„Jako dynamický mladík dirigentské taktovky vstoupil raketově na česká hudební pódia, ale pak se dočkal doma takřka třicet let totálního zapomnění.“

„Poprvé v Americe vystoupil v roce 1982 a hned s proslulým Chicago Symphony Orchestra. Úspěch měl neuvěřitelný, do programu mj. zařadil První symfonii Bohuslava Martinů!“

„Imponoval mu hektický život, partitury studoval v letadle a nesčíslněkrát se spolu s manželkou stěhoval; v Kalifornii mu vyhořel dům, když byl na jakémsi turné.“

Není tomu ještě ani čtvrt roku, co se 25. října 2023 v Praze uzavřela životní dráha Zdeňka Mácala, někdejšího šéfdirigenta České filharmonie. A letos 8. ledna by tento sugestivní, charismatický umělec, který bohužel příliš krátce a přitom neobyčejně výrazně poznamenal český hudební život, oslavil 88. narozeniny. Vzhledem ke své pestré a extrémně bohaté umělecké dráze odešel zcela netypicky, bez oficiálních smutečních poct, provázen v tisku spíše jen drobnými vzpomínkovými články. Světská sláva, polní tráva, jak říká často používané přísloví; v Mácalově případě to platí dvojnásob.

Jako dynamický mladík dirigentské taktovky vstoupil raketově na česká hudební pódia, ale pak se dočkal doma takřka třicet let totálního zapomnění. Vítězně se po emigraci vrátil do vlasti, rozčeřil zdejší koncertní život, poskytl s filharmoniky posluchačům jedinečné koncertní zážitky a poté se v samém závěru života opět zcela vytratil z povědomí kulturní veřejnosti. To jsou důvody, proč považuji za nutné při příležitosti jeho narozenin připomenout odkaz, který nesmí být zapomenut, a přiblížit obdivuhodnou uměleckou dráhu tohoto vynikajícího českého dirigenta.

Širší pozornost vzbudil poprvé, když se stal vítězem dvou významných hudebních konkurzů – mezinárodní dirigentské soutěže v Besançonu v roce 1965 a Dimitri Mitropoulos Competition v New Yorku roku 1966, kde porotě předsedal Leonard Bernstein. Na začátku své dráhy účinkoval u pultu předních českých orchestrů včetně České filharmonie, se kterou po boku Karla Ančerla absolvoval turné do Rumunska, Bulharska a Turecka (1966) a Německa a Švýcarska (1968). Srpen 1968 znamenal fatální zlom v Mácalově životě. Nesmířil se s okupací vojsky Varšavské smlouvy a se dvěma kufry, manželkou a osmiletou dcerou odešel do západního Německa. Talentovaný mladý dirigent, vítěz dvou mezinrodních soutěží, se i tam brzy prosadil. Navíc mu trochu přálo i štěstí a dostal pozvání od Berlínských filharmoniků. V Nemecku zahájil svou mezinárodní kariéru. Od roku 1970 na čtyři roky stanul v čele Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem, své postavení prvotřídní dirigentské osobnosti si upevňoval také řadou vystoupení po celé Evropě. V roce 1979 přijal na čtyři další roky post hudebního ředitele Hannoverského rozhlasového orchestru, pak prožil krátkou epizodu ve funkci šéfdirigenta Sydney Symphony Orchestra a především ho čekala nová velká výzva – americký debut.

Poprvé v Americe vystoupil v roce 1982 a hned s proslulým Chicago Symphony Orchestra. Úspěch měl neuvěřitelný, do programu mj. zařadil První symfonii Bohuslava Martinů! Těžiště Mácalovy činnosti se zcela přesunulo do zámoří. Amerika dokázala ocenit brilantního mistra taktovky. Ať již hrál díla světového repertoáru nebo nesčetné skladby českých skladatelů, vždycky do nich vložil maximum ze své charismatické osobnosti, svým přesvědčivým výkonem šel až na dřeň každé interpretované kompozice. Nikdy nedirigoval bez maximáního osobního zaujetí, publikum, které ho milovalo, doslova elektrizoval. Podle svých slov, s taktovkou zapomínal na okolní svět: „Když roztáhnu na koncertě ruce, ztratím se. Jsem mezi nebem a zemí. Nevnímám publikum, jsem tak blízko bohu, Brahmsovi, Mahlerovi. Úplně blízko. Každý večer hledím být jim co nejblíže.“

Brzy se stal hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Music Festival. V letech 1993–2002 stál v čele New Jersey Symphony Orchestra, média adorovala každý jeho koncert, pro firmu Delos nahrál téměř celé Dvořákovo symfonické dílo. Osvědčil zde i své sugestivní společenské dispozice a přispěl svým vkladem k vybudování velkolepého moderního koncertního sálu. V květnu 1998 jej Westminster Choir College poctila čestným doktorátem. Měl vedoucí pozici, pracoval s plným zaujetím a přece nebylo dost toho, co chtěl dokázat! Průběžně dostával pozvání k dalším elitním americkým orchestrům. Ať již pohostinsky řídil New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, Philadelphia Orchestra, Washington National Symphony, Pittsburgh Symphony, Los Angeles Philharmonic či Boston Symphony Orchestra, všude se prezentoval jako nesmírně dynamická dirigentská osobnost jasné tvůrčí koncepce a mimořádného emocionálního záběru. Často mi říkal, jak miloval cestování po světě, imponoval mu hektický život, partitury studoval v letadle a nesčíslněkrát se spolu s manželkou stěhoval, v Kalifornii mu vyhořel dům, když byl na jakémsi turné. Nikdy se na spáleniště nejel podívat, vše nechal na pojišťovně, bůh dal, bůh vzal, neměl čas se vracet. Nevynechával ani Evropu: stál u pultu nejrenomovanějších těles jako jsou Berlínští filharmonikové, všechny londýnské orchestry, Orchestre de Paris, Orchestre National de France, Wiener Symphoniker či Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Pohostinská vystoupení zavedla Zdeňka Mácala také do Japonska, k orchestru milánské La Scaly a do dalších předních operních domů.

Není mým záměrem čtenáře zahlcovat výčtem Mácalových uměleckých aktivit, ale je třeba připomenout, že po návratu do Prahy měl ve světě na svém kontě spolupráci s více než sto šedesáti orchestry. Imponující vizitka brněnského rodáka, který měl otevřené dveře skutečně do kteréhokoli světového koncertního domu! Pro komunistický režim představoval tabu, česká kulturní veřejnost nic neměla a nesměla vědět o umělci jemuž aplaudovala mezinárodní pódia a který se všude hlásil ke svému českému původu a vytrvale prosazoval českou hudbu.

Hudební talent zdědil po otci. Už v patnácti letech hrál v Brně v otcově jazzbandu a zkoušel dirigovat. Naučil se improvizaci a získal neocenitelné hudební základy. Na konzervatoři a později na Janáčkově akademii múzických umění byl žákem legendárních dirigentů Břetislava Bakaly, Františka Jílka a sbormistra Josefa Veselky. Jeho životní sen začal nabývat reálné podoby. První profesionální angažmá nastoupil v Olomouci jako dirigent Moravské filharmonie a okamžitě vzbudil pozornost. V jednom z programů čteme, že „za poměrně krátkou dobu svého působení v Olomouci prokázal celou řadou koncertů svůj nesporný talent, muzikantský zápal a obdivuhodnou paměť“. Z Mácalovy iniciativy také již v roce 1963 vznikl Olomoucký komorní orchestr, složený z předních hráčů tamější filharmonie, programově zaměřený na hudbu baroka a klasicismu.

Mám v rukou vzácnou památku: dvě kapesní partitury, které mně Zdeněk Mácal věnoval ze svého archívu. Drobným písmem, někdy pouze tužkou si zaznamenal datum a místo, kde dílo dirigoval. U Dvořákovy Šesté symfonie čtu první jeho provedení, kupodivu bez data – Šumperk. A pak následuje zapsaných 43 interpretací v nejrůznějších hudebních centrech od Manchesteru přes Monte Carlo, Berlín, Houston, New York až po jeho poslední provedení této symfonie v Praze 4. a 5. listopadu 2004. Druhá partitura Beethovenovy Třetí symfonie „Eroiky“ je přesnější . Napočítal jsem Mácalových 53 provedení, z nichž první tři s Moravskou filharmonií se uskutečnila v Přerově, Prostějově a v Olomouci od 25. září do 2. října 1963. Bylo mu tehdy dvacet sedm let; naposledy toto slavné dílo světové hudební literatury dirigoval s Českou filharmonií jako sedmdesátiletý na zájezdu do německého Wiesbadenu.

Comeback Zdeňka Mácala v Česku se uskutečnil na festivalu Pražské jaro s Českou filharmonií 30. května 1996. Bylo to přesně třicet let poté, kdy se na témže festivalu uskutečnil s Českou filharmonií jeho debut! Svou interpretací Berliozovy Fantastické symfonie doslova zbořil sál! Sklidil fenomenální úspěch. Od té doby se stal stálicí festivalu a zařadil se k nejvýraznějším osobnostem pražského hudebního života. Po dvouletém působení ve funkci hlavního dirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK mu byl v roce 2003 nabídnut post šéfdirigenta České filharmonie. Nastalo období velké euforie s mnoha nezapomenutelnými kreacemi. O Mácalových koncertech se psalo se stejnými superlativy jako poté o Jiřím Bělohlávkovi a dnes o Semjonu Byčkovovi!

Šéfem filharmonie byl do roku 2007. V září se situace náhle zadrhla a on nečekaně na svou prestižní pozici rezignoval. Nějakou dobu ještě ve spolupráci s orchestrem pokračoval bez šéfovského titulu, ale z České filharmonie se jen tak neodchází… Skončila celkem pětiletá perioda, jíž zanechal výraznou stopu v životě orchestru a na kterou se trochu nespravedlivě usadil prach trpké minulosti. Pět Mácalových let však přineslo mimořádnou kvalitu a pozoruhodné dramaturgické impulzy: nesoustředil se jen na vokálně-symfonická díla světových a českých mistrů 19. a 20. století počínaje Beethovenem a Brahmsem a konče Dvořákem a Martinů, ale záslužně věnoval pozornost přezíraným a přitom mimořádným opusům českých skladatelů 20. století. V jeho pražském filharmonickém repertoáru byla zastoupena díla Suka, Nováka, Foerstera, Vycpálka, nechyběli Kabeláč, Sommer, Mácha, Zámečník či Kurz. Jako událost roku bylo hodnoceno nejen odborným tiskem provedení Schönbergových Písní z Gurre na Pražském jaru 2006, mimořádný zájem a ohlas vzbudilo monodrama Očekávání téhož autora o dva roky později či Mácalova úderně naléhavá intepretace Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů.

Pokud jsou prameny přesné, během let 2003 až 2008 dirigoval Zdeněk Mácal s Českou filharmonií v Praze, kromě různých festivalových vystoupení, 78 abonentních a mimořádných koncertů, vedl 26 zahraničních turné se 101 koncerty a natočil 15 CD s 26 tituly. Patří mezi ně pro japonskou společnost Octavia Records natočené symfonické komplety Dvořáka, Čajkovského, Brahmse a především Gustava Mahlera (s výjimkou Osmé symfonie), které jsou dlouhodobě vysoce oceňovány japonskou kritikou. Čas však ubíhá stále rychleji a nové zážitky potlačují mnohdy nezaslouženě ty starší.

Ve své době byl oceňován jako jeden z největších českých umělců. V roce 2004 u příležitosti státního svátku 28. října převzal na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky Medaili za zásluhy o stát v oblasti umění, v lednu 2006 obdržel za svůj přínos v „oblasti vědy a humanitních idejí“ Čestnou medaili Akademie věd České republiky. Za svůj celoživotní přínos na poli hudby získal čestné doktoráty na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Takové jsou tedy nejvýraznější obrysy umělecké dráhy velkého českého dirigenta Zdeňka Mácala, jehož výsostné umění rozhodně nemůže upadnout v zapomenutí. Stále jsou mnozí posluchači Rudolfina, co si ještě pamatují onen pocit, kdy zvedl taktovku a zvláštním fluidem své osobnosti konsternoval auditorium jako jeden z mála vyvolených. Všude kam zavítal, ho publikum milovalo, dokázal vést sto lidí v orchestru tak, aby společně dýchali. Často opakoval a slyšel jsem to od něj při nesčetných setkáních: „Jestli zítra umřu, můj život byl naplněn do posledního momentu. Prožil jsem tolik obrovských, nezapomenutelných okamžiků… Splnilo se mi, co jsem si v mládí snil. Je to požehnání.“

Foto: Hudební archiv ČF, Facebook / New Jersey Symphony, MHF / Český Krumlov, Facebook / MfO, Pražské jaro / Ivan Malý, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek