Ve dnech 22. až 25. května proběhl další ročník Salcburského svatodušního festivalu, který se tentokrát konal pod cestovatelským názvem Bon Voyage! Na jeho programu byla mimo jiné i nová produkce Rossiniho opery Cesta do Remeše, v níž vedle umělecké ředitelky festivalu Cecilie Bartoli excelovala plejáda vynikajících pěvců. Hudební nastudování měl na starosti Gianluca Capuano, režie se ujal Barrie Kosky.

„Cecilia Bartoli představuje mnohem víc než jen operní hvězdu – je to fenomén. S nezaměnitelným uměleckým rukopisem, neuhasitelnou zvědavostí a schopností čelit výzvám všeho druhu dává jako umělecká ředitelka Salcburskému svatodušnímu festivalu punc jedinečnosti. Pod heslem ‚Bon Voyage!‘ vzala ve dnech 22. až 25. května 2026 diváky na inspirativní cestu plnou objevů, emocí a překvapení. Obrovský mezinárodní zájem a následně i nadšená reakce publika tato slova nepochybně jen potvrzují.“

Prezidentka Salzburger Festspiele Pfingsten (neboli Salcburského svatodušního festivalu) Kristina Hammer má pro toto pochvalné hodnocení řadu dobrých důvodů jistě už z titulu své funkce. Osobně však jako pravidelný návštěvník zmíněného čtyřdenního „předskokana“ velkého letního festivalu v podstatě nemám s čím polemizovat. Mezzosopranistka Cecilia Bartoli, která oslaví 4. června jedny těžko uvěřitelné kulatiny, si k narozeninám nadělila další hvězdnou uměleckou přehlídku, jejíž program tentokrát sjednotila pod tématem Cestování. „Když se u příležitosti jubilea ohlížím za svou vlastní životní cestou, je téma ‚Bon Voyage!‘ vlastně úplně logické,“ vysvětluje Bartoli a pokračuje: „Cestování nás muzikanty neustále konfrontuje se zábavnými, ale také nečekanými výzvami a novými setkáními – stejně jako hrdiny Rossiniho opery Cesta do Remeše.“

Právě tento příležitostný komický opus pro sedmnáct sólistů, z nichž celých jedenáct má v díle zásadní dějově i pěvecky důležitou úlohu, festival slavnostně otevřel a reprízou pak i ukončil. Než se mu věnujeme blíže, zmiňme alespoň krátce i další letošní festivalové projekty. Balet Malá mořská víla s hudbou skladatelky Lery Auerbach provedl v Grosses Festspielhaus v choreografii slavného Johna Neumeiera soubor Hamburg Ballet se živým doprovodem Vídeňských symfoniků. V Haus für Mozart zazněl Monteverdiho Odysseův návrat do vlasti se špičkovými sólisty v čele s Vito Priantem, s orchestrem Les Musiciens du Prince – Monaco pod vedením Gianlucy Capuana a ve výtvarně pozoruhodné inscenaci milánského souboru Compagnia Marionettistica Carlo Colla & Figli. Hudba pozdně renesančních a barokních skladatelů zazněla i ve Felsenreitschule v programu Přes moře v interpretaci mladých operních pěvců a v hudebním provedení souboru L’Arpeggiata vizionářské umělecké vedoucí Christiny Pluhar. Opět do Velkého festivalového domu umístila paní umělecká ředitelka i svou narozeninovou scénickou koláž Ciao, bella ciao. Režisér David Livermore a dirigent Yvan Cassar v ní překvapili salcburské publikum tím, že v této „cestě časem a uměleckým vesmírem Cecilie Bartoli“ nechali pěvkyni předvést nejen árie z jejího běžného repertoáru, ale i italské canzonety a taneční a popové šlágry.

Leč vydejme se na slíbenou Cestu do Remeše. O tom, o jak výjimečné dílo se ve světovém operním repertoáru jedná, nechme promluvit režiséra inscenace, Australana Barrie Koskyho. „Il viaggio a Reims ossia L’albergo del Giglio d’oro – Cesta do Remeše aneb Hotel U Zlaté lilie je titul zajímavý z několika důvodů. Zaprvé, je to poslední opera, kterou Rossini napsal v italštině. Všechno, co zkomponoval později, bylo na francouzské libreto, a s výjimkou opery Le Comte Ory se nejednalo o komedie. Takže ‚Il viaggio‘ je opravdu poslední z neuvěřitelného díla, které Rossini v italském komickém repertoáru vytvořil. Zadruhé, dílo bylo napsáno v roce 1825 na oslavu korunovace Karla X. a s jeho dalším jevištním životem skladatel vůbec nepočítal. I proto se na ‚Il viaggio‘ zapomnělo a velká část jeho hudby byla brzy považována za ztracenou. Teprve v poslední čtvrtině dvacátého století začali muzikologové operu rekonstruovat a když v roce 1984 Claudio Abbado provedl první moderní inscenaci díla v Pesaru, byla to senzace. Podle mého názoru je hudba v ‚Il viaggio‘ jedna z nejlepších, jakou kdy Rossini napsal!“

Zbývá doplnit, že Claudio Abbado obsadil do rolí šlechticů z celé Evropy, kteří se u „Zlaté lilie“ náhodně sejdou cestou na korunovaci, naprostou pěveckou elitu své doby. V živé nahrávce, kterou následně vydal label Deutsche Grammophon, excelují Katia Ricciarelli, Lucia Valentini-Terrani, Lella Cuberli, Cecilia Gasdia, Francisco Araiza, Edoardo Gimenéz, Leo Nucci, Ruggero Raimondi, Samuel Ramey, Enzo Dara a další. A aby toho nebylo málo, upevnil Abbado exkluzivitu Cesty do Remeše ještě dalšími dvěma živými nahrávkami díla s podobně snovým castem. V roce 1988 ve Vídeňské státní opeře stanuli vedle Valentini-Terrani, Cuberli, Gasdii, Raimondiho a Dary poprvé „nováčci“ Montserrat Caballé, Frank Lopardo, Chris Merritt či Ferruccio Furlanetto, v roce 1992 s Berlínskými filharmoniky doplnili zjevně nepostradatelné pěvce Valentini-Terrani, Raimondiho a Daru třeba Sylvia McNair, Luciana Serra, Cheryl Studer, Raul Gimenez, William Matteuzzi nebo Lucio Gallo. Tento výběr toho nejlepšího z operního nebe své doby ostatně nebyl samoúčelný: už Rossini psal své korunovační dílo pro desítku tehdejších pěveckých prominentů v čele s legendární Giudittou Pastou v hlavní ženské roli Corriny. Záliba Cecilie Bartoli v pátrání po osudech a uměleckém odkazu operních hvězd devatenáctého století, například Marie Malibran, Farinelliho či právě Giuditty Pasty, je samozřejmě dobře známá, takže bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se i ona vypraví do hotelu U Zlaté lilie. „Postava Corinny je převzata z velmi slavné knihy Germaine de Staël-Holstein ‚Corinne neboli Itálie‘ z roku 1807, dost možná prvního skutečně feministického románu, který kdy vyšel,“ říká Bartoli. „Corinna je zpěvačka a básnířka, proslulá svým uměním improvizace – to je přece role pro mě jako stvořená,“ směje se. „Opera Cesta do Remeše mě zajímala už dlouho. Pět velkých scén z díla, včetně slavného concertata pro čtrnáct hlasů, skladatel později znovu použil v opeře Le Comte Ory z roku 1828. To je opera, ve které jsem jako velmi mladá zpívala páže Isoliera v milánské Scale a později několikrát komtesu Adéle v jiných operních domech. Proto jsem si vždycky tolik přála prozkoumat Oryho prequel! Dvě Corinniny árie jsou nesmírně krásné, ale také náročné. Z hudebního hlediska se mohou zdát jednoduché, protože neobsahují žádné koloraturní ohňostroje, které Rossini tak miloval. Je ale třeba mít na paměti, že Corinna je slavná básnířka, takže interpretace árií musí být obzvláště rafinovaná a musí v nich smysluplně vyznít každé slovo.“

Titul i představitelka hlavní ženské role pro Salcburský svatodušní festival 2026 byly tedy jasné, a nepřekvapil ani výběr tvůrců hudebního nastudování a inscenace. Dirigent Gianluca Capuano se svým souborem s historickými nástroji Les Musiciens du Prince – Monaco jsou zpěvaččinými trvalými festivalovými souputníky. Spolu s režisérem Barrie Koskym pak slavili v loňském roce obrovský úspěch s vivaldiovským pasticciem Hotel Metamorphosis (prestižní cenu OPER! Awards získalo hned ve čtyřech kategoriích), takže nebyl důvod, proč v dalším „hotelovém“ projektu měnit tým.

A rozhodnutí to bylo skutečně moudré. „To, co řídký děj opery poskytuje režisérovi, jako jsem já,“ zamýšlí se Kosky, „je dar vymyslet pro ni jiný příběh. Pro Cestu do Remeše mi byl inspirací George Feydeau, jeden z mých nejoblíbenějších dramatiků. Vynalezl zvláštní formu frašky s neuvěřitelně rychlými vstupy a odchody ze scény, s groteskou v riskantní kombinaci s erotickými motivy – viz tajná dostaveníčka v hotelových pokojích v naší inscenaci. Některé z těchto postupů je možné vidět i v němých filmových groteskách nebo filmech bratří Marxů. To, čeho bych rád dosáhl, je naprosté divadelní delirium, jakýsi bláznivý svět, který se zcela vymkl kontrole.“

Přesně tohoto efektu se podle mého názoru režisérovi podařilo dosáhnout. Inscenaci umístil do relativně stísněných hotelových prostor (vstupní vestibul, chodba s dveřmi do jednotlivých pokojů, jídelní salón) ve striktně černobílém provedení, evokujícím xylografické ilustrace z knih z devatenáctého století. Pokud si vzpomenete na ikonický „šrafovaný“ vizuál obrázků z románů Julese Vernea, který tolik uchvátil filmaře Karla Zemana, máte salcburskou scénografii Rufuse Didwiszuse téměř před očima… Barevnost, výstřednost a ono proklamované delirium vnášejí do příběhu nápaditě stylizované kostýmy Victorie Behr. Protagonisté inscenace se v nich stávají doslova žíznivými čárami, které sviští po jevišti v závratném tempu, vytvářejí stále nové bláznivé situace, a spíše než o děj jim jde o fyzické herectví ve stylu commedie dell‘arte nebo už zmínených dávných hollywoodských grotesek. Rossiniho opeře tento přístup opravdu sluší, ale co víc, neokouká se a nenudí až do samotného závěru, kdy se v černobílé jídelně ocitají i černě oblečení hrdinové komedie. O barevnost se tu starají nejen lahůdky na stole, ale především skladatelův ostrovtip, díky němuž návštěvníci z Itálie, Francie, Německa, Polska, Ruska, Španělska a Británie zpívají zábavné parafráze na národní hymny a lidové písně, a naše dobře známá Corinna korunuje dílo árií, která už nekončí slovy „Viva la Francia, viva il Re!“ jako v originále, ba ani „Viva Rossini“ jako v Abbadových produkcích. Salcburská inscenace vrcholí sborovým zvoláním „Viva la musica!“

Ano! Viva la musica! Vždyť kromě zvukově průzračného a zároveň nesmírně dynamického výkonu orchestru z Monaka a úctyhodného nasazení členů sboru opery v Monte Carlu (sbormistr Stefano Visconti) šlo především o vokální hodokvas v podání sólistů, jaké je možné vidět a slyšet pohromadě – snad opravdu jen v opeře, jakou je Cesta do Remeše. Cecilia Bartoli jako Corinna rozumně hospodařila se silami a svým sólovým i ansámblovým výstupům dokázala opět vtisknout kus své osobnosti a nevšední interpretační inteligence. Jakkoliv už její hlas neodolává času tak úspěšně, jako tomu bylo ještě před několika lety, pořád se jednalo – v kombinaci s osobitým hereckým talentem – o výkon výjimečných kvalit. Tato pozitiva vynikají i v konkurenci o generaci mladších pěvkyň, s nimiž Bartoli sdílela podium. Marina Viotti (Markýza Melibea), Mélissa Petit (Hraběnka di Folleville) a Tara Erraught (Madama Cortese) byly ve svých rolích vokálně i představitelsky naprosto suverénní, ale přesto nelze říci, že by některá z nich charismatickou Bartoli tak či onak zastínila. Ve shodě s režisérovou koncepcí byly všechny dámy pohybově nesmírně činorodé, stejně jako pánové, vybraní evidentně nejen podle hlasových, ale i fyzických předpokladů. Dokonalou parodii na vznešené a trochu přitroublé operní milovníky tak předvedli oba tenoři, Edgardo Rocha (Rytíř Belfiore) a Dmitry Korchak (Hrabě Lebenskof). Výraznou postavou se stal po právu basista Florian Sempey (Don Profondo), a to mimo jiné díky dokonalé interpretaci ikonické árie Medaglie incomparabilli, v níž jeho postava ironicky glosuje vystupování všech hostů hotelu U Zlaté lilie. Zdařilou karikaturou prušáckého generála byl rozložitý basbarytonista Misha Kiria (Baron Trombonok). Galerii postav vznešených popletů a intrikánů dotvořili dva basisté různých generací, ale podobně komplexních – tedy nepřehlédnutelných a nepřeslechnutelných – schopností: Ildebrando D’Arcangelo jako Lord Sidney a i u nás dobře známý Peter Kellner v roli Dona Alvara.

Zdařilé a publikem nadšeně aplaudované inscenaci Cesty do Remeše byly na Salcburském svatodušním festivalu vyhrazeny opravdu jen dva večery, ale zoufat netřeba. Produkce se v identickém obsazení na jeviště Haus für Mozart vrátí opět jako součást programu Salzburger Festspiele, a to v pěti reprízách ve dnech 5. až 16. srpna.

A ještě zajímavost na závěr. Děj opery se odvíjí od skutečnosti, že jednající postavy cestují na korunovaci francouzského krále Karla X. Tento sebevědomý a energický bratr Ludvíka XVI. (popraveného za Velké francouzské revoluce) a Ludvíka XVIII. (dosazeného na trůn po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska a zemřelého v roce 1824) se stal 29. května 1824 v Remeši skutečně historicky posledním korunovaným francouzským panovníkem. Proč posledním? Protože jeho absolutistická forma vládnutí dokázala ve Francouzích vzkřísit vzpomínky na dávné revoluční vymoženosti způsobem opravdu téměř absolutním. Karel totiž omezil volební právo jen na šlechtu a buržoazii, zavedl cenzuru tisku a mimo jiné významně rozšířil seznam přečinů, za které hrozil trest smrti (nechyběla mezi nimi ani svatokrádež). Když v roce 1830 podepsal soubor nařízení, obsahujících další formy potlačení svobody tisku, a dokonce i rozkaz k rozpuštění parlamentu, míra trpělivosti poddaných přetekla. Takzvaná Červencová revoluce Karla přiměla narychlo opustit zemi (traduje se, že v ženském převleku) a uchýlit se emigrace. A zatímco v Paříži nastoupil na trůn Ludvík Filip Orleánský coby spíše vnějškově reprezentativní konstituční monarcha, ponížený Karel X. cestoval se svou suitou Evropou. Všude byl spíše trpěný než vítaný s otevřenou náručí, nicméně rakouský císař František I. učinil v roce 1833 gesto vpravdě císařské a nabídl Karlovi střechu nad hlavou – na pražském Hradě… Zde pak sesazený král pobýval i s rodinou až do roku 1835 a v mezidobí si užíval i pohostinství zámků na Sychrově, v Buštěhradu a v Teplicích. Jeho pouť životem nakonec skončila v dnešní Nové Gorici ve Slovinsku, kde se nakazil cholerou a na podzim 1836 zemřel.

Až tedy budete hledět na panorama Pražského hradu, vzpomeňte si na jednoho z jeho historických obyvatel, jehož možná největší zásluhou dodnes zůstává, že se stal záminkou pro vznik tak skvělého a originálního uměleckého díla, jakým je Rossiniho opera Cesta do Remeše.

Foto: Monika Rittershaus, archiv autora

Facebook X E-mail WhatsApp