování se také věnuje hře na zobcovou flétnu. V první polovině koncertu účinkovala Česká studentská filharmonie, díla v druhé polovině přednesla Česká filharmonie. Koncert byl nádhernou přehlídkou pestrosti v jednoduchosti a nejeden posluchač odcházel s nevšedním zážitkem.

Pochybuji, že se podaří snadno najít slova, která by výstižně popsala, o jak výjimečný večer se jednalo. Začnu popisem geniální dramaturgie koncertu – program sliboval díla baroka a klasicismu, dvě Haydnovy symfonie, Vivaldiho houslový koncert a Gluckovu hudbu z baletu Don Juan. To jsou díla příjemná na poslech pro mnohé posluchače, díla svým hudebním obsahem spíše odlehčená, nikoli hudba provokativní s dramatickými zvraty, disonantními momenty, plná patosu a velkých závažných myšlenek. Spojení České studentské filharmonie a České filharmonie, tedy velmi mladých hudebníků, a hudebníků zkušených a ostřílených, programu dodávalo eleganci a neotřelost, napětí svého druhu.

Jak se mladým hudebníkům podaří zahrát Haydnova Symfonie č. 85 B dur „Královna“? Taková otázka zněla možná nejen v mojí hlavě, když nastoupili v ne příliš hojném počtu na prkna Dvořákovy síně Rudolfina a čekali na příchod sympatického dirigenta drobného vzrůstu. Věřím, že to pro mladé hudebníky musela být velká zkušenost, pro některé možná i velká výzva. Za pult koncertního mistra usedl Stefano Barneschi, který přijel do Prahy společně s Giovanni Antoninim a už přes dvacet let působí v souboru Il Giardino Armonico, jehož je Antonini zakladatelem.

Členové České studentské filharmonie věnovali velkou péči každému tónu a od počátku bylo znát jejich soustředění, respekt a úcta k úkolu jim svěřenému. Pod taktovkou Giovanni Antoniniho se jim velmi dobře dařilo odstínit jednotlivé dynamické stupně, mollovým částem dodat náležitou dramatičnost, lyrickým a melodickým úsekům zpěvnost, rytmickým částem náruživost a přesnost, některá pianová místa byla interpretována v tak slabé dynamice, že jsem rychle přemýšlela, kdy jsem naposledy slyšela nějaký orchestr dosáhnout takto slabého piana. Pohybové vyjádření hudby tělem u některých hráček připomínalo tanec – v dobrém slova smyslu.

Po čtyřvěté velmi zvukově barevně provedené Haydnově kompozici přišel na podium Josef Špaček, který se měl ujmout role sólisty Koncertu pro housle, smyčce a basso continuo D dur „Grosso Mogul“ od Antonia Vivaldiho. A tady už to s vhodně padnoucími slovy začne být více problematické, protože to byl nejen absolutní gejzír virtuozity a obrovský příval energie, ale taky technicky a zvukově těžko uvěřitelné vystoupení s nábojem, který měl od první noty potenciál přenést se na posluchače beze zbytku. Josef Špaček se i tutti částí účastnil s takovým gustem, jako by to byla věc naprosto přirozená, hravá a velmi snadná. Souhra s orchestrem i zvukový balanc mezi orchestrem a sólistou byl téměř dokonalý a Josef Špaček nás nezahrnul „jen“ technicky i zvukově dokonalou nástrojovou technikou, nevšedními zvukovými efekty, dokonalou intonací, ale také okouzlil svým přístupem, skromností a osobitostí, kterou do své hry promítal. Špačkova intonace byla tak sebejistá a přesná, tóny byly konkrétní a jasně vyslovené. Díky takové virtuozitě jsme mohli zůstat přimražení v sedačkách a nechat se unášet neuvěřitelným proudem tónů a pasáží do nádherného světa několik století zpátky a vychutnat si Vivaldiho hudbu naplno.

Na tomto místě bych taky nesmírně ráda reflektovala výkon dirigenta. Giovanni Antonini měl přístup k práci natolik specifický, neotřelý a živoucí, že ve mně otevřel spoustu otázek. Množství energie, které využíval k vedení orchestru, bylo úctyhodné. Jeho gesta byla velmi netypická, ale velmi dobře čitelná – a skutečně se ve svých gestech věnoval i těm nejmenším detailům, partituru dokonale ovládal. Občas se mi zdálo, jako by houslistům svými gesty přímo ukazoval, jakým způsobem mají nástroj používat, jeho řeč těla byla tak názorná. Ve svém nadšení a stoprocentním nasazení za celou dobu koncertu nepolevil ani jednou. Vyzařovala z něj neochvějná jistota, ale také laskavost, o kterou se každý citlivý hudebník mohl vděčně opřít. V nadšení rovnajícím se nadšení tříletého dítěte okouzleného zcela novými a úchvatnými skutečnostmi světa byl Antonini ohromen a pohlcen hudbou Haydnovou, Gluckovou a Vivaldiho. Dirigent objevující zcela nové momenty v hudbě staletími prověřené a mnohými tělesy mnohokrát interpretované. Hudba pod jeho rukama byla živá, dynamická, úchvatná, pestrá, barevná, nadšení bylo nakažlivé a vedení orchestru tak pevné a laskavé, že pro mě do té doby bylo něco takového jen těžko představitelné.

V druhé části koncertu dostala prostor Česká filharmonie. Provedla suitu z baletu Christopha Willibalda Glucka Don Juan. A v čem byl rozdíl mezi Českou studentskou filharmonií a Českou filharmonií? Rozdíl tam jednoznačně byl, ale nejsem schopná říct, které z těles bylo lepší. Co se týče České studentské filharmonie, hráli, jak už jsem psala, s obrovským respektem a péčí o každou notu, o každou frázi, s úctou k úkolu jim svěřenému, a tak provedení mělo jisté napětí, ale možná mu chyběla trocha průbojnosti. Čeští filharmonici hráli s jistotou zkušených hudebníků, ale zase (zpočátku) mělo jejich provedení tendenci sklouzávat do určité interpretační komfortní zóny. Napětí a vzrušení patrné z členů České studentské filharmonie nebylo přítomno. A tak jsem si kladla otázku – je toto vzrušení na škodu? Nemáme se od mladých hudebníků zrovna v tomto co učit? Nesklouzáváme někdy v naší jistotě do určité „uniformní interpretace“, která sice slibuje menší pravděpodobnost selhání, ale také neprovokuje k objevování nových možností? A nedalo by se to spojit? Průbojnost a „pevná půda pod nohama“, ale současně zvědavost, otevřenost a určitý esprit, touha objevovat?

Opět bylo obrovským požitkem sledovat práci dirigenta, který se stejným zaujetím jako s mladými hudebníky pracoval i s Českými filharmoniky. Přece jen jeho styl práce se trochu změnil – jako by se malinko přizpůsobil náladě v orchestru, jeho gesta byla méně zřetelná (v první polovině koncertu některá gesta působila až karikaturicky, tak byla energická), trochu vážnější, snad usedlejší a serióznější, jako by laserově jasné sdělování jeho hudební představy už nebylo potřeba. To ale nic neměnilo na jeho stoprocentním nasazení, které vedení orchestru České filharmonie věnoval.

A pokračoval v překvapování publika až do samého konce. Poslední skladba, Symfonie č. 103 Es dur „S vířením kotlů“ od Josepha Haydna (Haydnova symfonie celý večer otevírala i uzavírala) začala „vířením tympánu“ už za potlesku publika při příchodu dirigenta. To zapůsobilo tak přesvědčivým dojmem, že se naprosto zrušila jakákoli příprava diváka na kompozici, která umožňuje přemítání nad interpretačními tradicemi, představami a mnohdy i předsudky spojenými s tradičním provedením a posluchač byl vtažen bez přípravy do hudebního proudu, bez možnosti svými představami spoluvytvářet dojem z orchestru, prostě jako nečekaná jízda na horské dráze. Tento dirigentský um je poněkud vzácný a přála bych si zažívat podobné momenty na koncertech častěji. A tak si na závěr dovolím poslední otázku – co mnohé posluchače od koncertů klasické hudby odrazuje? Proč mnozí posluchači raději jdou na koncert populární, rockové, metalové, techno hudby? Není to nakonec právě ta sešněrovanost, nezdravá zatíženost interpretačními tradicemi, která hudbu dělá někdy těžkopádnou a nudnou? Giovanni Antonini toto dokonale zbořil.

Děkuji všem protagonistům středečního koncertu za mimořádný zážitek.

******

Foto: Petr Chodura