„Při dalších návštěvách už Praha Mozarta vítala jako svého.“

„Dirigent Rubén Dubrovsky se v Praze představil poprvé.“

„Byl to zdařilý večer mimořádného umění, který neměl slabiny.“

Pod názvem Mozartovy narozeniny se 27. ledna uskutečnil na jevišti Stavovského divadla slavnostní koncert, pořádaný ve výroční den narození tohoto hudebního génia, jehož život a dílo je neodmyslitelně spjato s Prahou. Orchestr Národního divadla se představil spolu s předními sólisty a hosty Opery Národního divadla a Státní opery pod taktovkou argentinsko-rakouského dirigenta Rubéna Dubrovského. Tradice těchto koncertů, založená v roce 2009, zdůrazňuje především fakt, že Praha disponuje jediným dosud existujícím, dochovaným a funkčním divadlem v Evropě, kterého se ve svém krátkém životě dotkla Mozartova osobnost.

Mozartovy intenzívní kontakty s Prahou v posledních čtyřech letech jeho života měly výrazný a dlouhotrvající ohlas v pražském hudebním životě. Při své první návštěvě Prahy byl pro široké vrstvy posluchačů vídeňský c. a k. kapelník Mozart společenskou atrakcí, pro pražské hudebníky dobře známým skladatelem a pro pražské intelektuály a šlechtu bratrem, svobodným zednářem. Celá Praha a zejména dějiště jeho vystoupení – tehdejší Nosticovo a dnes Stavovské divadlo – vítala vzácného hosta s otevřenou náručí a už tím si získala jeho přízeň. Při dalších návštěvách už Praha Mozarta vítala jako svého a on sám si zase uvědomoval, že v Praze má jeho hudba větší ohlas a úspěch, než v mnoha jiných městech včetně Vídně. Vše odstartovala Wolfgangem Amadeem řízená repríza Figarovy svatby, následovaly premiéry Dona Giovanniho a La Clemenza di Tito, „Pražská“ symfonie, koncertní árie pro pražskou hostitelku a přítelkyni Josefínu Duškovou – to všechno jako svědectví o platnosti Mozartových výroků „Moji Pražané mi rozumějí“ a „Můj orchestr je v Praze“.

Proto dramaturgie Národního divadla právem považuje každoroční slavnostní mozartovský narozeninový koncert ve Stavovském divadle za významnou hudební událost, která by měla trvale aspirovat na širší mezinárodní dosah. Nebylo tomu jinak ani tentokrát: Ondřej Hučín ve spolupráci s dirigentem zvolil s velkým citem kombinaci dvou raných symfonií, z nichž každá předcházela dvěma velkým Mozartovým operním finále – závěru druhého jednání Figarovy svatby a dramatickému vyvrcholení Dona Giovanniho.

Samotný úvod večera patřil Symfonii g moll, KV 183 teprve sedmnáctiletého autora, který se zrovna vrátil rozladěný z další návštěvy Vídně bez konkrétních a hmatatelných výsledků pro další uměleckou dráhu. Právě z toho důvodu asi zvolil málo obvyklou tóninu g moll, příznačnou v jeho díle vzdoru, smutku a rozervanosti. Což později hloubkou subjektivního zpracování dovršila v téže tónině komponovaná slavná Symfonie č. 40 v Köchelově seznamu pod číslem 550, jedna z posledních tří Mozartových geniálních symfonických partitur.

Dirigent Rubén Dubrovsky se v Praze představil poprvé. Pracuje především ve Vídni, kde je uměleckým vedoucím souboru Bach Consort Wien, ale soubor Third Coast Baroque má také v americkém Chicagu a od roku 2023 je šéfdirigentem mnichovského Staatstheater am Gärtnerplatz. Postavou vysoký, štíhlý, řidil bez taktovky, velmi spolehlivě, precizně a v dobrém kontaktu s orchestrem. Nicméně jeho interpretace prozrazovala, že kromě zkušeností a přehledu vložil do obou symfonií jen poměrně málo skutečných individuálních impulzů. Již úvod čtyřvěté Symfonie g moll naznačil uhlazenější spíše barokizující přístup, bez přílišného zdůraznění dramatické vzdornosti a pro Andante zvolil tempo až na samé hranici soudržnosti celku. Naopak výtečně mu vyšla nálada dobově nezvykle pochmurného Menuetu i závěrečného brilantního Allegra.

Také Symfonie C dur, KV 338, která otevřela druhou polovinu koncertu, má v díle dvacetiletého Wolfganga Amadea Mozarta nepominutelné místo. Patří mezi trojici orchestrálních děl, v nichž po návratu do Salcburku zúročil kompoziční zkušenosti z málo úspěšné a trpké (úmrtí matky) cesty do Paříže a Mannheimu a polepšil si ve svém postavení jmenováním arcibiskupským koncertním mistrem a dvorním varhaníkem. Celek má velkorysejší koncepci a rovněž vážnější ráz, především v první větě s ostrými rysy, charakteristickými pro pozdější autorova díla s náhlými obraty do mollových tónin. Orchestr Národního divadla hrál pod Dubrovského vedením ve vynikající formě, jeho výkon byl však uvolněnější než v úvodní Symfonii g moll, Dubrovsky přece trochu přidal k nezbytné dramatičnosti úvodní věty, v následujícim Andante di molto (jen ve smyčcích) výtečně pracoval s dynamikou a efektně instrumentované a vzdušné finale s dechovými nástroji v tarantelovém šestiosminovém běhu bylo skvělou tečkou za touto částí programu.

Bylo ovšem potěšitelné a publikum přijalo s nadšením, že na jevišti Stavovského divadla, jemuž Mozart ve vrcholné fázi života věnoval tolik pozornosti, zazněly tentokrát na oslavu jeho 268. narozenin dvě finále jeho nejproslulejších oper! A Figarova svatba je v hudebních dějinách asi skutečně a neotřesitelně první a nejlepší komickou operou! Tou hned další – jak říká řada odborníků – je Smetanova Prodaná nevěsta…

Spojit spíše banální, dobově podmíněný komický příběh s mnoha malými, ale v dějové linii důležitými zápletkami do dramaticky funkčního celku a vybavit jej hudbou nadčasové hodnoty, se v historii dařilo jen nemnohým. Naopak nesčetná řada takových děl i pokusů o úspěch v této oblasti – pomiňme určitě Rossiniho – skončila nezdarem a v prachu zapomnění. A Figarova svatba zde stále stojí jako originální, autentické dílo, jehož dramatická i hudební stránka v propojení do jedinečného celku fascinuje každého jen trochu vnímavého posluchače.

Opera Národního divadla pro slavnostní koncert představila desítků svých elitních sólistů mladé a střední generace a byl to zdařilý večer mimořádného umění, který neměl slabiny. Vedle perfekně vokálně vypracované a noblesní Hraběnky Kateřiny Kněžíkové zaujala jasným sopránem Zuzanka Jekatěriny Krovatěvy (zdá se, že nový objev), jimž partnery naprosto vynikajících pěveckých kvalit byli Hrabě Pavola Kubáně a Figaro Lukáše Bařáka. K nim se přidávali od úvodního duetu přes tercet a kvartet až po oktet Kateřina Jalovcová (Marcellina), Ivo Hrachovec (Antonio), Pavel Švingr (Bartolo) a Jan Maria Hájek (Basilio).

Zdůrazňuji, že i bez scénické akce (nebo snad díky její absenci?) zazářila v Mozartově hudebně dramatické gradaci celá scéna s doslova strhujícím účinkem. Bylo potěšením a lahůdkou naslouchat všem těmto pěvcům bez rozdílu, s jakou suverenitou ovládají své role, s jakou až počítačovou přesností zvládali ansámblový projev, jak s hlasovou uvolněností a zvukovou lahodností a brilancí ovládli všechny fáze Mozartovy takřka nekonečné hudební gradace.

Pokud bychom tuto scénu označili jako nejdymamičtější a nejkrásnější z celého večera, pak ovšem svými parametry finále z druhého jednání Dona Giovanniho nezůstalo svým posluchačským účinkem nijak pozadu. Tady imponovala v krátkém závěrečném vstupu svým znělým ušlechtilým mezzosopránem Michaela Zajmi (Dona Elvíra) a poté už se naplno rozklenula nám všem známá závěrečná scéna ve večeřadle, v níž zejména Pavol Kubáň podal oslňující výkon jak v plnokrevném hlasovém projevu, tak v náznaku herecké akce. Sekundoval mu v úloze Leporella neméně kvalitně hlasově vybavený Pavel Švingr. Se vstupujícím Komturem osvědčeného Zdeňka Plecha s jeho mohutným a stále svěžím basem vygradovalo finále Dona Giovanniho (ve spolupráci se Sborem Národního divadla) do strhujícího účinku. Rubén Dubrovsky u dirigentského pultu neměl žádné starosti. V obou operních finále hrál Orchestr Národního divadla s přesností, zvukovou barevností a reagoval na všechny dirigentovy podněty. Není divu, „svého“ Mozarta mají hudebníci dokonale v krvi!

Co říci závěrem? Slavnostní koncert Mozartovy narozeniny 2024 naznačil potěšitelnou skutečnost: Národní divadlo má pro mozartovskou interpretaci k dispozici znamenitý soubor sólistů, kteří mají mezinárodní úroveň. Večer se dokonale vydařil, byl ozdobou sezóny Národního divadla a současně velkorysou oslavou skladatele, který s Prahou spojil mimořádně úspěšnou část svého krátkého života.

Foto: Národní divadlo Praha / Zdeněk Sokol, Wikipedia / Martin Knoller / volné dílo